DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2022.

Od začátku jejich cesty se výrazně ochladilo. Eliot seděl u čerstvě rozdělaného ohniště a mnul si studené ruce. Quentin seděl hned vedle. Zrovna dojídal večeři. Jejich výprava bude u konce, jakmile dojdou k pramenům tří Filorijských řek. Quentin jejich názvy, včetně spousty nezajímavých faktů, zopakoval asi milionkrát, ale Eliot si je stejně nedokázal zapamatovat. Možná to bylo tím, že ho víc zajímal cíl jejich výpravy. A taky to, odkud pramení ta chemie mezi nimi. Proč ho Eliot nedokázal dostat z hlavy?!
"Stan?" navrhl Q. "Je chladno."
"Mrznu," potvrdil Eliot. Jeho otázka zůstala nevyřčená. Věděl však, že Quentin ho zmrznout nenechá.

Do tmavé místnosti dopadalo světlo úzkým vysokým oknem a ozařovalo mladou ženu s dítětem v náručí. Něžně ho chovala na rukou, láskyplně na něj hleděla, zatímco ho kojila.
Kontrast mezi světlem a tmou, mezi ženou a nemluvnětem, mezi tíhou světa a čistou naivitou.
Sien si kostnatou rukou sáhla k prameni vlasů, zastrčila ho za ucho a smutně se na Vincenta usmála.
„Už zase mě kreslíš?“ zeptala se a vrátila se pohledem zpět k holčičce.
Zvážněla. Zasmušila se. Najednou byl celý svět jen mezi ní a jejím miminkem, které tak hladově hltalo mateřské mléko.
Láska proudící mezi nimi byla doslova hmatatelná.

Barbora pustí sentiment do svého světa jen několikrát.
Když na své přísně účelné zahrádce dá prostor něčemu tak zbytečnému, jako jsou bílé růže.
Když sedí na dvorku Mokroščiny hospody a popíjí meltu, jen tak.
Když ve ztrhané, nemocí vyčerpané tváři rozezná Fančiny oči.
Barbora ví, že život je těžký, že nemá smysl nad ničím příliš hloubat.
Přesto se jí poslední dobou zdává o bílých růžích, o růžích od Pawla, které po smrti svých chlapů sama vykopla a vzala jim život.
Stejně by uschly, opakuje si, uschly by jako všechno ve mně.
Ale nevěří tomu, a bolí to o to hůř.

Předseda chtěl začít zkoušet co nejdřív.
Daniel trnul hrůzou a marně přemýšlel, jak se vyhnout pohromě, která se na něj valí. Co rozhodně nečekal, byl bravurně provedený Janáček.
„Proč se nevěnujete hudbě profesionálně?“ hlesl konsternovaně, jakmile předseda dohrál.
„Jo, to bych chtěl. Jenže copa bych uživil čtyři děcka ve vývinu? Ale Lydie něco z toho nadání nejspíš podědila. Třeba bude mít v životě větší štěstí.“
„Lydie?“ Slyšet to jméno ještě po jednašedesáti letech zabolelo.
„Naše nejmladší. Jde do školy až příští rok. Jméno vybrala žena. Prý po jedné báječné učitelce, co ji měla na měšťance.“
Byla to náhoda?
Nemyslel si.

Na lednici se kromě obvyklých vzkazů - jdu do hospody, kup mlíko - objevilo oznámení o úmrtí Westona Hailyho. Ve výčtu pozůstalých byl fixem škrtnutý Nicky Hailey.
V kýblu na umývání podlah se chladily láhve se šampusem. Na jídelním stole byly k dispozici talíře s jednohubkami, lososem a kaviárem.
„Andy, rozvěšíš praporky, nafoukneš balónky a zapíchneš střapce do jednohubek?" zeptal se Nicky.
„To víš, že jo," potvrdil Andy.

„Odkud znáš Hailyho, zeptal se Peter."
„Je to můj otec. Věř mi, že na tento okamžik se těším už osmadvacet let," vysvětlil Nicky.
„Nemáš vodku nebo rum," optal se Peter. " bez toho to nedám.

Když biřicové odešli, vyměnili si ti dva skrze mříže pohled. Dlouhý a výmluvný.
"Páni," zašklebila se vesele Alyssa, "biskup musí být podělanej strachy, když poslal pro tebe."
Robert z Černého Hvozdu nebyl jen tak nějaký kat - byl to TEN kat. Poslali jste pro něj, když začalo být jasné, že váš Bůh mlčí. Unaveně si povzdechl.
"Ty toho prostě nenecháš, co?"
Seděla na slámě a klidně si do prachu kreslila trojúhelníčky.
"Nenávidím fanatiky. Co vymysleli tentokrát?"
"Hranici."
"Nudááá."
"Taky myslím. Co je špatnýho na starý dobrý sekyře?"
Vlastně se měli rádi. Jen už to po tolika letech začínala být kapku rutina.

"Proč mě miluješ?"
Tiše si povzdechneš. Víš, proč se ptám. Potřebuju ujištění, občas, že pro tebe nejsem jen krátký románek. Nevadí ti mi ta dvě slova, miluji tě, opakovat znovu a znovu, dokud jim neuvěřím. Na otázky jako tahle je odpovídat těžší.
Přeješ si, aby mě mí démoni jednoho dne přestali nutit zpochybňovat všechno dobré, co se mi stane.
Jak odpovíš? Polibkem, jako minule? Vyjmenováním stovky věcí, které na mně zbožňuješ, jako předtím?
Obejmeš mě. Kéž by šlo takhle obejmout mysl. Přitiskneš hřejivý polibek na mé rameno, a já téměř věřím, že jde.
Bezmocně pokrčíš rameny.
"Protože ty jsi - ty."

Artheno pěl pod oknem serenádu. Jeho horoucí, jímavý zpěv, žel, nedospěl k adresátce, byla právě na útěku se svým vyvoleným.
Zato obecenstvo spustilo potlesk a jásot.
Mladému šlechtici připadalo to vystoupení příliš skvělé na soubor nevalné úrovně, snad kromě principálovy dcery, nicméně úspěch byl veliký.
Následovalo ještě několik repríz.
Potom konečně nastal čas odjet.
Principálova dcera se ještě přišla rozloučit s nečekaným dobrodincem, jehož osobní kouzlo na ni velmi zapůsobilo....
„Nepamatuji si vaše jméno, pane,“ řekla plaše.
Usmíval se, zvláštně melancholicky.
„Tedy, obvykle mě nazývají knížetem z Listhé.“
Vytřeštila oči.
„Ale jmenuji se Artheno z Téiru.“
Rozloučil se a odjel.

„Dobré zprávy vespolek, vynalezl jsem občerstvovač občerstvení.“
Zmatené pohledy.
„Pokud bude fungovat, vyřeší to problém trvanlivosti potravinových zásob,“ vysvětlil Hermes tlačící za profesorem vozík s řečeným vynálezem.
„Vyzkoušíme ho,“ rozhodl profesor. Vytáhl z lednice polosnědený jogurt, který nedávno oslavil třetí výročí otevření, vložil ho do přístroje a stiskl knoflík.
Když ho vytáhl, jogurtu se vrátila původní bílá barva a zmizela z něj patnácticentimetrová plíseň.
„Jé, jogurt!“ zaradoval se kolemjdoucí Zoidberg a v mžiku ho vycucl z kelímku. V následujících sekundách zpětně prošel všechna svá vývojová stádia až ke korálovému.
„Myslím, že to ve fázi vývinu chtělo víc času,“ poznamenala Leela.

Pohádková série Taskmastera má úspěch. Pokud je to vůbec možné, působí Greg s odznaky královské moci ještě majestátněji než obvykle.
V předešlých epizodách soutěžící stavěli perníkovou chaloupku a rozesmívali šíleně smutného Alexe, co je asi čeká dnes?

V patře Taskmasterova domu, na chodbách tu a tam růže, spí Alex Horne. Na stole leží obálka s úkolem a vřeteno, na zdi visí terč v podobě kola od kolovratu.

Probuď Šípkovou Růženku. Ne, takhle ne! To můžu jenom já, Taskmaster.
Postav se na značku a tref se vřetenem do středu terče.
Máš pět minut, pak zámek zaroste růžemi.
Tvůj čas začíná teď!