Originální

Přežiju plískanice. Potkat partnera? Pitomost. Partnerku? Provázání? Propojení?
Pche. Přežitek. Pouta. Provaz.
Přehmat, přešlap!
Potkala personu. Počalo psaní příběhu.
Plkaly. Prozpěvovaly. Procházky. Pohledy.
Pocity. Prožitky.
Pak poodešla.
Posmutněla. Plakala. Prohra, podvod! Pád. Pouhopouhá prázdná pustina.
Potom přišla. Prosila. Plakaly. Prominula.
Příhoda pokračuje!
Pousmání.
„Páku?”
„Páku!”
Prásk!
„Pšík!”
„Pukni, potvoro!”
Popichování, pobavení. Pohled. Pohmat. Poklep. Poslech.
„Píseň…”
„Plíseň?”
„Píseň, pitomče!”
„Pako!”
Pak…
Porucha. Prázdno. Ponížení. Padám propastí. Peklo.
„Pomůžeš? Pomoz, prosím,” pípla.
Podala pomocnou paži. Pomohla. Podpořila.
Pohromadě pokračují.
Posun.
Pohladila. Padla pusa. Pravý polibek. Poklekla, požádala.
Pocity plní plíce, paže, podbřišek.
Patřit.
„Postel?”
„Prasátečko.”
Přátelství. Příchylnost. Přízeň.
Pouta? Pouto.
Pokračování…

„Víte, proč jsme si vás zavolali?“
„Netuším. Snad jde o nějaký omyl?“
„Ale kdepak. Myslíme si dokonce, že moc dobře víte, o co jde.“
„Opravdu nevím. Proč ta facka?“
„Abyste nebyl drzý!“
„Ale pánové…“
„A dost! Čekám, že budete spolupracovat a řeknete nám, co víte o panu M.!“
„Toho já neznám. Au!“
„Nestačilo? Klidně přidám!“
„Pana M. neznám, viděl jsem ho jednou v životě na nějakém večírku. Nikdy jsem s ním nepromluvil.“
„Myslím, že si vzpomenete, až vám ukážu tuhle fotku.“
„Ale… ale… to přece…“
„Ten chlapec na fotce s vámi nebyl plnoletý. Takže?“
„Pan M. je můj dobrý známý...“

Vysílat signálu zmatený vesmíry
Hříchy promlčet život do neviny
Zestárnout do mládí
Když do domu přivádí
Buňky blahodárné rakoviny

Života svině naházet všem perlám
Jen ať se papaláši smějí
Vystopovat lásku ze šlépějí
K ženě, dceři, jejím dcerám

Pod bolest skrýt usměvavou duši
Starou páčkou od psacího stroje
Zabezpečit dveře do pokoje
Naposled zašeptat, že sis to tu užil

Vytisknout dopis, jako kdybys lhal
Nekrolog v novinách se neobjeví
Ale tiché břehy melou vody
A mně jsi ten dopis kdysi dal

...

Než zásluhy promlčí se
A ucho vody odnese náš žal
Zbývá jen první sloka předposlední věty
Díky, žes vysílal

Na stůl položila vázu s kočičkami, které uřízla z vrby rostoucí podél cestičky za domem. Zhluboka se nadechla. Milovala tohle místo. Odléhlé. Daleko od lidí. Daleko od shonu a informací. Byla sama. Svobodná. Osvobozená. Věděla, že už nikdy nebude potřebovat nikoho, aby byla šťastná. Že se o sebe dokáže postarat. A taky o tu nádhernou zahradu, na kterou se teď dívá z okna. Odsunula dveře a vyšla ven. Byl překrásný jarní den. Potůček za plotem utíkal po kamenech. Ptáčči už začínali zpívat. Sluníčko hladilo trávu a větve stromů svými nebeskými prsty. Natáhla si na zem tlustou deku a usadila se.

K malému domečku stojícímu na uvedené adrese to není daleko. Hezká čtvrť domků se zahrádkami.

Zkusí branku.
Zamčeno.
Lehké přizvednutí, zapáčení.
Lup.
Vstup k domečku se otevírá.
Kontrola Glocku schovaného vzadu za opaskem pod bundou a jde se dál.
Ticho a klid. Nikde nikdo.
U domku zvonek: Stella Smith.
To souhlasí.
S nasazenou rukavicí zkusí kliku.
Zamčeno.
Přitiskne se za dveře a zazvoní.
Znovu a dlouze.
Poslouchá a...
Nic. Naprostý klid.
Na narušení dveří to nevypadá. Chybí soudní příkaz. A za násilné vniknutí by ji ani tatíček nevysekal.
Zkusí se rozhlédnout kolem domu.
Okno, záclony roztažené. Neskutečný nepořádek uvnitř. Sakra!

Asi jsem zvrácená, ale miluju, když k obědu vykuchám vnitřnosti zvířat.
Ten pocit, když držíš v ruce ještě teplé orgány… Hmm tak ten je k nezaplacení.
Pamatuju, když jsem to cítila poprvé.

„Dědoooo, co děláš?“
„Co by? Připravuju si tady kladkostroj.“
„Kladkostroj?"
„No, pomocí kladky a páky zvednu toho čuníka, abych ho mohl vykuchat.“
„Smím se dívat?“
„Jasně.“

Dlouhým nožem rozpáral jeho bříško, ze kterého vytékaly litry krve. Jednou rukou do něj hrábl a do lavoru se vysypaly vnitřnosti.
„Pojď si sáhnout.“
Přihopkala jsem.
Dotkla se střev.
Projel mnou naplňující pocit.
Od té doby jsme s dědou nerozluční kuchači zvířat.

Vzpomínky tryskají ve vodopádech emocí, nemůže spát; svědomí kouše jako pytel blech. Převaluje se na posteli, jako by to byl rozpálený rošt. Nedávné setkání vzkřísilo dávno zapomenuté komíhající se plaménky paměti. Zamčené dveře najednou vypáčeny vypustily ven ty živé střípky, jež nad myslí třepetají svými třpytivými křídly času, jenž měl být nenávratně pryč. Řadicí páka dala zpátečku a zážitky se rozsypaly barevně po dráze, zážitky, které voní, hýbou se, vnímají, zážitky, které probudil ve svém bezesném snu, obživlé, volající, dýchající. Jeden podnět a voda provalila hrázi vystavěnou, aby vše držela v hlubokém, ztraceném nitru. Kámen se změnil v procitnutou zeleň.

Starý muž se zamyšleně zahleděl před sebe. „Už je to dávno.“
Reportér přikývl. „Ano, ale stejně… rád bych to slyšel.“
„Byl jsem známý krotitel. Jakékoli zvíře jsem dokázal zvládnout, aby dělalo, co chci. Nikdy jsem neměl problémy. Až ten poslední…“ Odmlčel se.
„Poslouchám vás,“ řekl reportér.
„Myslel jsem, že to udělám jako vždy. Svýma osvědčenýma metodama. Ale on… Začal vzdorovat. Nechtěl mě poslouchat. Přitvrdil jsem, nemohl jsem připustit, aby nade mnou zvítězil. Stala se z toho posedlost, můj jediný cíl. Zkrotit ho.“
Pak se zahleděl na reportéra: „Výsledek vidíte. Zvítězil on.“ Stočil zrak na své nehybné nohy v kolečkovém křesle.

„Nechci to dělat. Nenuť mě. Nenávidím to!“
„Jak, nenuť mě? Neskončíš s tím!“
„Neskončím? Už jsem skončila! Nebude ze mě nějaká cvičená opice!“
„Cos to řekla, ty hajzle jeden?! To je ta dnešní moderní doba, parchanti si ničeho nevážíte! Víš kolik peněž si mě stála!?“
„Nikdy jsem to nechtěla dělat! Dělala jsem to jen kvůli tobě, protožes to chtěl! Ale tomu je konec! Nebudu se drtit, jen protože, tys nic nedokázal a léčíš si na mě svoje komplexy!“
*Plesk*
„Nenáááávidím tě!“
„Okamžitě se vrať! Sbal si věci a jdeme na trénink! I kdybych se měl posrat!“
„Se poser! Nejdu nikam!“