DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

Hned napoprvé ho to krásné město s pyšným hradem nad řekou zaujalo. Dávné sídlo slavných králů, hrad vzdálený všednímu shonu. To nejlepší místo pro plnění snů.
Tady bylo možné se těšit z uměleckých předmětů, které přispívaly k lesku nejvznešenějšího dvora. Podivovat se dovedným výrobkům z těl legendárních tvorů. Rozjímat o vzdálených hvězdách i o nejniternějších tajemstvích hmoty.
Jenže netušil, že vstoupil do vosího hnízda, jehož rozruch předznamenával budoucí bouři.
Neustále nějaké spory, nátlak ze všech možných stran.
Samé povinnosti.
Snění umožňovalo uniknout.
Jenže nakonec zbyly jenom sny a hrad vysoko nad odcizeným královstvím.
Praha však na svého císaře nikdy nezapomněla.

Snila. O strachu, který prostupoval každou částečkou jejího těla a rozechvíval ji k nesnesení.
Snila. O smrti, která přicházela a brala si ty, kdo měli zůstat.
Snila. O utrpení, kterému nikdo nemohl a nechtěl zabránit.
Snila. O nespavosti, která jí v temné hodině mezi psem a vlkem rozežírala útroby.
Snila. O věcech, o kterých se nemluví, protože jsou příliš hrozné a příliš všední.
Snila. O světě, kde pro ni nebyl ani kousek štěstí.
Musel to být sen, protože v bdění by tolik bolesti neunesla.
Snila, tím si byla jistá.
Děsila ji jen jedna věc. Z toho snu se nedokázala probudit.

Jakmile první paprsky obestřely vrcholek kopce, políbil svou manželku a odešel.
Tam, kde večer práci zanechal, aby pokračoval.
Každý den.
Až do té doby, než hora skryla paprsek posledni.
Žena tomu přihlížela, a přestože jí to nedávalo smysl a několikrát denně se přistihla při pochybách, trpělivě se o něj a jejich tři syny starala, připravovala jídlo, ošetřovala rány způsobené prací se dřevem a s lítosti sledovala sousedy, kteří se jim začínali stranit, za zády je pomlouvaly a vysmívali se jim.
Proč?
Protože ho milovala a věřila mu.

...

Práce byla hotova a po dlouhých měsících sucha dopadla na zem první kapka.

Hermionu by nikdy nenapadlo, že se Snapem někdy navodí bližší vztah, než je mezi studentem a jeho učitelem obvyklé, případně mezi učitelem a ředitelem školy.
Ale teď ležel v jejím obývacím pokoji ve vypůjčeném pyžamu a ona měla pocit, že je v nějaké alternativní realitě.
Poslední týdny se trochu sblížili, a ona přišla na to, že Snape umí být občas i milý a pozorný, pokud se zrovna nevyžívá v sarkasmu ukryt v bezpečí své neproniknutelné skořápky.
Zasnila se. Jaké by to bylo, kdyby se se Severusem stali... přáteli?
Najednou jí ta myšlenka nepřišla tak cizí.
Vlastně... přišla jí velmi sympatická.

Ač věděla, že Rada je jiného názoru, sama byla přesvědčená, že její mistr není špatný člověk. Prostě jen neuznával hranice – přesvědčení, které oba sdíleli. Vědět víc, vidět dál. Nechtěli nikomu úmyslně ublížit. Ten zavalený muž, ti ostatní… Kácený strom musí někam dopadnout.
Teď musí hlavně získat krystal. Kdyby jí ho tak přenechal dobrovolně. Nechtějí s ním přece napáchat nic zlého.
Věděla ale, že to neudělá, příliš silně důvěřoval názoru Rady. Ti by se pominuli, kdyby se krystal dostal mistrovi do rukou.
Musí jej získat, aniž by se jim to doneslo.
Chodba se opět dělila. Nalevo strmě klesala do zatopených pater.

Sním... O čem sním? O dopsané diplomce. O načaté diplomce. O hodinkách s vodotryskem. O světovém míru. O těch tyrkysových botách, co jsem si zkoušela minulý pátek. O létě. O efefku. O kontrole pravopisu při psaní rukou do deníčku. O kapybarách. O stabilním politickém systému. O jahodách. O kamarádech, které jsem dlouho neviděla. O duhových vlasech. O létání. O Londýně. O římských básnících. O barvách. O fandomu. O lásce. O svém městě. O škole. O plavání. O brokolici. O nevypsatelné propisce. O obří posteli. O muzikálech. O rtěnkách. O literatuře. O velkých ideách. O všedních maličkostech. Sním si asi čokoládu.

Odjakživa utíkal od reality do fiktivních světů. Když objevil Filorii, nepřál si nic jiného než projít hodinami, či telefonní budkou a zažít své vlastní dobrodružství. A to pošetilé přání mu zůstalo i v dospělosti. Samozřejmě věděl, že Filorie neexistuje, ale i tak doufal. Že jednou ho podobné dobrodružství zachrání ze zajetí klinické deprese.
A pak se stalo nemožné. Magie je prý skutečná a on ji bude studovat. A Filorie existuje a on se do ní podíval. Zabil monstrum. Stal se králem. Zamiloval se. Ale deprese nezmizela.
Obětoval se. Jako správný hrdina.
Nebo zkrátka jen našel způsob jak se konečně zabít?!

Byly chvíle, kdy Mrakoplaš zalitoval, že na Dvoukvítka promluvil. Ušetřil by si spoustu ožehavých momentů. Tenhle „turista“, co kdekomu nabízel své „pojí-štěnic“, mu posledních pár dní vážně lezl krkem. Vyžadoval dobrodružství, ale přitahoval problémy.

Chtěl si prohlédnout město, následoval útěk z hořícího Ankh-Morporku!

A to jeho Zavazadlo! Když se ho Mrakoplaš pokusil pootevřít nebo si ho prohlédnout detailněji, div mu neuraflo ruku. Obrázkový skřet, další problém, přitahoval až příliš zvědavých očí, když si Dvoukvítek tu a tam ten přístroječek nechal pootevřený.

Snílek! Šílenec!

Kdyby v tom nebyl zapletený sám obávaný Patricij, dávno by se Mrakoplaš na průvodcování po Ploše vykašlal.

Ten největší snílek byl vždycky Náměsíčník. Často jsme ho vídávali na nádvoří u fontány, se sbírkou básní na klíně, zavřenýma očima a tváří nastavenou slunečním paprskům.
Tichošlápek také občas trpěl denním sněním. Zvláště v parných letních dnech, na břehu Černého jezera, kde si nechával zdát o divoké jízdě napříč Amerikou.
Ani Dvanácterákovi se fantazie nevyhýbaly. Ačkoliv u něj byly omezené výlučně na okamžiky, kdy kolem prošla krátká sukně.
Ti tři s oblibou říkávali, že Ostrodrápek je suchý jak strup.
Z těch tří jsou teď ukázkoví morousové, zatímco já lehávám v ovocném sadu, s tváří nastavenou slunci a hlavou v oblacích.

Ledová jeskyně je u otvoru ve tvaru srdce zdobená bílými a modravými rampouchy, skrz které prosvítá sluneční záře a zpěv lesních ptáků. Hlouběji v jeskyni je ale studený klid a oblé ticho.
Ledová glazura mléčného zbarvení do sebe zamkla nekonečno vzduchových bublinek. Znaky natěsnané na stěnách pod ledem jsou jen tušené, nečitelné.
Na stěnách jeskyně se pod horkým dechem tvoří jednotlivé těžké kapky. Stékají ke dnu jezírka a po krátké fázi individuality opět splývají v jedno.
On a ona šeptají tlumená slova proti ledové stěně, dokud nevydá další znak, útržek minulosti. Sní o tom, že jednou se jejich paměť vrátí.