Heaven Official's Blessing

Stříbrná motýlí křídla lehounce třepotala ve větru. Přízračný motýl se posadil na jeho dlaň, dotek něžný jako polibek milovaného.
Xie Lian věděl, že to není žádný obyčejný motýl. Ale po tolika letech v lidském světě neměl přehled, který bůh či duch ovládal tak překrásná stvoření.
Jistě to nemohlo být nic zlého. Z motýlů cítil klid a přízeň, téměř se k němu lísali. "Ling Wen, mohla bys mi říct, jakou bytost provázejí stříbrní motýli?" zeptal se bohyně vědomostí.
Zbledla a z rukou jí vypadly svitky.
"Vaše výsosti... slyšel jste někdy o čtyřech nejhorších kalamitách?"
Zdá se, že se mýlil. Nebo ne?

Je prokletý, říkali. Osud mu přisoudil neštěstí, soužení, bolest. Pronásledování do všech koutů světa, nikde nenajde klidu.

Osud se nedá změnit. Pch, možná tak pro smrtelníky. Ale bohové? Ti, co vzestoupili na nebesa?
Měl na to právo. Měl moc. Přepsat jméno, skrýt tvář pod závojem... Samotný osud zapomene, najde si jinou oběť. Komu záleží na ubožákovi, na kterého se zlo přilepí místo toho? Lidé umírají pořád.

Osud se nedá zvrátit, osud nezapomíná. I bohy smete zuřivá voda, rozpadnou se v prach, rozfouká je vítr. Co zmůže moc proti lidské zlobě, proti pomstě, proti lásce?

A pokud osud zapomněl, já ne.

Čekal na něj osm set let.
Osm set let, to je více, než si obyčejný smrtelník dokáže představit. Ale on smrtelníkem dávno není a nelituje jediného dne.
Protože jednoho dne ho sevře v náručí, usměje se a budou společně sledovat tisíce luceren vznášejících se k nebi, které pro něj zapálí. Pohladí jeho tvář a nadme se pýchou nad úžasem zračícím se v jeho tváři, ale zároveň skromně odmávne jeho díky, protože pro Jeho Výsost není žádná námaha příliš velká. Xie Lian zčervená a políbí ho a on bude vděčný za všechny ty bolestivé roky, protože ho dovedly až sem.

Jednou.

Určitě se vrátí. Musí. Bylo to v knížce a byl hlavní hrdina, hrdinové neumírají. Jenom to bude trvat pár let a pak...
Meč leží roztříštěný v tvých rukou. Poslední vzpomínkou je zrazený pohled plný bolesti.

Na hudbu není žádná odpověď. Nehynoucí ticho. Rituály volají jeho duši bez úspěchu. Možná není mrtvý. Možná se vrátí, možná znovu uslyšíš jeho smích. Roky ubíhají a ty stále čekáš.

Kolikrát můžeš vytesat tu samou tvář do kamene? Kolikrát zachytit něžný úsměv? Kolikrát můžeš prolít krev těch, co ho ponížili? Víš, že se jednou vrátí. Znovu povstane na nebesa. Tentokrát mu budeš stát po boku.