Meteozvěsti (originální fandom)

"K zemi!" vykřikl manažer, když sekretářka vstoupila.
Nestačila se ani rozhlédnout a už ji strhl za křeslo.
Do dveří se zakouslo několik nábojnic do sečívačky.
"Přeskupili se," ukázal její šéf směrem ke svému stolu u okna.
Zadívala se směrem, kterým ukazoval.
Chvíli mžourala proti slunci.
Po stole pochodovaly kancelářské sponky vyzbrojené špendlíky.
Některé obsluhovaly sešívačky a ládovali je nábojnicemi.
Další sponková jednotka skládala z papírů stíhačky.
Výzvědná družina právě šplhala na stolní lampu.
Paragáni s padáky z vizitek se chystali na kraji stolu.
"Pozor!" nad hlavami jim zasvištěla další salva.
"O co jim jde?" pokrčila zvědavě sekretářka rameny.
"Ovládnout skartovač."

Dva milenci se procházeli po břehu nádrže.
Na obloze zářil měsíc, dnes nějak nezvykle nízko.
"Pojď se vykoupat," řekla náhle.
"Vždyť nemáme plavky."
"No a?" řekla s úsměvem, strhla si šaty a vběhla do tmavé chladivé vody.
Chvíli ji se zájmem pozoroval.
Pak se také svlékl a přidal se k ní.
Cákali, smáli se a potápěli.
Náhle se prudký vítr přehnal přes hladinu nádrže.
"Po břehu někdo chodí!" vyhrkla polekaně.
"To jsou... moje kalhoty..."
Kalhoty se namáhavě učily chodit.
Vrávoraly po břehu.
Pak na ně vyskočila košile.
Rukáv jim zamával.
Druhý objal dívčí šaty.
A společně pak odběhly do noci.

Byl rozhodnutý, že nic neřekne.
Je to je zadržovací cela. Bez těla na něj nemůžou.
A když nic neřekne, tak na něj nic mít nebudou.
Do cely vstoupili dva detektivové a posadili se k dřevěnému stolu.
"Tak začneme," řekl jeden a zapálil si cigaretu.
"Kde je tělo?!" vypálil druhý.
Zadržený zarytě mlčel.
Jen staré potrubí u stropu zabublalo přetlakem.
"Je ukkkkrytý v lessssse," zadrnčely trubky.
"Cože?" poskočil polekaně podezřelý.
"Zakkkkkopaný hned u altáááánu," pronesly znovu.
"Ticho!" zakřičel obviněný.
"Bodl hhhhooooo dvakkkkkkrát."
Potrubí dál zpívalo.
"Přřřřřřřímo do ssssssrdce."
"Přece nebudete věřit trubkám?"
Detektiv se jen pousmál.
A dál si dělal poznámky...

"Ne... pře... pískli jsme to?" vysoukal ze sebe silně podnapilý muž a opřel se o rameno druhého.
"Nesmysl," škytl ten a pokusil se o úsměv.
Muži zaklesnutí do sebe se vrávoravě vydali na cestu domů večerním městem.
Jak to tak bývá, když se krví honí molekuly ethanolu, není to jednoduchá cesta.
Tak muži vrávorali a občas vrazili jeden do druhého.
Chodník jim vycházel vstříc.
Nakláněl se, vyrovnával jejich nejistý krok.
Odstraňoval výmoly.
Urovnával dlažební kostky, aby mužům ušetřil bolestivý pád na ústa.
Co na tom, že okolní domy praskaly...
Okenní tabulky se sypaly...
A jiné chodce srážely otřesy na kolena.

"Zhubni!" hlásal billboard na kraji ulice.
Tlustý Tom vystoupil z auta, očima přejel billboard.
"To víš že jo," uchechtl se Tom nepřesvědčeně.
Ulice zahučela.
Zvedl se vítr.
Pak hukot zesílil a vlna jemného prachu se přehnala ulicí.
Toma to přirazilo k autu, klobouk mu to ztrhlo z hlavy.
Když vše utichlo, sehnul se pro něj.
"Zhubni!" ozvalo se dunivě za ním.
"Co?" otočil se pomalu Tom.
Billboard se hrozivě tyčil přímo nad ním.
Zaskřípal!
Zapraskal!
Vrhl se na Toma!
Po chvíli na zemi zůstaly jen ošoupané polobotky.
A reklamní billboard, který hlásal:
"Prostor pro vaši reklamu,
šitý na míru každému!"

"Tak co to tu máme?" sejmul detektiv klobouk u vchodu.
Místnost byla malá a špinavá.
"Feťácké doupě," poznamenal policista u dveří.
V hrncích na sporáku to vřelo. Kolem stála skupina techniků a odebírali vzorky.
Vzduchem se valila těžká vůně silic.
"Tohle už je čtvrté doupě za poslední týden," řekl znovu policista.
Detektiv jen pokýval hlavou a pohledem projížděl místnost.
Hledal stopy, které ostatní mohli přehlédnout.
Technik mu donesl balíček.
Detektiv ho otevřel a přivoněl si.
"Brrr!"
Odporem otočil hlavu.
"Co to je?" zeptal se bázlivě policista.
"Koprová omáčka!"
Všichni v místnosti strnuli. Tak vážné to nikdo nečekal.
"A je čerstvá!"

Když jsme k němu doběhli, bylo už pozdě.
Automaty se skřípavě plazily po vzdáleném konci ulice. Napájecí šňůry táhli za sebou, dokud nezmizeli za rohem.
Obrátili jsme pohledy k muži na zemi.
Po celém těle měl ošklivé fialové podlitiny, nedýchal.
Na zemi kolem ležely pomuchlané balíčky žvýkaček.
"Oni... oni ho umlátili žvejkama..." vzdychla Žaneta.
Muž náhle zachroptěl, vyvalil oči.
"Musíte..."zasípal, "musíte bo... bojovat!"
Pak se navždy odmlčel.
"Blbost!" otočil se naštvaně Jáchym. "Vážně chceme poslouchat rady od mrtvoly?"
"Mrtvák má ale pravdu, Jáchyme. Když bojovat nebudeme, dostanou nás všechny!"
Demonstrativně vytrhnu mrtvákovi z ruky klacek.
"Kdo jde se mnou?"

Ten muž se objevil v kanceláři starosty z čista jasna.
Měl na sobě koženou leteckou bundu, na hlavě kovbojský klobouk a na nohách nové bílé tenisky.
"Co tu chcete?" obořil se na něj statečně starosta zbaběle vykukující zpoza těžkého dubového stolu.
"Jsem Kirk. Drsoň Kirk" odpověděl onen muž a hodil před starostu vizitku.
Byly na ní jen dvě slova: "Zlovec meteozvěstí!"
"Dokážete nás jich zbavit?"
Muž přikývl, lišácky se usmál.
Pak se obrátil na patě, a ještě než vyskočil z okna, starosta za ním křičel:
"Hlavně levně!"
Lovec vrhl na starostu přes rameno ledový pohled ostrý jako břitva.
"Chátra chudá!"

Kousla mě!
Moje rtěnka mě kousnula!
Zahodila jsem ji přes celou koupelnu. Letěla obloukem až do vany, kde na bílém smaltu zanechala rudou šmouhu.
"Co se to děje?" honilo se mi vyděšenou myslí.
Podívala jsem se do zrcadla.
Mezi drobnými tečkami zaschlé zubní pasty na mě zíral můj vlastní obličej.
Kapička rudé krve mi stékala ze rtu a relativně dobře se doplňovala s barvou rtěnky.
Náhle se odraz zvlnil a zrcadlo prasklo.
Z prasklin ve skle se utvořila tvář.
Kontury očí a úst.
Tvář se zkroutila rozšklebeným úsměvem plným střepů ve tvaru zubů.
Vydala skřípavý smích.
To bude zase den...

Když se po hutné noci rozplynula ranní mlha, klouzaly kapky rosy po stěnách mého stanu.
Vylezl jsem na zelenou trávu a protáhl rozlámané kosti.
Palouček, kde jsem stanoval, byl uprostřed smrkového lesa.
Stromy se mi však zdály nějak blíž než když jsem včera večer rozbíjel tábor.
A už vůbec nestál ten obří strom hned vedle ohniště.
Natáhl jsem se pro boty.
Něco zapraskalo.
Asi větve.
Rozhlédnu se.
Najednou je tu nějak těsno.
Stromy se zdají být zase o kus blíž.
Obří smrk se naklání.
Jeho šišky se na mě dívají.
Nechtějte slyšet ten ohavný zvuk, když stovka šišek naráz mrkne!