Mozzarella boy

„Tato odrůda se vyznačuje méně agresivní tříslovinou, zato poskytuje nebývale kulatý buket…,“ rozplýval se nad svým produktem vinař Pentangelli, převaluje lahodný mok na jazyku.
„Ah… ten bokeh už také cítím,“ přitakával nadšeně Vito, „…říkal jsem si, odkud se bere ten lehce rozmazaný pocit v hlavě.“
Pentangelli nesouhlasně zapráskal mrožím knírem.
„Chuť nezralých malin se mísí s jemně dřevitým nádechem santalového dřeva…,“ nedal se.
„Já vám nevím, mistře. Já tam ty sandále vůbec necítím.“
Giulietta se zachichotala. Opět naprosto rozkošně. Vinař nereagoval. Ztratil se světu v sommeliérské nirváně. Vůbec si nevšiml, že jeho dcera dnes večer klopí oči více než půvabně.

Giulietta byla nenápadné vesnické děvče, nevinná jako kapka rosy na olivovém listu. Byla pohledná, ale nevěděla o tom. Byl to skrytý půvab, který v ní teprve někdo musel objevit a nechat rozkvést. Na svůj věk sedmnácti let měla poměrně značně vyvinuté vnímání krásy obrazu i slova.
Každou sobotu chodila do biografu Ráj snít o vzdálených časech, kdy se muži uměli chovat k ženám. Ve snech k ní pak filmoví hrdinové promlouvali jako duchové, aby ji vedli po správné cestě životem.
Vesnické dívky se jí stranily. Posměšně na ni pokřikovaly Artemisia, což značí pelyněk. Nejspíš si pak připadaly o poznání sladší.

Farář Lorenzo si naškrobil kolárek mnohem důkladněji. Měl před sebou zásadní úkol.
„Víte, mladíku, vesnice má jinou morálku než město…“
Skandál v promítačské kabině stále patřil k nejžhavějším drbům. Vito nevěnoval mravokárci pozornost. Dál hledal místo, kde se filmový pás poškodil.
„Váš pan otec by neměl radost, kdy by se mu doneslo…“
„Můj otec?“ vzhlédl Vito ke knězi „Asi nechápu.“
„No, však mi rozumíte. Politicky by to jistě nebylo…“
„Ale můj táta opravuje automobily v Messině…“
"Minkia!"
A tak farář Lorenzo nechtěně odhalil, že místní promítač je pouze chudým mladistvým intelektuálem. Ta hrůza! Takhle nestoudně obloudit ty důvěřivé dobré duše.

Horké dny sicilské skýtají mnohá překvapení.
Začalo to ve středu. Pekařova žena přinesla čerstvý křupavý chléb s olivami zabalený v tenkém plátně.
Ve čtvrtek se do biografu dobelhal samotný Gepard s lahvinkou červeného. Ne toho nejlepšího, to se rozumí. Ještě by přišel do řečí.
Ale teprve v pátek měl Vito poznat, jak moc si ho jeho noví sousedé chtějí předcházet. Vdova Malena Botticelli se v jeho promítačské kabince zjevila zcela nečekaně, oděna jen do růžového obláčku svůdného parfému podle poslední módy. Ovinula Vita hebkými pažemi a zašeptala mu do ucha něžné přísliby.
Promítání toho večera skončilo v padesáté třetí minutě.

„Hnedka jsem věděl, že s tím klukem nejni něco v pořádku,“ mudroval stařičký Luchino, místními přezdívaný Gepard, „však jsem to povídal hned. On je tu na nás totiž nasazanej!“
„Minkia,“ poskočil na židli pekař Federico, „Jako odtamtud?“ Píchal prstem do vzduchu, až se mu rozkývala mucholapka nad hlavou.
„Však jsi ho neviděl, jak tu šmejdí s tím přístrojem? Všechno fotí, holomek promítačská! Sympozium v Syrakuzách? Tákhle!“ hrozil revmatickou paží svůdník na odpočinku, až se celý pobryndal grappou.
„A já mu dal ty nejkřupavější rohlíčky!“ zaplakal pekař.
„Pchá, ten je zvyklej na jinačí. Jedna velká žranice je to tam nahoře! Darmošlapové!“

Vito vyrazil do vesnice s fotoaparátem v ruce. Žádná fotografie, ale toho dne nevznikla. Ani zvětšenina by nepomohla. Hokynář Marcello se ošíval kudy chodil. Pekař Federico si stěžoval na neodbytné pálení a zavřel krám. A prostoduchý pasáček koz Momo se neukázal ve vsi včera, dnes a ani na zítřek s ním nikdo nepočítal.
„Všechny fotky rozmazané, minkia.“
„To vůbec nevadí, holoubku,“ švitořila vdova Malena, „takový hezký chlapec, pleť bledá jako mozzarella.“
Vito se zamračil proti slunci.
„Co to se všemi je? Nikdo nepostojí.“
Malena se nervózně poškrábala na stehně. Podvazek ji dnes nezvykle škrtil.
„Všichni? Ale to ne…,“ zapýřila se.

Věčně zachmuřený Pier Paolo seděl v kavárně U Matouše. Zamyšleně listoval evangeliem. Cítil se nejistý jedině před ženami, zato levičák byl neoblomný.
Vito položil na stolek fotoaparát, který si přinesl z nedalekého vetešnictví.
„Leica?“ zamručel Pier Paolo, aniž by zvedl huňaté obočí od knihy.
„Ano, zrcadlovka,“ přitakal Vito.
„Dobře děláš, bratře. Krásný přístroj. Na ty křupany je ho možná škoda…“
Vito jen pokrčil rameny.
„Nejdřív světlo a stín, clona, čas,“ deklamoval Pier Paolo nad vystydlým kapučínem, „pak teprve přijde na řadu třídní boj… Ale proč já se namáhám? Nevydržíš mezi těmi burany dýl než sto dvacet dní. To ti povídám.“

Každý si ten ukrutně deštivý týden užíval po svém.
Malena, místní vdova po poštmistrovi, si na každý večer domluvila dostaveníčko s jiným amantem. Postel, kterou rozvrzali snad už za Garbibaldiho, opět vytrvale úpěla do noci.
Strážmistr Vittorio se sice dušoval, že vypátrá zloděje kol, ale nakonec raději mastil karty s místním farářem. Laciné víno poskytovalo jen pramalou útěchu. Zkušený karbaník ho obral o týdenní gáži, ani se nestihl pokřižovat.
Promítačský učeň Vito odjel až do dalekých Syrakus na regionální sympozium cinefilů. Zmámil ho sladký život, poblouznilo ho město žen a bujarých večírků, a poprvé se doopravdy zamiloval. Do sedmdesátimilimetrového formátu.

„Vidíš tu odřenou židli, mladej? Přesně tady sedával. Říkalo se mu Rocco, protože, když si na něj někdo dovoloval, vyhrožoval, že zavolá svý bratry z Palerma. Ale bejt tebou, stejně bych si tam nesedal. Starej Luca ho tady uškrtil filmovým pásem, že mu prý líhal se starou… A tady tím okýnkem budeš koukat do sálu, jestli se ti tam nemucká mládež... A hlavně nezapomeň vypnout lampy, až skončíš. Ten před tebou nechal svítit lampu do druhýho dne a našli ho tady docela tuhýho. Říkali mrtvice, ale to jen Rocco poslal pro svý bratry. Haha… Jinak jsou tu lidi milý. Uvidíš.“