DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2022.

Smrtijedi napadli Bradavice!
Fénixův řád volal do zbraně a Augusta Longbottomová, přes svůj věk, nebyla z těch, co stojí stranou. Protože se několik týdnů pohybovala na útěku, opatřila si zásobu povzbuzujících elixírů. Otevřela kabelku, aby vypila poslední fiolu. Rukou přitom zavadila o skrytý poklad, fotku ještě zdravého syna s rodinou a přáteli. Na rozdíl od těch, co jí visely doma na stěně, tahle byla mudlovská, postavy se nehýbaly, přesto sálala štěstím. Lily a Alice s dětmi v náručí, pyšní manželé vedle nich.

Opatrně ji uložila zpět. Kopla do sebe obsah lahvičky a přemístila se do Prasinek před hospodu Brumbálova bratra.

Ráno Bábi vyrazila časně.
Nejdřív ostříhat nehty starému panu Dolejšovi a poslechnout si jeho trápení.
Posléze k vdově po mlynáři, donést jí bylinky a kozí mléko. Nenápadně jí navrhla, aby občas zašla za panem Dolejšem na kus řeči.
Dopoledne zakončila v dřevařské osadě, kde prohlédla namožená záda, rozseklou nohu i podebraný palec.
K obědu se stavila ze Stařenkou.
„Jak se má Žuchlík?“
„Dobře, Esme, jen se teď kluci budou lesa chvíli stranit.“
„Jen jim to prospěje, když je doma zapřáhnou. Nu, já už musím, práce čeká.“
„Nemáš toho trochu moc?“
„Někdo se o to postarat musí.“
Jen toho nějak neubývá.

Ganelon mě čekal u nesedlaných koní. Slíbil jsem mu ukázat Arden, když zrovna není plný bestií chaosu. I tak mne bodalo u srdce, když jsme projížděli kol ohořelých stromů. Posledním velkým požárem jsem byl vinen já.
„Oznámil jsem jim - svým sourozencům - že budu pouze regentem,“ odpověděl jsem na Ganelonovu důrazně nevyřčenou otázku.
„A skutečně to tak i chceš?“ Tuhle už vyslovil.
„Přemýšlel jsem o tom. Dlouho. Strašně jsem se ožral u svojí hrobky a ráno jsem věděl, že jo, chci. Už o korunu nestojím. Sám jsem se tomu divil.“
Ganelon si mne prohlížel ještě déle a zkoumavěji, ale neřekl nic.

Kopyta koní pomalu klapala na kamenité cestě a čvachtala v loužích rozšlapaného a napůl rozpuštěného sněhu. V jasný zimní den slunce příjemně hřálo a uspávalo dva jezdce pod širokými klobouky.
Alejandro zahlédl záblesk paprsku na hlavni a bleskově se sesunul na bok koně, zatímco nad ním proletěla kule. Když hřebec, jak byl naučen, zrychloval, otočil Španěl hlavu na Marii, aby jí varoval. Akorát spatřil oheň druhého výstřelu - dívka, už dávno zavěšená ve třmenu, se levačkou držela hrušky, zatímco pravačkou pálila do lesa z ručnice opřené o sedlo.
„Bože, to je... Ta je!“ Blesklo Alejandrovi hlavou, zatímco sahal po vlastní karabině.

Zasažená oblast byla mrtvá. Nikoli ovšem neškodná. Prachové částečky z ní pozvolna infiltrovaly do okolí a měnily své sousedství. Pomalu, ale nezvratně.
Nikdo přesně nevěděl, co v těch bombách bylo. A jejich tvůrci nejspíš netušili, co se stane, když dopadnou. Možná.
Theo prováděl kontrolu experimentální sadby na stanovišti číslo 7.
Jeho tým se snažil upravit rostliny tak, aby dokázaly prosperovat v mrtvé hlíně. Aby přilákaly hmyz. Aby položily základ novému ekosystému. Změnit smrt v život.
Většinou rostliny uhynuly okamžitě.
Ale tahle várka vypadala slibně.
“No tak,” šeptal si Theo sám pro sebe, “neboj se rozkvést.”
Květina ho slyšela.
A rozkvetla.

K pramenům Wltavy wydali se. Z dějin
píseň se wywalila, v peřejích přes přewis.
Wpravdě té myšlenky, v králůw háw oděné
zplašily stud. Náš obdiw k starým spisům
stwořil zde dar wšem, a nejen nám Pražanům.

****

České králowství má swé příběhy.

S radostí píšeme wšem čtenářům, že wskutku pozoruhodný objew donesl se k našim nowinám, z úst pisetalů dwau, kterak odhalen byl list v králowniném wěnném městě, a do historie wstaupiti konečně smíme s tím, že naše literatura jest stará. W Libušině saudě snaubí se krásný jazyk s wýprawností dějin. Čtěte a radujte se, Čechowé, k pramenům wzdělanosti naší utěkajte.

Po hlavě se vrhnul na Křížový výslech, který začal slovy „To za mých mladých let se vyslýchalo lépe a důkladněji.“
Bublina a Červík na dubu věděli, že jsou Místa kde se nechceš probudit. A spolu už vůbec ne.
„Nehodí se používat Přísloví, když se jeden věnuje Mravenčí práci, zatímco jiní V rouše Evině zajdou Dál než jsme chtěli,“ poučili ho a on si dal říct.
„Neboj se rozkvést,“ pravil Zrzavec a nemyslel při tom na možné následky.
„Na hranici!“ skandoval dav a Největší fanynka o tom pořídila podrobný Deníkový záznam. „Není to málo?“ zeptal se a pokračoval „Kde jenom ty kytky jsou?“ Chtěl, aby zápis doplnila.
Záblesk v hlavě Módního experta měl za následek Čtyři strofy katastrofy. Naštěstí jen čtyři.
Hlasy z hlubin nechtěly, aby je nechal Na holičkách, ale on raději odešel.
Chtíč hnal Povinnou postavu dál a dál a nakonec ji donutil, aby vstala Jako fénix z popela.
Denní chléb prý sežrala Šelma, povídalo se. Kolovrátek se postaral o to, že se z tvrzení stala Pravda, která se dostala až K pramenům.
Co mi visí doma? Netopýr Ve vývinu.
Když napsal Sportovní drabble, zvolal: „Nikdy nepřestanu drabblit, nikdy! Budu psát dál! A šmitec!“
Kéž i my drabblíme dál!

Poslední kapka dopadla a týdny urážení se přetavily v jediný okamžik nezřízeného vzteku.
„Je voulais pas...“ vyklouzlo mu ze rtů, když se Stefanović sesul k zemi. Cestou to vzal o hranu stolu, z hlavy mu pomalu tekl pramínek krve.
Vyběhl na chodbu, drapl prvního lékaře a poslal ho za bezvládným sekundářem. Sám vystřelil ven. Tohle byl konec, Vídeň se změnila v nepřátelské území.
Venku se nadechl čerstvého vzduchu a pomyslel na Karoline. Mají schůzku u šelem. Miluje ho, dá mu peníze na cestu. Nenechá ho na holičkách!

Antoine Roche odejde ještě téhož dne a Linu Sternbachovou (nerad) vezme s sebou.

První pokus se nezdařil, druhý dopadl lépe. Zklidnila se a soustředěně přemýšlela. Má jen jednu květinu a pokud ji nechce zničit, zbývá poslední pokus.
Potřetí měl lektvar nádherně zlatavou barvu a báječnou chuť. A hlavně konečně fungoval. Omlazení nebylo omezené jen hodinami nebo dny.
Něžně pečovala o květinu, opatrně sázela nové cibulky, rostlin přibývalo.
Může si uvařit větší dávku lektvaru i experimentovat s jeho sílou. Květin má už dostatek. Pečlivě se o ně stará. Když opouští na delší dobu domov, zabezpečí květiny ochrannými kouzly.
S omlazovacím lektvarem může žít věky.
A tak se po hlavě vrhne do nekonečných bláznivých dobrodružství.

Když jsem doma sám je tu smutné lepkavé prázdno. Nikdo mě už pěkně dlouho nenavštívil a já mám hlad. Jelikož se nudím, jdu dělat svojí práci. Totiž pletení.
Smutné je, že lidi můj koníček nikdy moc neoceňovali, neustále jej vysávají. A to jste nezažili ten cirkus, když zahlédnou přímo mě.
Většinou (hlavně ženy) začnou hrozně křičet a pak na mě taky vytáhnout ten hnusnej vysavač. A já se přitom snažím najít jenom něco k jídlu. To vůbec není fér!
Ale ale, podívejme se kdopak mě to navštívil. Už se zamotala, už visí a houpe v mé pavučině.
Dneska bude večeře!