Stmívání (Twilight)

Fandom: Stmívání - parodie
A/N: Opravdu už mi docházejí nápady i síly a tohle je BJB jako prase. Omlouvám se tímto všem, kteří budou mít tu smůlu tohle po mě číst. :( :P
Do potemnělého pokoje se vplíží útlá postava s dlouhým osikovým kolíkem. Na posteli leží nehybně upír nesmírné krásy a poklidně oddechuje.
Tajemný útočník se zachechtá a přesune se přímo nad něj.
Hluboký nádech, nápřah a špice kůlu zajíždí skrz košili se škrábavým ocelovým zvukem do kůže a pak k srdci. A dál, až se zabodne do pelesti pod ním. Skrz naskrz.
Dlouhovlasá útočnice nadšeně zajásá.
„A teď už konečně víš, jak bylo mně, když jsi odešel!“
Upír otevře své laskavé zlaté oči.
„Ale Bello, miláčku, přece víš, že mi tímhle nemůžeš ublížit...“
Oproti dívčině představivosti kolík neškodně propíchl pouze látku...

Poznámka: Tohle téma si říkalo o slash. Proto jsem ho nenapsala (a taky proto, že to neumím, co si budeme povídat). Tak tady máte aspoň jednu fanynku...
Poznámka2: Název v podstatě na drabble navazuje ;)
Byla rychlá. Byla tichá. Byla vražedná...
Měla černé nehty a červené kontaktní čočky. Kdyby nestála v lese, byl by její černo-černý plášť skvělým maskováním. Že je maskováním pouze v tmavých prostorách, ji nikdy nenapadlo. Cítila se neviditelně.
Cítila, že dnes to vyjde.
Za zatáčky se neuvěřitelným sexy způsobem vyřítil sportovní vůz.
„Edwarde!“ ozvala se dívka na sedadle spolujezdce. „Už zase je tady ta holka!“
„To si děláš srandu,“ zaklel naprosto needwardovsky Edward. Zabrzdil a ve zpomaleném záběru, který ve skutečnosti trval necelou vteřinu, vyskočil z auta.
„Co po mně chceš?!“
„Edwarde, prosím!“ zakvílela dívčina z křoví. „Aspoň jednou si čichni!“
Fandom: Stmívání

Po tom, co mi ten muž udělal, jsem si myslela, že jsem mrtvá. No, je pravda, že v jistém slova smyslu mrtvá jsem. Spíš nemrtvá. A vůbec mi to nevadí.Naopak.
Dalo by se říct, že jsem noční tvor. V mýtech to tak bývalo – upíři vylézají v noci, slunce je dokáže spálit. To ale není pravda. My na světle záříme.
Také by se dalo říct, že mým postavením jsem něco jako princezna. Princezna gardy a svého vůdce. Volterru je můj domov a nikdo mi ho nevezme. Nikdy.
To samé platí o mém vůdci. Miluji ho nadevše a to se nikdy nezmění.

Čau Steph,
Ty víš, že se Ti většinou snažím do Tvé práce nemluvit, ale teď jsi překročila všechny meze.
Nevadí mi, že mi každý den chodí rozzuřené dopisy od Edwardových fanynek.
Nevadí mi, že mě popisuješ jako nemožné nemehlo.
Ale teď jsi ze mě udělala nemrtvou a víš, co je zvláštního na nemrtvých? Nevidí se v zrcadle! Tak je to! Už týden jsem se nemohla pořádně nalíčit!!!
Hele, něco s tím udělej! Je mi jedno jak – ty jsi spisovatelka. Když Edward může světélkovat na slunci, tak já se chci vidět v zrcadle!
Tvá Bella
PS: A pohni, já chci make-up!!!!!

"Chci ti něco ukázat," zašeptal a ona by za ním v tu chvíli šla kamkoli. Strohé chodby a chlad se jí příliš nelíbily, ale potom vešli do místnosti, ve které hořely stovky svíček. Viděla lůžko posypané růžovými plátky a srdce jí poskočilo.
"To je dokonalé," vydechla a objala ho.
"Ty si zasloužíš dokonalost," odpověděl on, a položil ji na lůžko. Bylo tvrdé a studilo.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se, zatímco jí laskal krk.
"Na pitevně," usmál se a ukázal špičáky.
Než stihla protestovat, prokousl jí hrdlo. Její vysáté tělo uschoval v jednom z mrazáků. Jedna mrtvola navíc se ztratí…

A/N: Co když máte ve třídě žáka, který nemusí spát a ukrutně se po nocích nudí?
Toho pošmourného oxfordského dne se nemohl dočkat. Protože on končil.
O dva roky dříve, jak jinak.
Pokaždé je tam jeden chytřejší student - který ovšem nepředčí znalostmi čtyřicetiletou praxi přednášejícího. Jenže tahle bledá ruka byla zdvižená úplně pořád. Tento student měl na všechno odpověď a co hůř, vždycky správnou a plnou puntičkářských doplnění. Vlastní hodiny se pro starého historika staly peklem. A navíc musel přestat brát na vyučování svého psa Maxe, protože on se na něj díval jako na svačinu.
K bujaře vyhazovaným kloboukům absolventů se přidal i ten profesorův. A vůbec mu nevadilo, že ten jeho odnesl vítr do křoví.

Fandom: Stmívání (přiznávám bez mučení, že mě nalákala Aveva ;) )
Poznámka: Abych nebyla nespravedlivá, první díl se mi před lety vážně líbil. Ale mám až nezdravý odpor ke všemu, co má víc popularity, než si podle mého zaslouží.
__________________________________________________________________
„To po mně nemůžeš chtít!“
„Nemůžu?“ Zeptal se tiše a nekonečno zadrželo dech. „Umím být vcelku přesvědčivý, Stephanie.“ Prudce se otočil a jeho černý plášť rozřízl pokoj na dva rozdílné světy.
Naklonil se k ní.
„Napíšeš knihu o našem druhu. A uděláš z nás blábolící sentimentální břídily.“
Usmál se.
„Ne, vůbec nezabíjíme lidi. A milujeme poezii.“
Úsměv se rozšířil a odhalil oslnivě bílé špičáky.
„Aby se nás ty hloupé slepice, co to budou číst, nebály. A chodily za námi až domů.“
Ve dveřích se ještě otočil. „A potom je vysajeme.“
„Ale vždyť já vůbec neumím psát!“ zaječela za jeho siluetou.