DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2022.

Fanny se za funivého sípání prohnala salonem jako uragán a práskla dveřmi.
John tázavě zvedl obočí.
"Pradleny naškrobily naše spodničky velmi nedostatečně," vysvětli paní Thorntonová a nezvedla oči od knihy.
Plavá kráska znovu proplula místností jako velká voda a vydupala po schodišti.
"Naše obvyklé místo v kostele částečně zabíral cizí pes."
Drahá sestřička se vrátila k oknu a z očí jí sršely blesky.
"Ženské na dvoře si o tobě šuškají, Johne, cháska mizerná," drtila mezi zuby.
John zavřel noviny a před další rodinnou meteorologií se ukryl v účtárně.
Je veskrze jedno komu, ale někomu je třeba tohle živelné nebezpečí udat.

Vlastně ani nevěděl, jestli ho stvořil, nebo jestli byl Steven vždycky jeho součástí, skrytou někde hluboko pod povrchem. To byla otázka pro někoho jiného, a nikdo jiný o něm nesměl vědět.
Hlavní bylo, že Steven mohl existovat bez bolesti, která ho táhla ke dnu. Bez jizev a bez viny a bez strachu. Mohl přijít pokaždé, když už všeho bylo moc, schovat ho uvnitř, a žít chvilku svůj legrační, bezstarostný nerdovský život.
Lepší život, šeptal někdo v pozadí, pro lepšího člověka.
Bylo tak jednoduché se stáhnout, propadnout se do hlubiny a předstírat, že on je ta iluze, kterou si někdo vysnil.

Nesnáším je. Odjakživa.
Pár týdnů zpět jsem se vracela na byt. Bylo pozdě. Na vstupní bráně jsem si všimla pavouka. A nebyl sám, v pavučinách se houpali další dva.
Nějakou dobu se nic nedělo.
Pak se to opakovalo. A při večerním větrání jsem si všimla temné siluety velkého křižáka visícího za oknem.
A pak znova. Neděle večer. Tentokrát jich na bráně bylo sedm.
Následující ráno jsem málem hlavou nabourala do sekáče spouštějícího se ze stropu na dveře. Ve vlasech jsem si našla pavučiny. Utekla jsem.
Od té doby jsem v bytě nebyla. Ale pavučiny se mi ve vlasech objevují pořád.

Guillermo bezmocně visel z lustru. Malířské schůdky, které si vzal na pomoc, byly mnohem vratší, než očekával. Štáb dokumentaristů tu momentálně nebyl, stejně by mu ale asi nepomohli a jen by se radovali, že mají natočený další jeho zoufalý pohled do kamery.
„Pane? Nadjo? Laszlo?“ zkusil Guillermo se špetkou naděje zavolat.
Nic.
Cítil, jak mu zpocené prsty prokluzují.
Radši zase skončí v nemocnici, než přivolat Colina Robinsona a nechat se vysát v takové ponižující situaci.
No, snad to nebude bolet tak, jako když jsem spadl z výšky paneláku do náklaďáku s jídlem.
Guillermo pevně zavřel oči a pustil se.
Prásk!

Nebyl stavěný na to, vést je. Věděl to moc dobře.
Kdyby byl, nemusel by osmdesát let čekat na návrat svého bratra.
Věděl, co je správné, ale ne vždy to dokázal prosadit.
Nešel do konfrontace zbytečně, raději byl podporou, než opozicí.
Uměl mluvit s lidmi, ale občas se nechal příliš snadno přemluvit.
Zbaven toho, kdo obvykle přemýšlel za ně všechny, se nedokáže postavit požadavkům okolí.
Ostatně, pokud je Hospodin opustil, nebude na tom záležet. A pokud ne? Tak to právoplatná hlava národa dá po návratu zase do pořádku.
On sám vždycky věděl, na které straně stojí.
Brzy se stane hlavou kultu.

Spock si Kirka během pěti let zamiloval,
jako Vulkánec se s tím jen těžko srovnal.
Utekl svému t'hy'lovi mu na Vulkán,
dlouhá léta byl on i Kirk sám.

Jim po svém příteli velmi truchlil,
stýskal si, sténal, brečel, a zuřil!
Zabralo to, Spock se nakonec vrátil
a se svým milým Jimem se usmířil.

Ale potom znovu přišel pomstychtivý Khan
a Jim Kirk hrdinsky křičel: Já mu dám!
Spock všechny členy posádky zachránil,
bohužel to ale chudák maličký nepřežil.

Naštěstí je Kirk opravdový filuta,
tak vymyslel fungující řešení natotata!
Spocka zpátky přivedli, katastrofy porazili.
A dokud všichni neumřeli, spokojeně spolu žili!

Swan came into Wolf's office, just as he growled with frustration.
"I take it things didn't work," she stopped behind him, gently rubbing his shoulders. She touched him with the comfortable ease of friendship spanning decades. He leaned into her touch.
"That's putting it mildly," he responded. "I think part of her is resisting the process, rendering it ineffective. Or maybe I'm just getting too old and soft for this..."
His hand vaguely indicated the whole room.
Swan shook her head.
"Even young, you hardly ever were a shark. Being aggressive was never the answer, quicker though it might be."

Ten telefonát jí zmrazil krev v žilách a z mozku udělal nepoužitelnou kaši. Každá máma doufá, že z nemocnice jí nikdy volat nebudou.
Seděla u jeho postele. Vypadal normálně. Až na tu bouli na čele. I ta byla vlastně normální. Vždycky šel do všeho po hlavě. Už od prvních pokusů o plazení.
Pohladila ho po ruce. Doufala, že ji chytne za prst jako to dělal, když byl maličký. Doktoři mluvili o otřesu mozku a možném neurologickém zranění.
Adam náhle otevřel oči.
"Červík na dubu zlatolistém dříme," řekl a široce se usmál, jak by snad to, co vyslovil, dávalo perfektní smysl.

Přenocování u řeky proběhlo v klidu. Žádné nečekané překvapení v noci se nekonalo.

„Děkuji ti Geralte,” pronesla Elzee, když odjížděli od pastevce poté, co jej informovali o smrti jeho sestry.
„Za co?” divil se zaklínač.
„Nejen za moji záchranu tam u cesty, ale i za tvoji lidskost, za tu mravenčí práci, kdy jsi zjistil něco více o mužích, které jsi zabil. Kdy jsi hledal původní vlastníky lupu, který měli u sebe. Nemusel jsi to dělat. Nebyla to tvá povinnost. Ty ale nejsi žádný netvor, který zabíjí pro zábavu, kterému je jedno co udělal. Zajímá tě příčina, důsledky i vyrovnání dluhu.”

Andy vystoupila z auta a měla sto chutí se otočit, zmizet a mobil hodit někam do fontány. Ale neudělala to, zhluboka se nadechla a připojila se k Mirandě v davu novinářů. Svou morální kocovinu může zpracovat za pochodu.
Kromě pracovní jistoty a zatvrzelé touhy dokázat, že umí plavat mezi žraloky, tu byl ještě jeden důvod, proč neodešla. Poslední dobou nemyslela skoro na nic jiného: Miranda. Její ledově modré oči, její štíhlé ruce, její hlas, její krk, její nohy, její vlasy...
Pane bože, její vlasy! Kdyby se jich mohla dotknout, asi by na místě vzplanula. Ale to se nikdy nestane. Ledaže...?