DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Paluba se pod chodidly kývala ze strany na stranu. Do rachocení bouře se ozývaly ostré rány.
S hrůzou zjistil, že v zakrvavených rukou drží bič a pod ním se svíjí na kost promočené lidské tělo.

John Newton se s trhnutím probudil. Usnul nad rozepsaným kázáním. Svíčka, která stála vedle papíru, pomalu dohořívala, ale přesto mihotavým plamenem osvětlovala skromný pokoj. Za okny se už před hodnou chvílí setmělo.

Ty sny se stále vracely.
Muž sepjal ruce a sklonil hlavu. Cítil výčitky. Ale něco mu dodávalo naději, že není navzdory svým skutkům zatracen.
Pohlédl na slova načrtnutá na okraj papíru.
Amazing grace...

V domě vládlo ticho decentnímu nepořádku. Ze stěn zíraly prázdné police knihovny, na podlaze ležely otevřené, poloplné krabice. Jedna ze dvou žárovek na stropě praskla, až vyhodila pojistky, druhá zatím vytrvale plnila svůj úděl. Na nejvíce vyklizeném křesle usíná kočka, která usoudila, že to v tomhle novém teritoriu přeci jen půjde a já po desáté hodině usedám na gauč, abych přemýšlel. O čem? No samozřejmě o tom, co napsat. Něco se Středozemě? Něco z historie? Něco z předaleké galaxie? Ne. Letos zahájíme něčím ze života.

Ano, tradice je dodržena, je prvního dubna a měsíc cosakranapíšu je opět zde.

JUPÍ JÉJ!!

Krčma U Červeného orla ztichla. Jediným důvodem bylo, že ve dveřích stál městský rychtář Petr Bavůrek se dvěma biřici po boku. Všichni se tvářili velmi přísně.

Rychtář přistoupil k nálevnímu pultu a pravil: „Matěji, víš o tom, že porušuješ nařízení naší městské rady? O desáté hodině večerní mají být všechny krčmy zavřené. Teď je půl jedenácté a tady je živo jak o jarmarku. Čekám vysvětlení.“

„Rychtáři Petře, to je jednoduché,“ odpověděl krčmář. „Jak sám víš, o desáté večerní má Janek od Přívozu zhasínat světla tady na rynku. Ty stále svítí, jen se podívej. A teď podle nařízení zavíráme. Všichni ven!“

Sbaleno a já usedám na svou "novou" motorku. Čeká mě cesta ze Sài Gòn do Mũi Né.

Ani se nevymotám z města a už mi leze na nervy padající zrdcátko. To přitáhne jakýkoliv garážový servis, co by se mohlo posrat ... nakonec bylo potřeba ten díl vyměnit a nepřipojili mi tlačítka na dálkový světla. Super. Tak jinej servis, kde uměj anglicky.

O kus dál se v té změti kabelů hrabou do desíti. A to mi zbývá většina cesty ... Neodjel jsem daleko a z drátů jde kouř, zhasne světlo, samo si to pridává plyn, ... Samozřejmě, že potkám blba, co vjede do protisměru ...

Cink, cink.
"Desátá hodina odbila, všude je mír a klid," zavolal seržant Tračník téměř prosebným hlasem.

Naštěstí si vybral k hlídkování klidnou čtvrť, ulice byla prázdná a svítilo v ní jediné okno.
Mladý odpadlík z Neviditelné univerzity* pracoval nepřetržitě už tři dny. Byla v tom silnoproudá magie, semafory, skřítkové a samozřejmě i ikonografy. Říkal tomu Síť, místo, kde můžete ostatním ukázat své ikonografie a bavit se s nimi třeba o aktuálním počasí. Bude to báječné!

A někde mimo realitu se pohnulo něco, co mělo více pařátů, očí a zobáků, než průměrná provinční ZOO. Věci z podzemních rozměrů vycítily další šanci.

Wilhelm se probudil do ticha, v němž tušil nástup zvuku. Hodiny odtikávaly noc a dítě spalo. Rajský klid se rozlil jeho duší. Zavřel oči. Uvědomil si, že je v posteli sám a to nebylo správné. „Aneto?!“
Seděla u psacího stolu, hlavu opřenou loktem. Tmavé vlasy jako opona rámovaly její spící tvář. Sedl si naproti a pozoroval ji.
Po chvíli se mu to začalo jevit nepřístojným. I když by to mohl dělat hodiny. „Aneto.“
Probrala se okamžitě. „Za chvíli přijdu. Po desáté určitě.“
„Jsou dvě hodiny ráno,“ usmál se jejímu zmatení. „Psala jsi?“
„Nejspíš chvíli. Zbytek stran jsem asi jen spala.“

Deset dopoledne je vážně hloupý čas.
Už není ráno, ale ještě není ani odpoledne, do toho zbývá ještě sto dvacet minut. To není mnoho. Není to ani málo. Za dvě hodiny se dá stihnout spousta věcí. Jenže zase taková spousta ne. Úderem poledne se všechno mění, v mozku. Nechci začínat něco, co zabere spoustu času, a potom to nedokončím. Něco krátkého zase nevyplní celek, zbydou minuty navíc a kdoví od čeho se pak odečtou…
No, co dělat s načatým dopolednem?
Můžu sledovat ručičky do té doby, než budou obě na dvanáctce. Nebo můžu pomalu počítat do sedmi tisíc dvou set.

Na věži odbíjela jedna rána za druhou, ale ona to nevnímala.
Světlo. Krásné hřejivé světlo. Záře v temnotách, volající, lákající. Tichá a hebká. Stejně jako mnoho dalších i ona spěchala k ní. Jedinému smysluplnému bodu, než vše pozře temnota. Sápala se ke střípku nebe, ale stejně jako ostatní narazila na neviditelnou zeď. Ano, viděla, že někteří tlučou třeba i hlavou, aby prorazili, škrábou vším, co mají při sobě, piští, skučí. Ale ona ne. Musí najít skulinu.

Jindra dlouho neponocoval. Ještě před jedenáctou vyvětral a zhasnul světlo.
Ráno jej od komářích štípanců svědilo koleno tak, až si jej rozdrásal do krve.

Je teplá letní noc. Taková, která člověku sladce tíží víčka a mysl kolébá ke spánku. U malé zídky podél příjezdové cesty stojí deset hliněných lampiček. Deset lampiček a jen pět nádobek s olejem, divná věc. K čemu je lampička bez oleje? Jak má vítat světlem toho, kdo přichází, když je sama prázdná a bez užitku?
Jistě znáte dětské lampionové průvody. Nechalo by snad nějaké dítě svíčku v lampionu zhasnout? A kdyby přece, plakalo a vyvádělo by usilovně, dokud by znepokojený rodič svíčku opět nerozsvítil. Jim je to jasné, lampion bez světla je k ničemu. Lampion je vážná věc, opatruj ho.

Aragorn vykřikl a vrhl se vpřed. Probodl Uruk-haie, který mu vběhl do cesty. Náhle uslyšel roh. Na skuruta před nim hodil dýku. Pak se otočil a vběhl už do zavírajících dveří.
"Neporazíme je!" křikl Aragorn.
"Pak si tedy probijeme cestu," řekl Theoden a vyrazil kupředu.
Když už před nimi stálo jen pár nepřátel, zazvonil najednou Aragornovi budík s nápisem Je deset hodin.
Aragorn se otočil a vyrazil zpátky k hradu.
"Kam jedeš!!"
"Já zapomněl přilít lampě petrolej," řekl a ujížděl dál.
Theoden se plácl po čele.
Od té doby, co se filmu Pán prstenů zmocnilo SOS, bylo to takhle pořád.