Originální

Jsem vážně přetažená a pro usnutí, bych potřebovala opravdový klid a ticho. Ale hlavně to ticho! Jenomže ve městě, je tolik hluku.

Troubící a projíždějící auta, zvonicí tramvaje, autobusy hlásící, že přijeli na zastávku, sirény, hlasitě mluvící spoluobčané a štěkající psiska.
I když jsem zavřela pořádně okna i dveře, odpoutala se od okolních zvuků, je stále něco co mě ruší.

Kdo by věřil, že i takový tlukot srdce, umí být hlasitý. Dokonce i ty jednoduché, automatické nádechy/ výdechy odvádějí pozornost.
A co teprve rychlé mrkání očními víčky.

Jak se dočkat opravdového ticha? Jak přestat vnímat hluk v tichu?
Jedině smrt?

Byl jednou jeden Jiříček a ten se vsadil s Kubou, že když vyhraje v páce, pozve na rande Aničku. A pokud prohraje, musí jí dát pusu. Bylo to na tři kola. V prvním vyhrál Jakub, v druhém Jirka a v posledním....

Jirka.

Důsledky byly... zajímavé...

...

Po nějaké době přijal Jirka výzvu od Tadeáše a ten jej v páce porazil.

Jirka svou prohru těžko snášel a odevšad na něj vykukovala, jako by se vysmívala.

V autě ho začala zlobit řadicí páka...

V koupelně na něj pomrkávala páková baterie...

On tu Aničku vypáčí zpět, i kdyby měl dát někomu páku do rypáku.

Bylo třicátého dubna když jsme šli navštívit naši sousedku Ivu. Pozvala nás na svoje pověstné rizoto, co pálí dvakrát. K Ivě je to asi deset kilometrů, šli jsme to dlouho a já si z té cesty odnesl i cosi nechtěného navíc, ale došli jsme. Autorem aromatického doplňku mé boty byl zřejmě pes Špunt, který na nás celou cestu dorážel. Napadl nás geniální nápad zavřít Špunta do hrnce od rizota. Protože se pořád snažil dostat ven, kamarád si na ten hrnec sedl. U Ivy tehdy sice nedobrovolně nechal kousek svého pozadí, ale toho dne také vymyslel svůj geniální nadčasový vynález - nočník.

"Milujeme tvoji ženu!!!" Jako by na Evžena skandovaly všechny ty milostné dopisy od jeho soků v lásce.

Ten od jejich spolubydlícího z kolejí byl ale něčím výjimečný:

"Ahoj Marto! Vím, že máš žárlivého přítele, ale nutně potřebuji tvoji pomoc. Přijď ke mně, zakopl jsem a mám zlomenou nohu. Honza"

Tenkrát mu jen zavolala záchranku... o pár dnů později v nemocnici zemřel na zlomeninu lebky???!!!!

Po čase našla Evženům vzkaz: "Udělal jsem strašlivou věc...

....

....

....

čelo se jí orosilo zlou předtuchou...

"vím, že hlavní podezření a vina padla na tebe

...dodneška si to vyčítám. Odpusť!!!"

....

....

....

"To já tenkrát Honzovi sežral tu Nutellu."

Před týdnem jsme s kamarádkou byly v lese. Bylo kolem osmé a začalo se stmívat. Řekli jsme si, že půjdeme domů, ale najednou jsme zakoply a spadly do prázdna. Všude byla tma a neviděly jsme ani na krok. Počkaly jsme do rána a když jsme se probudily, svítilo na nás červené světlo. Zkusím to popsat: Malá šedá postava s červenou baterkou v ruce. V druhé ruce měla plyšového medvídka. Bylo to dítě! Otočila jsem se, ale nemohla jsem najít Emilly (tu kamarádku). Najednou jsem se probudila. Řekla jsem si" "To byl výlet do prázdna." A pak jsem uviděla to dítě!

Mám doma kočky, mám je rád, každá je slaný kamarád,
jen od té doby, co je znám, mám špeky kam se podívám.

Dávno je z nich slanina, je to velká mňamina,
jsou strašně dobré krájené, vařené i smažené.

Dřív vždycky jen na otočku zašel jsem k ťongům na kočku
a od tý doby co je znám nic jinýho už nepapám.

Mám doma kočky, mám je rád, každá je slaný kamarád,
jen od té doby, co je znám, mám špeky kam se podívám.

Vím, je to protizákonné, jenže ty čerstvě řezané
jsou prostě TOP, to musíš mít, jen bacha, nutno odchlupit!

Sedí a mlčí. Zrak upírá do zdi. Kolem je ticho jako v hrobě, ale jí se přesto zdá, že bezzvučný prostor kolem ní je plný hlasů. Křičících ze všech směrů, přicházejících z přítomnosti i minulosti.

Vlastně ani pořádně neví, jak se to všechno stalo. Proč ji rodiče jako malou bili, trestali za sebemenší hloupost. Proč ji už jako větší odbývali a neměli čas, její problémy zlehčovali, případně se jí posmívali. Měla pocit, že je v ní něco špatného, a proto ji rodiče nemají rádi.

Spustí zrak ze zdi a zadívá se na ostrý nůž ležící na stole. Ticho pořád křičí.

Neříkáš nic Jen pohyby gesta slzy v očích
Neříkáš nic Mlčíš

Trestáš mě Bičuješ mlčením
Čím víc tě miluji tím zarytěji mlčíš
Mlčení jako obrana Mlčení jako útok
Mlčení jako vyschlý potok

Moje laskavé činy tě obměkčily
Nejsem ti už lhostejný Přesto nepromluvíš
Jak dlouho ještě
Mlčení mezi kapkami deště

Déšť se smísil s tvými slzami
Mluvíš se mnou řečí těla
Rád bych tě utěšil
kdybys chtěla

Tu myšlenku odháníš jako dotěrný hmyz
tvoje oči říkají nemohu Radši zmiz
Nic na tom nezměním
Své sympatie pohřbila jsi mlčením

Říkáš vše Pohyby gesty slzami v očích
Říkáš vše a přitom mlčíš

Džungle je obrovské divadlo s různorodou směsicí velkých, malých i těch nejmenších herců. Podvečer začíná ten koncert švitoření, volání, troubení, bouchání, šustění a cvrkání. Není slyšet vlastního slova. Řev se převtěluje v lomozící bestii, která se nese vzduchem po širých končinách, spouští se po plazících liánách, bublá ve zrádných močálech, skrývá se v neprostupném houští.

Při známce nebezpečí zvíře tisíců hlasů a tónů náhle ztichne jakoby utlo. Zavládne naprosté ticho, ale v uších hučí jako nepřítomná němá ozvěna. Zpívá svou sólovou píseň beze slov, než se jeden nebo dva hlasy neosmělí následovány vodotryskem ostatních melodií. Vše plyne spokojeně jako dřív.