DMD č. 25 pro 25.4.2010. Téma: Co je doma to se počítá!

Fandom: Originální
Poznámka: 1) Navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno, po určitém časovém odstupu.
2) A za nějakou dobu na tuto drabble navazuje Grammatica. Není nad psaní napřeskáčku.
„Přinesl jsem na tu práci snad všechno, co budeme potřebovat…“ Ondra si klekl k batohu a jednu po druhé vyndával knihy, bez nálepky knihovny.
„Ty jsou všechny tvoje?“ Daniel neskrýval úžas.
„Jedna, dvě, tři, čtyři… už i pět.“ Ondra se usmál, potěšen Danielovým zájmem.
„Už?“
„Tenhle slovník jsem si… vypůjčil ještě na gymplu z vyřazených knih… Česko-latinský, ale nemohl jsem odolat! Domluvilo se, že ho nemusím vracet…“ Spiklenecky mrkl.
Daniel jej pohladil po hřbetu ruky. „Já si takhle přinesl jen starou německou konverzaci…“
„Mmm.“ Ondra přimhouřil oči. „Půjč si, co je jen libo. A já se večer nevrátím na kolej…“

Fandom: Medvídek Pú
Varování: alternativní realita
Pódiem odstepoval králíček v cylindru.
"Tak jedem. Další uchazeč!" zvolal pán sedící v téměř prázdném hledišti. Vypadal vyčerpaně.
Na pódium vběhl veselý tygřík.
"Ahojahoahóój!" zvolal a ušklíbl se. "Jsem tygr a rád skáču. A zaskáču vám taneček!" Chaoticky poskakoval a broukal si do rytmu. Nakonec spadl do orchestřiště a ozval se zvuk proraženého bubnu.
Režisér se poraženecky rozhlédl na ostatní: "Pitomé, ale osvědčené gagy. Nechte asistentce adresu. Další!"
"DDDdobrý den, jj...jsem tu správně na kon...konkursu?" zaševelilo prasátko a polila jej červeň.
"Roztomilý, berem!"mávl rukou režisér. "Další!"
"Hmrrm, dobrý den. Já jsem medvěd. Ale vlastně nic moc neumím."

Byl vázaný na tento dům. Nemohl odejít. Byl to jeho život, byla to náplň jeho práce, jeho pouto. Věděl, že ho tu nechtějí. Že ho nemají rádi. Nevadilo mu to, naopak se v tom občas vyžíval. Někdy si dokonce přál, aby ho zabili. Možná i častěji než by si býval připustil. Byl vyvrhelem, který ale má své místo. Nechtěl to místo opustit a vlastně ani nemohl. Byl služebníkem a měl tu zemřít jako jeho předkové.
„Krátura k vašim službám!“ oslovil skřítek svého pána.
Sirius si znechuceně odfrkl. No jo... co je doma, to se holt počítá, pomyslel si v duchu.

Igorov sklad obsahoval niekoľko končatín, primerané množstvo vnútorných
orgánov (tie nebolo potrebné transplantovať tak často ako končatiny;
snáď až na pečeň), medzi zásobami mal aj niekoľko očí. Boli už pomerne
opotrebované a krátkozraké, ale Igor sa držal hesla "čo je doma, to sa
počíta". Niekto môže prísť k nehode, a určite je lepšie dostať
krátkozraké oko, než nedostať nijaké.
No Igora v posledných dňoch jeho práca netešila. Zahľadel sa do slečny Lastovičkovej z vedľajšej ulice. Pán mu poradil, aby ju požiadal
o ruku. Šokovaný Igor návrh bez váhania odmietol. Slečna Lastovičková
je predsa krajčírka. Určite bude obe svoje ruky potrebovať.

Ale tak manžel on je dobrý, velebný pane, to nemůžu říct. Aspoň naše Anielka si nestěžuje, a k nám on je vždycky slušný, všechna čest. Zprvu jsem si myslela, že ten drogistický krámek, že to není nic pro naši Anielku, však sám víte, jaká je to zbožná dušička, a takové teď skoro čarodějnictví... Ale nakonec to je křesťansky vedený podnik, viďte, velebný pane? A ten její Karol má přece jen dobré drogistické zkoušky i praxi dobrou, úspěšnou...
Jen to jejich děcko se mi nepozdává, však víte, malý Anzelmek. Takový je vám divný, po všech čertech lítá, s bylinami si povídá...

Fandom: Stmívání (přiznávám bez mučení, že mě nalákala Aveva ;) )
Poznámka: Abych nebyla nespravedlivá, první díl se mi před lety vážně líbil. Ale mám až nezdravý odpor ke všemu, co má víc popularity, než si podle mého zaslouží.
__________________________________________________________________
„To po mně nemůžeš chtít!“
„Nemůžu?“ Zeptal se tiše a nekonečno zadrželo dech. „Umím být vcelku přesvědčivý, Stephanie.“ Prudce se otočil a jeho černý plášť rozřízl pokoj na dva rozdílné světy.
Naklonil se k ní.
„Napíšeš knihu o našem druhu. A uděláš z nás blábolící sentimentální břídily.“
Usmál se.
„Ne, vůbec nezabíjíme lidi. A milujeme poezii.“
Úsměv se rozšířil a odhalil oslnivě bílé špičáky.
„Aby se nás ty hloupé slepice, co to budou číst, nebály. A chodily za námi až domů.“
Ve dveřích se ještě otočil. „A potom je vysajeme.“
„Ale vždyť já vůbec neumím psát!“ zaječela za jeho siluetou.

kde jsem DoMa je jako hodně barev Fialová a taky Zelená a taky takOVÁ ta co dostaNete když smícháte oKR SE Smutnou Modrou mám tam rYBu co se mění v pEJSKa a místo kde
dělám Tanečky skleněnou chobot Nici a obrÁzky bratrů A sester a mrtvou zeď na kterou mUsÍtE koukat DokuD neřeknu 3 Jako
JE tam takY jezírko b*l*e*d*é*h*o vzteku a věž Já už nikdy Fakticky A Je tu SPOUUUSTA lidí některý pláááčou i se Smějou a nĚkterÝ asi nejsou dOOpravdický přijĎte za MNoU až to půjde. Nebo když už to jinak nepůjde.

Královna se dívala z okna. Byla šťastná. Nemohla se nabažit blahobytu, který získala svatbou. Co bylo předtím, tím se už nezabývala.
Vtom spatřila na nádvoří otrhaného chlapce. Zaujalo ji to, co držel v rukou. Nádherný zlatý kolovrátek. Musí ho mít.
Poslala za ním svou matku. „To je náhoda. Prý ho prodává za dvě nohy.“
„Za co mě manžel víc pochválí - když najde nohy té, kterou miloval, a nebo nový zlatý kolovrat?“ nadhodila dcera.
Když se král vrátil, žena ho uvítala s kolovrátkem, přeslicí a kuželem z ryzího zlata.
Byla na sebe pyšná, že je vyměnila za nevítaný důkaz svého zločinu.

Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička. Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička. Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička.
Chramst!
Jedna lžička. Druhá lžička. Jedna lžička. Druhá lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Druhá lžička. Jedna lžička. Druhá lžička.
Chramst!
Jedna lžička. Jedna lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Jedna lžička.
Chramst!
Žádná lžička. Žádná lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Žádná lžička. Žádná lžička.
Chramst!

Poslední kolo.
Únava byla znát na hráčích i kibicích.
Han Solo nebyl zrovna mistrem sabbacu, ale tenhle turnaj rozehrál fakt dobře.
Jenom neudělat chybu.
Ani mrknutím oka nedat najevo, co se mu honí hlavou.
„Vyložte karty,“ přikázal šéf turnaje.
Han se usmál koutkem úst.
Pomalu rozložil karty na stůl.
Měl čistý sabbac.
Lando Calrissian praštil kartami o stůl: „Sakra! Brácho, je tvoje …“
Han se ušklíbl. Mrkl na loď, kterou právě vyhrál.
Millenium Falcon, starej votřískanej křáp, co musel pamatovat zrod vesmíru.
Ale co, třeba mu někdy k něčemu bude.
Nemusí pršet, stačí, když kape. Co je doma, to se počítá.