Originální

Vidíš, jak jsem krásná? Pojď blíž… Pojď, neboj se! Ne, já vím, že se nebojíš, těšíš se, jen si prodlužuješ těšení tu chvíli, na chvíli, kdy se mne poprvé dotkneš, kdy mne pohladíš a nakonec pevně sevřeš.
Tak pojď, neotálej, nenech mě čekat! Mám si snad dát písemnou okolkovanou žádost?
Tak na co čekáš? Už to přeháníš, už to trvá vážně dlouho. Tolik ses přece těšil!
Tahle by to tedy nešlo! Vážený pane, takhle bychom si nerozuměli! Přistupte blíž. Tak, to je ono. Chyťte mě a držte mě pevně.
Vidíš, jak dobře ti jdu do ruky? Já, tvoje první pistole.

Začne to už s jarními větříky, zvlášt když se přidá teplý jarní déšť plný života a vůní, po němž se všechno zelená a bují, každý strom, každá křovina v jiném odstínu, rozpuknou bělostné trnky a třešně. Všechno to promlouvá a probouzí zvláštní touhy.
Ale když se přimísí vůně šeříku, vábení zesílí. Pak je potřeba mě držet, co nejpevněji mě připoutat k zemi, protože stačí málo. Jednou se to stejně stane. Porozumím a poslechnu, prostě se vznesu na vlnách vánku, nebo vstoupím na neviditelnou stezku vinoucí se v našem těsném sousedství, jenom zatím nedostupnou, vedoucí někam do jiných sfér, snad domů.

V hlavě ti rezonují miliony slov, obrazů. Nevíš, který si vybrat, zapsat jako první na papír. Fanfikci, originální příběh? Vybereš si a co dál? Jaký žánr to bude? Něco dobrodružného nebo snad romantika, thriller? Musíš vědět, co chceš psát, mít představu. Jsi přece architekt, ne zahradník, příběh ti nemůže divoce bujet pod rukama.
Jak nemůžeš psát? Ty nechceš? Nevíš, jak začít a obáváš se kritiků? Zkus psát nejprve pro sebe, pro zábavu. Veřejnost si může počkat, až sebereš odvahu. K psacím začátkům: existuje šikovný web. Říká se mu generátor náhodných slov. Vyzkoušej ho, nijak ti neuškodí. Dodá ti potřebný náboj.

Musím počkat. Vím o něm už dlouho, vždy je někde nedaleko a čeká na vhodnou příležitost. Ožívá s temnotou a plíží se mezi jejími stíny.
Nevyhlédl si mě náhodou. Ví, že jsem jeho největší nepřítel, že mě nemůže nechat nad sebou vyhrát.
Žijí mezi námi dlouho. Bytosti, co ožívají v noci a v ní loví své oběti. Když jednomu z nich padla do spárů moje rodina, vzplál ve mně hněv. Touha po pomstě.

Vím, kde se schovává ve dne. Zjistit to mě stálo nesmírné úsilí, ale podařilo se. Teď už jen zbývá počkat, až zhasne poslední hvězda a vyjde slunce.

Jirka trpěl utkvělou představou, že měnit zavedený oděvní styl přináší smůlu. Jeho outfit vždycky musel mít tu správnou značku. Pokud ji neměl, trpěl paralýzou a nebyl schopný vybrat si nic jiného. Touhle úchylkou trpěl už od dětství a získal ji zřejmě v mateřské školce. Jednoho dne měl nehodu, která vyžadovala výměnu oblečení za nové. Zašel do značkového obchodu, kde ho omráčily ceny i výběr, který se nabízel. Všechny ty proužky a fajfky mu nic neříkaly, on hledal svoji milovanou a nenahraditelnou značku. V Pepcu konečně uspěl. Z obchodu vyšel s papučkami Hello Kitty a blaženým úsměvem na tváři. Jeho kočka!

když se na tebe dívám poprvé
vidím pevnou skálu
trpělivý
klidný
nohama na zemi
nikdy jsem tě neviděla brečet
nikdy jsi nekřičel

jsi skála
jsi moje pevná skála
a tak mě drž
drž mě a nepouštěj mě
buď mou kotvou, mým lanem, světlem uprostřed noci, lampou na cestě domů

…

trvá to věčnost
než poprvé zvládnu nahlédnout
pochopit jemné vrásky na čele
sevřené pěsti

jsi skála
tvořená pískovcem
sebemenší dotyk tě utváří
neuvážený krok tě může zlomit
a každá slza zanechává stopu

proto se učím chodit zlehka
dotýkám se jen konečky prstů
a poznávám
že někdy musím držet
zase já tebe

Slza spadne do zelené hlubiny prachů rozpuštěných v kapsách chamtivosti. Ruleta se točí a já neznám východisko. Mříže padoucha vlastní nenasytnosti. Drž mě za ruku, ať neztratím směr v křivolakých uličkách mrtvolně bledých bludiček proher. Na hraně chodníku a křišťálu toulám se nocí, jež zpívá o nových zítřcích. Pozbyta v probdělé noci je naděje, vzplála chladně na ciferníku poblouznění. Kde je onen výstřel z pistole protnuv tmu pikového esa? Povídej ten příběh trumfnutých párů vedle několikáté rundy whisky, kouře cigarety ztrácejícího se v prázdné peněžence doufajících očí. Na ulici teď číhá sázka života, omšelý samet kartónů však loudí úsměv milionáře.

Klíčová dírka taje pod vánkem sladkých slov. Tichých, jemných, která otřesou srdcem. Slova bonboniéry otevřené uprostřed noci. Tisíc vyřčených „nikdy“ a „navždy“. Němé hádky navléknuté nití duše přes bolest jehly, znějí nahlas ztraceny ve hvězdách naší malichernosti, malé velké malichernosti zrcadlící se v naze oděných šatech štěstí.

Klíčová dírka šeptá ozvěny prázdné místnosti, kdysi plné zvonivého smíchu, nyní jsou slyšet jen duté kroky na parketách prázdné sklenice našich vzpomínek, utopených na dně. Láhev trosečníků, kterou nikdo nenajde v odcizeném moři. Odlupuje se omítka upřených pohledů, oprýskané fotky se kutálejí do ohně spalujícího zrnka vášně.

Nebe spadlo, zámek zaklapl, klíč zahozen.

Zašátrala rukou ve skrýši.
Paruky, hnědá, tmavě hnědá, zrzavá. Oční čočky, zubní nástavce, náhradní doklady na cizí jména, exotické šperky.
Ellie se úplně zastavilo srdce. O co tady šlo? Proč to všechno krytí? V hlavě jí hučelo z uvažování o tom, co se Becca snažila skrýt.
Její zvědavost bojovala se strachem, co ještě zjistí. Její stav ostře kontrastoval s tichem, které v místnosti panovalo.

Úplně na dně skříně našátrala tlustý sešit.

Plný účetních záznamů, dokonalé evidence nákupu a prodeje, ale i služeb. Ale nic pro obyčejné lidi. Jen drogy, vydírání, výpalné. Vše důkladně zaevidováno a proúčtováno. Začínala tomu utajování rozumět.

Jeden chlapec kdysi přemýšlel, kde by se viděl za pět let.

Pak potkal holku, která mu slíbila, že z něj jednou udělá milionáře.

Ta myšlenka se mu zalíbila. Po letech z něj byl boháč, který vlastnil obří dům, soukromé letadlo a vlastní katanu, s kterou mohl zabíjet koho chtěl. Co dál? Mohl být čímkoli. Bankovním lupičem... ale i bezdomovcem.

Osud je někdy krutý...

Kdysi se ve škole hodně učil, protože chtěl být chytrý, ale nebyl. Hodně zlobil, řezal sourozence a všichni se ho báli. A pak ji znovu potkal a ona splnila, co kdysi slíbila.

Z bilionáře byl najednou milionářem.