DMD č. 28. pro 28. 4. 2023. Téma: Hluk ticha

Alayne se loudala za „otcem“, který za pochodu vyzvídal na Starším bratrovi nejnovější zprávy. Z jeho plánu zatím věděla jen to, že po cestě přenocují na Tichém ostrově.
Byla natolik pohroužena do myšlenek o budoucnosti, že přeslechla vrznutí dveří kůlny, kterou právě minula.
Teprve, když odtud vyběhl pes dychtivý si ji očichat, otočila se a spatřila vysokého muže v hnědošedé kutně. Ač měl obličej zakrytý šálou, ty šedé oči by poznala kdekoliv. Z jeho upřeného pohledu pochopila, že ji také poznal.
Ta chvíle trvala až příliš dlouho, než se Alayne vzpamatovala a s bušícím srdcem cupitala za vzdalujícím se Malíčkem.

Zápasy prasečí fotbalové ligy se kvůli nekontrolovatelnému šíření prasečí chřipky hrají dočasně bez diváků. Preventivní opatření s nelibostí nesou nejen fanoušci, nýbrž i hráči.

„Povzbuzování od fanoušků nás motivuje k lepším výkonům,“ stěžuje si brankář týmu FC Rypáčkov. „Teď máme chuť se místo běhání jít rozvalit někam do bláta.“
S tím souhlasí i útočník Kanců z Polesí. „Naši příznivci umí být pořádně divocí,“ popisuje. „Ale to ticho, co panuje na tribunách, je přímo ohlušující.“

Všichni se tak těší na to, až se vše vrátí ke starým pořádkům.
„To budeme všichni chrochtat radostí,“ uzavírá fotbalista z AC Vepřová Lhota.

Drncání vlaku srovnalo tempo s rytmem jeho srdce. Za oknem se míhaly barevné šmouhy. Zelená jako lesy, hnědá a žlutá jako pole, modrá jako čistá obloha. Možná to stačí. Možná se s tím naučí žit, když mu nepomůžou ani v Olomouci. Kdyby ale zmizely i barvy…
Willi zamáčkl slzu. Zaslechl, jak se rodiče jako na povel pohnuli.
„Říkejte něco, děláte hrozný randál, když mlčíte.“
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se naproti němu usazený otcův hlas. Starší než ostatní, plný lásky.
„Mohli byste mi něco vyprávět?“
Už není malý, ale potřebuje slyšet jejich hlasy, tak jako kdysi pohádky v noční tmě.

"So, I will go here and get... twelve points," they counted. It was going well so far.
"Look at her, she'll end up winning!" said a guy across the table. Everybody laughed. Then they stopped and continued playing the game. Everybody except them. For them, it felt like silence. But somehow, it was too loud. Overwhelming. It was pumping inside their brain. "They," they said. Everybody was quiet, looking at them, confused.
"They, not she," they clarified.
"Oh, okay," said somebody. All of them returned to the game. Everyone except them. Because they knew they would soon be misgendered again.

"Pavouk po svleku pro zajíce s parožím, orli bělohlaví pokáleli vosí hnízdo číslo dva, přepínám."
"Vykašli se prosímtě už na ty kódy, stejně si to nikdo od nás nepamatuje, a nemůžeš pořád spoléhat na to, že Hans jo. Přepínám."
"No dobře, Amíci vybombardovali německej štáb v Trois-Cochons."
"Co tam vlastně bylo? Hans?"
Odpověď nepřicházela a nepřicházela.
"Hele, poslyš, nebyla tam náhodou komunikační centrála? S odposlechy?"
"...nemyslíš snad, že..."

Ticho v éteru nad okupovanou Francií se zdálo hlasitější, než Londýn za nočního náletu.
.
.
.
.
.
.
.
.
"VERPISS DICH, SCHEISSEKATZE! KRUZIFIXSCHEISSKARLGOTT! Ta sfině mi pržekousala kabel od mikrofonu a já si tocho fšiml aš teť..."

Vybrali ho jako zahradníka do Pramene. Děkoval bohům. Pracovní tábor by nepřežil. Měl štěstí – zelená oáza uprostřed domů utrpení byla pro paní šéfovou extrémně důležitá. Nechovala se k němu špatně, vzhledem k okolnostem. Věděl víc, než by měl. Lítost nad vězeňkyněmi se přetavila v moment odvahy. Napověděl, prozradil slabé místo. Chytili ji a pochopili, kdo jí pomáhal. Moodyová byla rudá vzteky. Bál se, že je konec.
„S květinami si povídat nepotřebuješ. Ty podřadná nicko! Silencio!“
Nikdy své kouzlo neodvolala. Němý uvnitř řval proti stěnám vlastního těla. Mohl se z ticha zbláznit, když v průvodu nových budoucích matek poznal svoji Lenku.

Klíčová dírka taje pod vánkem sladkých slov. Tichých, jemných, která otřesou srdcem. Slova bonboniéry otevřené uprostřed noci. Tisíc vyřčených „nikdy“ a „navždy“. Němé hádky navléknuté nití duše přes bolest jehly, znějí nahlas ztraceny ve hvězdách naší malichernosti, malé velké malichernosti zrcadlící se v naze oděných šatech štěstí.

Klíčová dírka šeptá ozvěny prázdné místnosti, kdysi plné zvonivého smíchu, nyní jsou slyšet jen duté kroky na parketách prázdné sklenice našich vzpomínek, utopených na dně. Láhev trosečníků, kterou nikdo nenajde v odcizeném moři. Odlupuje se omítka upřených pohledů, oprýskané fotky se kutálejí do ohně spalujícího zrnka vášně.

Nebe spadlo, zámek zaklapl, klíč zahozen.

Byl to obyčejný den. Slunko hřálo, lehce pofukoval větřík. Jeden by neřekl, že končí léto a nenápadně se blíží podzim. Ptáci zpívali, na návsi klevetily tetky, slípky kvokaly, občas zabučela kráva. Obyčejný zářijový den. Tedy byl by obyčejný, kdyby…
S povzdechem nastartoval motor. Má směnu, on si ten přenos v rádiu nepustí. Motor přehlušil většinu zvuků vesnice. Jen šum lidských hlasů se spolu s cestujícími přesunul do autobusu.
Jel předpisově, nespěchal. Lehký náraz ani nevnímal, až jekot cestujících ho přiměl zastavit. A pak se rozhostilo ohlušující ticho.
Pod koly jeho autobusu ležel chlapec.
Bylo osmého září devatenáct set čtyřicet osm.

Mistr dosedl, zavřel oči, pomalu vydechl a přestal vnímat své okolí. Bro možná ještě něco namítal, ale Orn ho rychle přerušila, zajistili spolu přístup do sklepa a nechali generála čarovat.
Bylo to teprve podruhé, co používal bitevní meditaci na klony, a podobně jako minule se neubránil údivu. Zatímco jindy by na vlnách Síly slyšel skřípání pochybností, obav a netrpělivosti, teď se nic takového nekonalo. Vojáci Velké armády Republiky šli do boje bez reptání, se soustředěním a odhodláním, jaké jim mohli závidět i Jediové.
Byla to tichá síla, z níž by Champbaccu nejspíš začala bolet hlava, kdyby nespustila lavinu jiného rámusu.

Zajel do vody hladce jako nějaký obojživelný tvor. Když se vynořil, Tommy k němu udělal pár temp - musel ho osahat a zjistit, jestli někde nemá žábry. Hledal ve vlasech za ušima, na krku, kde se zdvíhaly tepny. V jamkách podpaží byly jen chomáčky chlupů a žebra taky nebyla žábry. Možná leží v ohanbí, napadlo ho, ale našel tam jen tuhnoucí penis.
Vojín zasténal do nočního ticha a Tommy ho umlčel dlaní.
Unisono pohlédli ke spícímu domu. Voda cizího bazénu kolem nich šeptavě pleskala a okna se nerozsvěcela. Nicnetušící, neznámá rodina zřejmě spala dál, a tak mohl pokračovat v hledání žaber.