Meteozvěsti (originální fandom)

"Pozor!"
Káj strhnul svého společníka za zídku.
"Co se děje?" otřepal se Bob.
"Holistrojky! Někoho tam dostaly!" ukázal Káj posunkem za zídku.
"A sakra!" Bob se opatrně vyklonil z chatrného úkrytu.
A skutečně!
Na zemi tam leželo tělo a kolem něj holící strojky.
"Ale vždyť jsou bez šťávy."
"No tak co toho chlapa skalpovalo?" spekuloval Káj.
Ozvalo se zašustění.
Na zídku vyskočila podivná vlasatá věc.
Skalp!
Na zadních dlouhých vlasech stál jako na nohou a z krátkých předních měl zformované tělo a ruce.
V nich držel dvě břitvy ještě od krve.
Bob a Káj zděšeně vykřikli:
"To ještě někdo nosí?!"

"Trvá to už celkem věčnost," ohrnul nos učeň.
"Vskutku," odpověděl klidně mistr zlovec.
"Tak co s tím uděláme?"
"My?" odvětil klidně mistr. "My neuděláme vůbec nic."
Učeň si odevzdaně povzdechl.
"Musíme počkat, až jim dojde elektřina..." pokračoval mistr.
"..do té doby se musíme schovávat," dokončil učeň posměšně.
"Na schovávání není vůbec nic špatného, dokud ti zachraňuje život," řekl přísně mistr zlovec.
Učeň protočil panenky a koutky úst dal najevo své pohrdání.
"Až bude tvůj výcvik dokončen, vyrazíme na lov."
Mladíkovi přejel po tváři úsměv naděje.
"Ale učíš se dost pomalu," pokračoval mistr, "takže tu nejspíš budeme schovaní ještě pěkně dlouho!"

Půlnoční dálnice na vysutém mostě nad městem.
Byla chladno, ale přesto měl na sobě jen tričko.
Nebylo proč se oblékat.
Nikde nikdo nezbyl.
Seděl na kapotě auta, které již roky nestartovalo.
Bylo jedno ze stovek, které tu zůstalo stát s prázdnou nádrží a bez šoféra.
Kdo mohl, tak odjel dřív, než došlo palivo.
Další pak už jen odcházeli.
Kamkoliv kde nebyly meteozvěsti.
Jenže ty se šířily po světě jako by jim patřil.
Nakonec našly všechny a všude.
On odmítal utíkat.
A tak jen seděl na kapotě auta, každý večer, a čekal.
Na co?
Že se něco změní.
Ale ono ne...

"Co tu děláme?" zeptal se žák.
"Já nakupuji," řekl zlovec a pak se otočil ke společníkovi, "ty se díváš."
Procházeli pomalu mezi dalšími nakupujícími a prodejci.
Zastavili se u takových pletených závěsných věcí.
"Tohle jsou lapače," vysvětloval zlovec svému žákovi.
"Mám ty nejlepší," lísal se prodejce.
"Kolik vysaje?" otázal se zlovec bez mrknutí oka.
"Nejméně deset meteozvěstí."
"Nelži. Poznám to," odsekl zlovec.
"Dobrá. Solidních pět," uhnul prodejce očima.
Zlovec si potěžkal lapač snů v ruce.
"Kvalita šla dost dolů," otočil se k žákovi. "Vidíš ty zručné krajky tady?"
Žák přikývnul na souhlas.
"Tenhle nešilo dítě. Polapí maximálně dvě!" seřval prodejce!

"Dámo, myslíte, že byste mohla méně křičet?"
Lekla se a na chvíli přestala pištět.
Pak spatřila škvírou pod padacími dvířky schovaného muže.
"Pusťte mě dovnitř!" vrhla se ke dveřím.
"Ticho! Když budete křičet, přilákáte je i na mě!"
Než to dořekl, byli tady.
Ženská se znovu rozkřičela.
"Vezměte si ji!" rozrazil dvířka, vyběhl a porazil ženu.
Ta klopýtla a srazila klubko starých řetězů.
Samopily se kously.
Pak ztichly.
Byli zachráněni.
"Mohli jsme být mrtví. Ještě, že jsem zasáhl," naparoval se pak venku.
"To já zachránila vás!" nemohla vztekem ani popadnout dech.
"A jéje," řekl Eman, "vy budete asi v šoku..."

Děti se seběhly.
"Děda bude vyprávět," usmál se natěšeně malý Rik.
Děda se přibelhal a posadil se na stoličku uprostřed.
"Co dnes chcete vyprávět?" usmál se bezzubými dásněmi.
"O obchodech!" zakřičeli všichni.
"A co chcete vědět?"
"Jak se v nich lidé beze strachu procházeli," hulákal Rik.
"O tom, jak dřív lidem věci sloužily," zachechtal se Bon.
"Dědo, o těch papírcích, co všechny ovládaly," prosila Majda.
"Ty myslíš peníze?"
A všichni přikyvovali a smáli se u toho.
Tak děda vyprávěl.
Vyprávěl o papírcích, které předurčovaly život.
O životě, kde za ty papírky člověk dostal cokoliv.
Aniž by se bál o život.

Přitiskl jsem se ke stěně.
Vykoukl jsem a měl jsem celé bojiště jako na dlani.
Kus jatek už byl zcela zdemolovaný.
Byla to práce Pneumata.
Pneumat byl oživlá pneumatická pistole na porážení prasat.
Tenhle byl ale obrovský. Byl připojený na velký tank s plynem, motor a kolečka.
Rychle jsem se zase schoval, ale neopatrně jsem vrazil do zavěšených háků.
Kovové cinkání upozornilo na mou polohu.
Pneumat se otočil.
Nezaútočil.
Pistolí napíchl nejbližší mrtvolu prasete a začal do něj pumpovat vzduch.
Pak do druhého a do třetího.
Prasata seskočila z háků.
A trhaným pohybem tančícího balónku se vydala přímo ke mně.

Každý chce být zlovec.
Oni jsou ti opěvovaní hrdinové, kteří riskují svůj život za záchranu civilů.
Jenže co by byli bez nás?
My, montážníci, se staráme o jejich výzbroj.
My vymýšlíme, jak bojovat s meteozvěstmi.
Oživlí dřevění houpací koníci?
My sestavujeme plamenomety.
Plivající nastřelovačky?
To my montujeme štíty z vík od popelnic.
Potřebují zneškodnit sponkarmády?
To my sestavujeme magnetové granáty.
Když potřebují chytit všechnu tu malou havěť, kdo jim motá sítě?
My!
A když jsou pak po bitvě unavení...
...to my jim masírujeme nohy.
Máme za to uznání?
Ne!
Takže milé děti, kašlete na zlovce.
Montážníci, to jsou praví frajeři!

Po hodině hledání v temném lese konečně našli starý hrob.
Označen byl jen křížem ze dvou svázaných klacků.
"Já věděl, že to tu je," usmál se otec.
Syn zaryl rýčem do kamenité půdy.
Šlo to těžce.
"Proč to děláme, tati?" otřel si z čela pot.
Otec se usmál.
"Pod zemí se tu nachází velké kouzlo."
"A to nám pomůže porazit meteozvěsti?"
"Určitě."
"Hmm, tomu pořád nerozumím."
"Mrtví nesní. Kosti znovu neožijí. Rozemeleme je na prášek..."
"A ten pak zneškodní oživlé věci," doplnil konečně s pochopením syn.
Dalším úderem rýče pak vykopal psa, kterého pohřbili před mnoha lety.
Měl hezkou rakev.

"Jsou někde tady," zašeptal zlovec Bímo.
Komentoval pípání sledovacího zařízení.
"Kde?" odvětil jsem.
Byli jsme velmi ostražití, protože v tomhle muzeu vládne prý mocná meteozvěst.
Bímo poklepal na sledovač.
"To je divný."
"Co?" začal jsem být nervózní.
"Jsou tady."
"Kde?" rozhlížel jsem se.
"Tady. Přímo tady!"
Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo.
Bímo mě zatahal za rameno.
"Co je?"
Přitiskl mi ruku na čelo a otočil mi hlavu nahoru.
A tam vyseli.
Jejich těla byla přišpendlena ke stěně těsně pod stropem.
Na obličejích měli masky různých kultů a kultur.
Křup!
Masky praskly a my spatřili jejich obličeje.
Jejich oči nás sledovaly!