DMD Bonus č. 7 pro 23.4.2010. Téma: Starý člověk je podruhé dítětem

fandom: Česká škola magie ve Vídni
věnováno Esclarte
--------------------------------------
Stál před zrcadlem a uvazoval si rudý pionýrský šátek.
„Pravá přes levou, levá přes pravou,“ mumlal si při tom.
Prohlížel si spokojeně své dílo. Uzel byl dokonalý.
„Kampak se chystáš, Toníčku?“ zeptala se paní Hana.
„Sbírat imperialistického brouka,“ odpověděl důležitě. „Zase ho k nám shodili, aby zničili úrodu a poškodili naše národní hospodářství.“
Paní Hana si povzdechla. „Dnes opravdu nemusíš chodit sbírat mandelinku, Toníčku.“
„Přece nepůjdu cvrnkat kuličky! Musím dělat něco užitečného!“ důležitě ji poučil. „Komsomolci v Sovětském svazu pracují na stavbách, budují nová města, železnice. Přihlásím se na stavbu mládeže,“ prohlásil a v jeho hlase zazněla spokojenost nad tím, jak dobře to vymyslel. Po chvíli si začal něco broukat.
„Teď, když máme, co jsme chtěli,
do rachoty zvesela…“
Náhle se otočil na paní Hanu a ujistil ji: „Republiku si rozvracet nedáme. Navzdory válečným štváčům naše lidově demokratické zřízení uhájíme a vybudujeme socialismus.“
Paní Hana si povzdechla. Když před dvaceti lety padl komunismus, jejím mužem to otřáslo, ale zdálo se, že se z toho šoku dostane. Pak se však dozvěděl, že jejich dcera Alenka nestuduje na výběrové škole v Sovětském svazu, nýbrž že studuje magii v kapitalistické Vídni, neboť je po mamince čarodějka. Z této rány osudu se už nevzpamatoval.

Na lavičce v parku sedí mladá žena a čte si knihu. Oči jí létají po řádcích, na rtech má úsměv a mírný větřík jí chvilkami shazuje vlasy do sluncem ozářeného obličeje. Klid nedělního dopoledne je náhle přerušen křikem od pískoviště:
„Pomóc, berou mi bábovičky!“
Žena odloží knihu, zvedne se a jde umravnit malé uličníky:
„Kluci, tohle se nedělá. Když si chcete od někoho něco půjčit, musíte ho napřed poprosit.“
Znovu usedá k rozečtené knize. Pasáž je neuvěřitelně napínavá, takže na chvilku ztrácí přehled o dění na hřišti. Najednou se ozve řev od houpaček:
„Oni mě tam nechtějí pustit!“
S odevzdaným povzdechem je kniha opět odložena na lavičku a žena odkráčí k atrakci, o kterou se rozhořel lítý boj.
„Přece byste se nehádali o houpačku, vždyť se o ni můžete střídat.“
S pocitem dobře odvedené práce se vrací k lavičce a pokračuje v přerušeném čtení.
„Uááááá, ať ten kolotoč zastaví, mně už je špatně!“
Tentokrát vyskočí rychlostí blesku, zastaví kolotoč a opět popadne knihu.
„Mám zaseklou nohu v prolejzačcéééé!.“
Mladá žena vstává, uklízí knihu do kabelky a vyprošťuje končetinu se slovy:
„Pojď, dědo, stejně už musíme jít domů, čeká nás tam kašička k obědu a mám dojem, že potřebuješ vyměnit plínky.“

Obyvatelé hor Beraní hlavy si začínali dělat trochu starosti. Ne jinak, výstižnější by bylo říct, že byli pořádně vyděšení.
"Musíme to říct paní Oggové, snad nám pomůže," nadhodila maňmáma Votáhalová.
"Čarodějka proti čarodějce nepůjde!" nesouhlasil rezolutně starý Trumpetka.
"Jinou možnost nemáme..."
Stařenka Oggová se zaujetím sledovala čtveřici přešlapující kousek od jejího domku.
"Co myslíš, Silvere, odhodlají se ke mně přijít pro radu?"
Oslovený kocour pohrdavě zavrčel.
Nakonec odvahu sebrali. Teď tu postávají, žmoulají cípy šatů nebo klobouky a dávají si přednost, kdo promluví jako první. Leze to z nich jako z chlupaté deky.
"Asi jsme se nějak znelíbili paní Zlopočasné..."
"Je na nás moc rozzlobená..."
"Ale my vůbec nevíme, proč..."
"Nemohla byste si s ní promluvit?"
"Proč si myslíte, že se na vás zlobí?" snažila se udělat si v tom jasno Stařenka.
"Pozdravila mě jako první a tak vědoucně se při tom usmívala..."
"Proklela naši kozu. Prý že vypadá výborně..."
"Mně pochválila nové šaty..."
"Něčím jsem ji museli strašlivě urazit!"
"To co říkáte nezní tak děsivě," podotkla Stařenka Oggová.
"Jsou to tajné kletby... Pomozte nám, prosím."
"Dobrá, promluvím s ní."
Vesničané uklidněni odešli. Stařenka si povzdechla:
"Vidíš Silvere, takhle to dopadá, když se Esme na stará kolena rozhodne být milá..."

Brzy měla vypuknout válka. Věděli to všichni a každý se tak trochu chytal veškerých nadějí, co mu v životě zůstaly, protože kdyby se nechytal, tak kde by vlastně skončil? Jako troska. Nebo na té špatné straně. Pán všeho zla se ujal moci. A Harry Potter se skrýval v Lasturové vile, spolu s se svými kamarády a spolu s ním. Čekal a všichni věděli, že se zase brzo vydá pryč a až se objeví příště, kouzelnický svět se změní. Nikdo nevěděl, jestli vyhraje dobro nebo zlo, ale změna zkrátka přijít musela.
Ten den ho všichni tři přišli navštívit. Vyptávali se ho. Musel jim to říct. Musel jim říct aspoň něco.
„Hůlku je třeba získat,“ prohlásil s vážnou tváří. „Není třeba druhého člověka zabít, aby vás poslouchala.“ Zatvářil se tak unaveně, jako nikdy. Podíval se na Pottera a aby svá slova zdůraznil, ještě přikývl. „Pokud jste v minulosti někoho odzbrojil, jeho hůlka patří vám. A dokonce i všechny jeho předešlé hůlky a hůlky budoucí. Takhle to funguje, chlapče.“
Harrymu všechno pracovalo v hlavě. Brumbál- Malfoy- Snape- Voldemort. Jestli je to pravda, tak...
Všechny tři děti odešly a nechaly ho odpočívat. Ollivander se sám pro sebe uchechtl. „To jsem si zase vymyslel kravinu!“

fandom: však poznáte.
varování: kdyby tam někdo náhodou zahlédl slash, tak ho zakousnu. tady totiž ne.
poznámka: maličko patosu. ale já musela. na Shakespearovy narozeniny jsem prostě nic nevážného napsat nedokázala. ač se ho to vůbec netýká. kromě toho citátu.
věnování: jemu. děkuju.
V pokoji vládlo příšeří.
Měsíc ještě nebyl v úplňku. Třpytil se ale jasněji, než kdy jindy, skoro jako kdyby vzdával poctu umírajícímu.
Souhvězdí tančila po obloze. Zářivá loď pomalu odplouvala do dáli.
Na velké dubové posteli ležel chorý muž.
Jeho syn seděl vedle něj a držel ho za ruku.
„Mohu pro tebe ještě něco udělat, otče?“ vydechl.
Chvěl se.
„Nech mne přemýšlet,“ usmál se stařec.
Ticho.
Největší strom v zahradě, postříbřený měsíčními odlesky, se tiše rozšuměl. Listy promlouvaly ke svému stvořiteli.
Sojka hlasitě vzkřikla a upustila pírko.
„Podej mi knihu,“ vyzval klidným hlasem otec syna.
„Kterou by sis přál?“
Žádná odpověď.
Mladý muž vstal, vydal se ke knihovně a vytáhl odtamtud žádanou publikaci. Věděl.
„Pohádka, otče?“ řekl v slzách, když mu ji pokládal na prsa.
„Starý člověk je podruhé dítětem,“ připomněl mu s úsměvem. Hlas mu zeslábl.
Nahmatal spis, poloslepýma očima se zadíval na zelenozlatý přebal a vzpomněl si na hrajícího si bílého pejska.
„Christophere?“ zašeptal.
„Ano, otče?“ sklonil se nad ním syn.
„Každý příběh musí mít svůj konec. Na to nezapomeň.“
„Nezapomenu,“ slíbil tiše.
Svraštělá ruka, ozdobená prstenem s modrým kamenem, bezvládně sklesla.
Strom v zahradě pohasl.
John Ronald Reuel Tolkien se vydal na svou poslední cestu ke hvězdám.

Ohromný orel se vznášel nad temnou krajinou. Jeho pera čechral chladný vítr a on byl majestátní a silný. Byl pánem větrů. Kroužil vysoko a pozoroval krajinu, na které by lidské oko nezahlédlo vůbec nic zajímavého. On ale viděl.
Na jeho zádech seděl vysoký muž v šedém plášti a jeho dlouhý vous vlál ve větru. Jednou rukou se přidržoval orlova peří a druhou pevně svíral hobita před sebou.
"Už tam budeme, Gandalfe?" zeptal se hobit.
"Ano, už tam skoro budeme, Frodo," řekl Gandalf a na jeho tváři se objevil poťouchlý úsměv. Začal si pobrukovat pod vousy:
"Saurone, Saurone,
ty tlamo plesnivá,
my tě teď dostanem,
oko se nedívá."
V tu chvíli zahlédl pod sebou velkou kouřící horu.
"Gwaihire! Tady je to, klesni níž," zavolal na orla, který začal okamžitě v kruzích klesat. Hora byla obludně veliká a z jejího vrcholu se neustále valil černý dým. Orel se mu šikovně vyhnul a přiblížil se k otvoru v úbočí, ze kterého pomalu vytékala láva.
"Frodo, házej," zakřičel Gandalf a hobit upustil cosi malého do lávy.
Země se zachvěla a v dáli zazněl ohromný nelidský výkřik.
Čaroděj pozvedl pěst a zahrozil k východu: "Saurone! To máš za to, jak jsi mi tenkrát rozšlapal bábovičky."

Fandom: viz dole
Vlastně nikdy nic neměl. Všechno hned rozdal. Vždycky tu byl někdo potřebnější než on. Celý život pomáhal, pracoval a… najednou měl klid.
Miloval hračky. Jako malý jich nikdy moc neměl; dřevený vojáček, vozík ze staré bedýnky… ale teď… byl v sedmém nebi. Mohl mít hraček, co chtěl. Nejdříve omluvně mumlal cosi o sběratelské vášni, ale když zjistil, že mu jeho koníčka nikdo nezazlívá, přestal s tím a nepokrytě se radoval z každého úlovku. Ti kolem se radovali z jeho radosti a sami mu nosili ty nejzajímavější kousky.
Ale to nestačilo.
Měl tolik nápadů, že začal vyrábět své vlastní hračky. Ty nejlepší, samozřejmě. Tedy, po pravdě řečeno, jeho první výroby za moc nestály, ale časem se hodně zlepšil. Dokonce si našel i nějaké společníky. On vymýšlel, oni vyráběli.
Chvíli trvalo, než si toho všiml, ale když už nemohl dovřít dveře pro vypadávající hračky, poznal, že potřebuje více prostoru. Pohovořil tu a tam a opravdu, vyčlenili mu speciální místo, sice z ruky, ale zato dostatečně velké.
Jednoho zimního večera stál a díval se na své hračky. Bylo jich tolik. A tu si vzpomněl, kým vlastně je. Nikdy nechtěl hromadit, vždycky jen dávat. Věděl, co udělá.
Nasedl do saní a vyjel rozdávat radost.
Fandom: Santa Klaus

Fandom: Nightrunners
Věnování: pro talí
Seregil se blaženě nadechl. Miloval letní večery. Připomínaly mu domov. Pozoroval tmavnoucí nebe a očekával příchod prvních hvězd. Tráva pod jeho zády krásně voněla…
Překulil se na bok a kochal se pohledem na Aleca plavajícího v jezírku. Šero mu nádherně rýsovalo kontury těla.
Utrhl si stéblo trávy a bezmyšlenkovitě si s ním pohrával. Jen tak, snad aby procvičil prsty. Na okamžik přivřel oči. Když je zase otevřel, skláněla se nad ním Alecova tvář. Kapičky mu líně klouzaly po vlasech, zarážely se na konečcích polodlouhých vlasů, aby nakonec přece jen spadly a polechtaly Seregila pod nosem.
„Talí…“ Stáhl přítele k sobě do trávy. Na oko se zlobil, když mu Alec promáčel oblečení. Rozmrzele zavrněl a svlékl si mokrou tuniku.
„Ty!“ vykřikl Alec, popadl ho a plácl přes zadek jako malého kloučka. Pak se oba uvolněně rozesmáli.
První hvězdy přivítali něžným milováním v trávě…
Ve chvíli slastného odpočinku se Seregil opřel o loket a zamilovaně pozoroval rysy Alecovy tváře.
Bylo mu šedesát let. Jako člověku by se mu život už pomalu nachýlil. Naopak mezi vlastním lidem by byl považován ještě skoro za dítě. Teprve díky Alecovi konečně zažíval bezstarostné okamžiky, které jako malý nikdy nepoznal.
„Miluju tě, talí,“ pošeptal Alecovi do ucha.

Fandom: Sherlock Holmes
pozn. aut.: citát starý člověk je podruhé dítětem mi připadá poněkud smutný. Proto jsem pro své drabble téma částečně upravila (jak si jistě všimnete) a v podstatě zapsala první nápad, co přišel. A v podstatě tam zůstaly jen ty děti…
Sherlockovi bylo sedm a byl pozván tetičkou do Londýna.
Po několika dnech začalo tetičku trápit, že její synovec nemá přátele. Proto ho jednoho dne odvedla do parku a doufala, že dál si poradí sám.
Park byl nepříjemné místo. Tím hůř pro chlapce, který se na Sherlocka škaredil. Teď si to nenechal líbit.
Plesk! Blátem.
Buch! S působivou razancí.
Bum! Třísk!
Křup!
„V pořádku?“ zeptal se chlapec při pohledu na Sherlockův zkrvavený nos. Sherlock neodpověděl.
Na cestě se objevily dvě postavy. Chlapec a žena. Žena prošla kolem bez povšimnutí, ale chlapec se zastavil a mlčky podal Sherlockovi kapesník.
„Johne! Pojď, pospícháme,“ zavolala na něj ona žena. Chlapec se na Sherlocka usmál a pak se vydal pryč.
„Znáš je?“ otázal se Sherlock svého společníka. Na chvíli zapomněl na vztek.
„Ne,“ odvětil. V té chvíli se k nim přiřítila další žena.
„Gregory!“ vykřikla. Pak oběma chlapcům vlepila výchovný pohlavek a nebohého Gregoryho odtáhla.
„Našel sis nějaké přátele?“ otázala se tetička.
Hrdě jí ukázal zkrvavený kapesník. Teta si šla dát obklad na hlavu.
Na tuto událost později vzpomínal…
…když se při svém prvním vyšetřování setkal s inspektorem Gregorym Lestradem…
…když mu byl představen John Watson…
A kdyby ten kapesník nemohl vrátit, vzpomínal by denně…
pozn. aut. 2: křestní jméno inspektora Lestrada není nikde, myslím, výslovně uvedeno. Ale je jisté, že začíná od G a protože mi k němu jméno Gregory sedí nejlépe, zvolila jsem ho i do tohoto double-drabble.

Ich revírom je diaľnica...
„No, áno... to bývavalo,“ zabrblal Semir Gerkhan s očami upretými na osemprúdovú diaľnicu. Zošúverenou rukou sa držal zábradlia mosta, na ktorom stál spolu so svojím dlhoročným priateľom Tomom Kranichom. Nostalgicky spomínal na dobu, keď boli obaja aktívnymi.
„Pamätáš na tie časy?“ Tom si presunul okuliare a uhladil si šedivé vlasy. „Pretože ja veľmi nie...“
„Užil si Geriavit?“ Semir naňho podozrievavo pozrel.
„Samozrejme. Krátkodobú pamäť mám v poriadku,“ odvetil presvedčivo. „Teda myslím...“ doložil takmer šeptom. Semir prevrátil oči. Náhle mu obočie vyletelo navrch zvráskaveného čela.
„Čo keby sme si to pripomenuli?“ navrhol s úsmevom, ktorý odhalil veľké medzere v zuboradí.
„Že váhaš... Ja som vždy pripravený...“
„Ja mám tiež...“
Nasadli do svojich špeciálne upravených elektrických vozíkov. Nie, že by ich potrebovali, ale za tie roky, čo slúžili u diaľničnej polície, si život bez koliesok nevedeli predstaviť. Dostali sa pod most. Najprv len striehli. Adrenalín stúpal. Vytiahli zbrane...
„To je zločinec... To zelené Audi!“
Mierili a strieľali. Zločincov bolo razom viac. Každé druhé auto dostalo zásah. Neodolali. Vozíkmi sa vydali popri ceste prenasledovať červené BMW...
Prišla diaľničná polícia. Vzali ich na stanicu. Našťastie nespôsobili hromadnú haváriu.
„Ste ako malí,“ zahriakla ich staručká Engelhardtová. „Tie paintballové pištole vám zoberiem...“