O zeleném koťátku

Maminka Micinka, vlastním jménem Marion Mandragora, se rozkošnicky uvelebila na zakázaném stole a sledovala drobotinu pod sebou.
Černý Felínek se přikrčil pod lavicí, bílou pacičku pečlivě schovanou. S hlasitým štěkotem se přiřítili Montík s Lumpíkem, smykem sklouzli až ke stolu a zmateně se rozhlíželi. Kde jsou koťata?
Felínek zpod lavice štípl Lumpíka do ocásku, zelená Lízinka skočila Montíkovi rovnou na záda a honička začala.
Listí kryjící pergolu se začalo divoce zmítat a ozývalo se z něj rozzlobené vrabčí štěbetání. Maminka Vrabčinka rezignovaně slétla na houpačku.
Obě maminky se na sebe podívaly pohledem říkajícím: Je to ale banda zlobivá, viďte, paní.

„Nazdar kluci a holky,“ zahlaholil před vrabčím hnízdem neznámý hlas. Vycházel ze zobáčku neznámého vrabčího kluka, trochu většího než Vrabeček.
„Máte to tu moc hezké. Mohu s vámi kamarádit?“
„Proč ne,“ pískl Vrabčák.
„Ty už můžeš létat sám?“ zajímala se Čimčarka.
„No jasně,“ nafoukl se (ale jen trošičku) neznámý. „Říkají mi Silné brko,“ představil se zdvořile.
„Silné brko?“ podivil se Čajdáček.
„To proto, že uletím před každým nebezpečím. Támhle seděla divná kočka, celá zelená. Hopsal jsem jí před nosem, a když se zvedla, frnk a byl jsem pryč.
„To byla kamarádka Lízinka,“ pípl Vrabeček, „spletla si tě asi se mnou.“

Tatínek Vrabčínek nespokojeně poskakoval po zdi. Čimčarka, Čajdáček a Vrabenka už klidně odpočívali v hnízdě. Dnes poprvé je maminka s tatínkem vzali dál než obvykle. První pořádný let v jejich životě. Vrabenka si postěžovala, že se jí Čajdáček usadil právě na té větvi, ke které mířila, a ona musela popoletět dál. Užuž se bála, že spadne.
Konečně, načepýřil se Vrabčínek. Ti nezbední kluci, Vrabčák a Vrabeček, jsou už tady! ulevilo se mamince Vrabčince. Zato tatínek se zlobil:
„Co jsem vám říkal? Až k pergole ne. Sedává tam kdo? Kočka!“
„Ale Lízinka je kamarádka,“ namítl Vrabeček.
„Už jsem řekl!“ dupl Vrabčínek.

„Felínkuuuu! Lízinkoooo!! Kde jste? Musíme domůůů...“
Koťata se přikrčila. Kdepak teď domů.
„Ta holka se snad nenaučí naše jména,“ prskl černý kocourek. „Felínek! Copak jsem nějaký macek? Jsem přece Filibert z Makova.“ Zelená kočička se protáhla: „Mně se jméno Lízinka líbí víc než Fiona Lisbeth. A už mlč, nebo kamarádi nepřijdou.“
Kousek nad koťaty sedělo v řádku sedm vrabečků.
„Pozor na kočky, děti,“ pípla maminka Vrabčinka. „Dědeček mi vyprávěl o strýčkovi Čimčárovi. Toho jednou chytila kočka. Chvíli si s ním hrála, vytrhala mu několik pírek nad zobákem úplně a hodně peříček na hlavě tlapkou rozježila. Všichni se mu pak smáli.“

„Páteční večer v létě je nejkrásnější,“ řekla maminka a pohlédla na pořádnou hrst máty v tatínkově ruce. „Bude?“ mrkla.
„Jak jinak,“ usmál se tatínek.
Pod pergolou porostlou vinnou révou už všichni seděli na svých oblíbených místech.
„Nejdřív Kamilka...“ hlaholil tatínek.
Holčička vypískla: „Mochíto, bublinkové,“ sáhla po mátové limonádě.
„Pro babičku... pro maminku… největší sklenice pro tatínka.“
Nikdo z dospělých si nevšiml, kolik očí je sleduje.
„Helenko, už se kvůli Lízince nezlob,“ šeptla babička. „Podívej, už není ani jako to mojito.“
Lumpík vyštěkl a zpod listí vylétlo sedm vrabečků. Kamilka mávla na pozdrav.
„Brzo se vraťte. My tu budeme ještě dlouho.“

„Kamilo! Pojď sem! Okamžitě!“
Do pracovny vběhla pětiletá slečna se dvěma koťaty.
„Tatínku,“ zašveholila radostně, „už jsi doma?“ Z pihaté tvářičky pomalu mizel úsměv. „A proč mi říkáš Kamilo?“ pečlivě se snažila o nově naučené ř.
„Co jsem povídal včera? Že nemáš...“
„Že nemám...“ váhá holčička.
„Že sem nemáš chodit ani...,“ zlobí se tatínek.
„Ani...“ hledí k zemi malá.
„Ani sem pouštět koťata. Ten zmatek. Tolik práce dalo vyprojektovat kryty na banánové plantáže za polárním kruhem. Tolik listů vytisknout a poskládat. Teď jsou rozházené a podrápané. Všechny vyhodím!“
Vzlyk.
„Koťata přece nevyhodím,“ konejší zmatený otec plačící dcerku, „ani tebe ne.“