DMD Bonus č. 2 pro 8. 4. 2018.

Důvodem proč měli Peršané u řeckých sousedů úctu, byl respekt Peršanů k podřízeným národům. A tak i svobodymilovní Řekové byli ochotní bojovat v perské armádě. Peníze nesmrdí.
Druhým důvodem, proč měli Peršané u řeckých sousedů úctu, bylo, že kromě Řeků v jejich řadách stáli vojáci ze všech národů od Egypta k Indii.
Nepsal se, ale byl rok 480 před naším letopočtem. S Řeky se v perské armádě nepočítalo, a do Sparty dorazil dopis.
Můžete se stát přáteli perské říše. Dostanete lepší půdu. Jen odevzdejte zbraně.
Spartský král byl stejně jako jeho spoluobčané vychováván ke stručnosti. Odpověděl tedy lakonicky.
Molón labé.

Tři metry ke stolu. Tři k oknu.
Třikrát.
Třicetkrát.
Třistatřicetkrát.
Děťátko se v trpělivé náruči zmítá. Chvěje. Usíná.
(Třistatřicettři stříbrných. Stříkačka v těle samodruhé. Nemluvněti se stýská po droze.)
Na monitoru otevřené Novinky
Z profesionálního prostředí dětských ústavů … do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni registrují rovněž ze zištných důvodů.
zhasnou.
K ránu si také zdřímne. Pak umýt, přebalit, nakrmit, obléknout, k pediatrovi, na procházku s budoucími rodiči.
Děťátko se usmívá. Konečně.
(Tři krát třicet dní v ústavu. Odborně přebaleno, nakrmeno, pochováno. Třicet vteřin. Než je na řadě další.)
Počet dětí dočasně „pěstovaných“ za úplatu roste…
Nemá čas číst.
Naštěstí.

Svíral lahvičku mezi prsty. Z okna sledoval deštivý Londýn. Svět temněl. Zlo sílilo. Nebyla to budoucnost, kterou si přál.
Přivřel oči. Bojoval se strachem ve svém nitru. Ale už se rozhodl. Učinil přípravy. Je to všechno, nebo nic. A on udělá vše, co může, aby pomohl vyhrát Jim.
Šel za ní…
„Emmeline,“ jeho vážný tón ji donutil zbystřit. „Jsi s ním v kontaktu, že ano?“
Neodpověděla.
Podal jí obálku. „Siriusovi...“
Přikývla.
„A toto…,“ dal jí lahvičku. „Vzpomínky, informace…“
„Nesuď mě příliš přísně,“ hlesl.
Pohlédli si do očí.
„Odcházím.“
Pochopila. Sevřela jeho ruku.
Chvíli tak setrvali. Tušila, že ho vidí naposledy.

Klečíš, ruce sepjaté v modlitbě, kterou už nikdo neuslyší, oči zavřené, na hlavě trnovou korunu. Odešla jsi branou podsvětí, překročila řeku a už se nikdy nevrátíš, zraněná, ochuzená o svit slunce, svit měsíce, střídání ročních období, protože čas poplyne a ty, zvěčnělá v tomhle jediném okamžiku, se proměníš v prach. Jaký byl tvůj smysl, proč tvoje duše spatřila světlo světa? Přece ne proto, aby ho někdo uhasil dřív, než měl.
Nebo to byl tvůj úkol? Zavést nás k těm, co páchají další a větší zlo?
Mlčíš.
Všechno jsi to viděla, byla jsi svědkem vlastní popravy.
A stejně.
Už nic neřekneš.

Už když kráčel Booleovou třídou k Tarského paláci (málem si jej spletl s Banachovým, vypadaly úplně stejně), cítil srdce až v krku. Nezbláznil se, když přijal pozvání do Axiómova sídla? Hned za branou mu odebrali břitvu, dar přítele Occama a poslali ho po Cantorovu schodišti. V mezipatře se na něj vyřítila Množina všech množin, které jen taktak uhnul.
O chvíli později seděl v křesle připomínající Kleinovu láhev a horečně přemýšlel nad implikacemi Axiómovy nabídky, jejíž děsivé znění se právě dozvěděl. Najednou se před ním zhmotnil nápis, který potvrdil jeho obavy:
"Buď moji nabídku přijmete, nebo celé toto souvětí není pravdivé."

Bořek uzavírá řadu.
Přestává ho zajímat, jaké nové podivnosti se jim postaví do cesty. Stále častěji se ohlíží. Jeho neklid roste.
Drkne do Radky: „Slyším kroky. Někdo jde za námi.“
Dívka okamžitě strne.
„Asi divočák,“ zasměje se Jirka.
Bořek nervózně zasyčí, děti ztichnou. Zaposlouchají se.
Pomalé pravidelné praskání větviček pod těžkou nohou, šustění rozhrnovaného listí, namáhavý dech.
Bořek zakryje Radku zády. Rychle se rozhlíží po vhodném úkrytu.
Má strach.
Ze tmy se vyšine tlustá babka zachumlaná v šátku, kolébá se stále blíž.
Bořek se uvolní. Nějaká kořenářka.
„Dobrý večer.“
Vtom měsíc ukáže šedý krutě hrozivý obličej.
Zablýskne se ostrý srp.

Jeho heslo bylo Všechno anebo nic.
Křičel ho do světa, aby všichni věděli, co chce.
Ale uvnitř sebe si říkal jen první část: Všechno! Znělo to tak omamně.
Rozpínala se v něm touha mít všechno a všechny.
Dělaly mu dobře zástupy patolízalů, ovace lidí, bezmezná moc.
Radoval se, že moudří pod knutou strachu ztráceli rozum.
Liboval si, že vyvolává paniku.
Uzurpoval jedno území za druhým.
Bránit svůj majetek, vědomosti nebo ego, byl hrdelní zločin.
„Chci všechno! Kdy to konečně ty tupohlavci pochopí?“
„Ještě nemáš mne,“ úlisně pravila smrt. Sevřela ho, nedbaje na protesty.
S jejím objetím se okamžitě dostavilo nic.

"Ne, to prostě nejde. Vidíš? Jak to asi mám udělat? Vzít na to vibronůž? Který, pravda, nemáme? Nejde to," pokoušel se mu to vysvětlit Berek.
"Kromě toho by se něco mohlo ztratit. Musíme to udělat postaru. Nebude to trvat dlouho," snažila se ho uklidnit Gwen.
"Jistě, jen asi sto let," zahučel Mossi.
"Tak se na to můžeme vykašlat úplně," Berek mu před očima zamával křesadlem a ocílkou. To bylo lákavé. Zbavit se toho všeho. Ale...
"Ne, nějak to půjde."
Šlo to, i když aby ty kusy papíru našli, museli to příšerné, obrovské, zamotané a zauzlované klubko čehosi prostě rozmotat celé.