DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

„V dějinách spásy,“ přemýšlí Thea, „je asi největším snílkem Stvořitel.“
„V dobrém,“ podotkne Sikar, „i špatném slova smyslu!“
„Jsme-li stvořeni k obrazu Jeho,“ doplňuje Linkva, „nesmíme nikdy přestat snít…“
„Snil jsem o tom, že najdu poklad,“ obejme Filcin Tauru, „to se mi splnilo!“
„Snila jsem o tom,“ rozhlédne se po dětech maminka, „že po sobě zanechám velké dílo.“
„A to se ti podařilo!“ pípají kuřátka neskromně.
„Sním…“ zasní se Apolo, „moment, kde je Viktorka?“
Nehledají dlouho.
„Přistavila si židli,“ hlásí Thea, „nepochopitelným způsobem se natáhla na skříňku a uzmula ti lentilky. Snědla je.“
„To děcko nesní,“ povzdychne Taura, „ale koná!“

Skřítek Snílek měl rád bílek,
chodil bábě na kuřice,
vysoký byl na dva couly,
bydlel v poli kukuřice.
Po večerech učil vítr na stébla trav trylky pískat,
pročechrávat ptačí pírka a ve vlasech děti vískat.
Expedicí spoustu podnik,
slunci metl zlatý chodník.
Dohlížel, zda klasy zlatí,
za obzor se večer ztratí.
Ukládat ho do peřiny,
byla vždycky spousta dřiny.
Na pastvu za noci vyháněl hvězdičky,
beránkům přeleštil na rosu konvičky.
Měsíci nastavil od slunce zrcadlo,
nebýt ho na světě, zle by to dopadlo.
Každé ráno osedlal si krotkou luční kobylku,
kde by byl svět bez zahálky a především bez snílků?!

Paříž mu začala být po pár měsících nechutně malá. Hlavně, když se pokoušel schovávat před lidmi, kterým dlužil peníze. Potřeboval vypadnout. Někde jinde by mohl udělat školu. Nebo nějaký nadšený filantrop objeví jeho výjimečný talent. Mohl by potkat dívku svých snů. Ale na tohle by potřeboval tak možná Nový York.
Obcházel přístavy a hledal práci. Házet lopatou byl ochotný jenom za stravu, ale za tři měsíce se nedostal dál než do Southhamptonu. Tam se nový život budoval... špatně. Pomalu se vzdával nadějí. Když tu se na něj usmálo štěstí. V pokeru obral dva Švédy o lodní lístek.
Těš se, Newyorku!

Jako by se topil ve studni. Tma. Pocit pádu. Strach a nejistota.
Hlasy, slyšel, nerozuměl...
„Co je mu?“
„Nevím.“
„Můžem ho přenýst na vejminek, je prázdnej. Zavolám Sue, zná trochu bylinky.“
„Díky. Já ho odnesu.“
„Vezmu ti aspoň tu brašnu.“
„Dobrá.“
„Hele... nenecháš nás tady s nim tak, že ne? Přece jen.. je to jeden z vás...“
„Nenechám, neboj.“
Slyšel, nerozuměl... ale pamatoval.
Pamatoval si všechno.
Najednou jakoby se mu rozsvítilo. Oranžové oči, stejné, jako ty jeho.
Byl zpátky, to, co ho dělalo opravdu... jím.
Napůl spal, ale přesto se probudil. Něco ho vytáhlo z temné studny noční můry.
Konečně.

Neměl nikoho a nic.
Toulal se po ulicích.
Čekal, kdy si pro něj přijde zubatá.
Jednou v zimě se k němu přišla schoulit krysa.
Vůbec se nebála.
Dal jí kus starého chleba.
Už nebyl sám.
Vyžebral málo, ale nebyla vybíravá.
Vyprávěl jí příběhy.
Hladil skvrnitý kožíšek.
Dva roky byli nerozlučnými společníky.
Pak jednoho dne zmizela.
Hledal jí.
Marně.
Živořil.
Málokdo jej obdaroval.
Uběhly dva měsíce.
Zdál se mu zvláštní sen.
Byl v něm zase mladý, plný sil, a vracel se stále do jednoho domu.
Ráno se tam šel podívat.
Našel jí.
Byla to ona.
Jen trochu hubenější.
Zase byli spolu.

Narozený nebyl přímo se stříbrnou lžičkou v ústech, ale bohatý byl dost. Tehdy za něj snili jiní. Po rodičích brzy následovali soukromí učitelé a studium na prestižní škole Zeměplochy.

Po studiu a cestách na zkušenou se vrátil do rodného města - viděl, jak špatně je vedené. Snil o tom, že vše zlepší. Silou a mocí. Ale jak pronikal do nejvyšších pater politiky, jak znalosti porovnával s všední realitou, jak poznával život i těch nejobyčejnějších - postupně změnil ne svůj sen, ale cestu k němu.

Havelock Vetinari vládne městu, který je na tom mnohem lépe než kdy dřív.

O čem asi sní teď?