DMD č. 13 pro 13. 4. 2024. Téma: Gumička na poušti

Poušť je místo plné extrémů - v noci zima, ve dne horko.
Gumička je materiál plný extrémů - někdy se při ohřátí v pouštním klimatu natahuje, jindy zkracuje. Proč?
Záleží totiž na tom, jestli je gumička předem napnutá, anebo ne.
Pokud ji nenapínáme, její přirozeně amorfní struktura dlouhých molekul polyizoprenu se mění v dlouhý krystalický řetězec. Gumička je tak schopna se prodloužit až na sedminásobek své délky a přitom se i dost zpevnit.
Pokud ji ale napínáme, je pro ni výhodnější nevytvářet řetězec podél směru tahu, ale napříč. Pak se gumička při ohřívání kupodivu zkracuje.
Laik vrtí hlavou, chemik a fyzik ví.

Indiánčin starší bratr měl jméno Strom zelený,
to proto, že pod takovým údajně byl zplozený.

Její sestra poetické přízvisko též mohla mít,
neboť při početí jejím měsíční prý zářil svit.

Jenom ona na svůj původ nesměla se otce ptát,
proč zrovinka Prasklá guma museli jí jméno dát?!

Tou rodinnou historií lidi se furt baví
a mladičkou indiánku do běla to žhaví.

Pouští nyní plahočí se indiánská holčička,
naše známé nedochůdče, vzrůstem spíše "gumička".

Fantazií nucena je plnit zvrhlé lidské vize,
do života přináší to často nečekané krize.

"Nenávidím anekdoty, vás jakbysmet, Sosáci,
to nemáte celý duben nic lepšího na práci?!"

Plahočil se dětským pískovištěm. Zrnka písku jako balvany, všude se tyčily formičky, kbelíčky, lopatičky, zapomenutá gumička do vlasů jako obrovský růžový had… najednou kolem něj vyrostly skleněné stěny. Byl v přesýpacích hodinách. Písek se nemilosrdně sypal, čas běžel…
„Hagrride, prrobuď se! Katastrrofálně jsme zaspali!!!“
Zamrkal a posadil se. „Dyť se nic neděje, ne? Děcka přijedou do Prasinek až navečír. A přenášedlem sem doma hnedle.“
„Ty ano! Ale“ zachvěl se Olympě hlas počínající hysterií, „moje studenty začne létající kočárr postupně přřivážet už za čtvrrt hodiny!
„No tak se holt vomluvíš, že deš kapku pozdě.“
„Omluvím? Ale komu? Řředitelka jsem přece já!!!“

Jde jich osm. Pohybují se jako svázaní pevným, pružným poutem. Jakubíček je v čele. Markétka za ním vyběhne z chalupy, chytí ho za ruku, aby ho zastavila. Vytrhne se jí, pokračuje v cestě, ale věnuje jí pohled. Neplodná pustina v jeho očích ji vyleká. Klopýtne a zůstane stát.
Osm jich otevřenými dveřmi vejde do čarodějčiny chalupy. Na stole chléb, sůl a džbán vody. Lavice zve k usednutí. Světnice je prosycena duchem pohostinnosti.
Chléb může nakrmit hladovějící. Voda napojit žíznivé. Pohostinnost může pustinu změnit v kvetoucí ráj, ale zbydou po ní jen střepy v loužičce vody rychle se vsakující do podlahy.

"Cože se ti zdálo?"

"Byl jsem na poušti a ztratil gumu-"

"Jak jako gumu? Jako na gumování? Nebo tu ženskou do vlasů?"

"Ne, jako kondom. A když jsem došel k ní, večer musel padnout."

"Jak... Kámo to je ujetý!"

Najednou se do debaty dvou mladíků, kouřících cigaretu, vloží muž, vyšší, starší, nejspíše střední věk, stylem oblečení se jim podobal. Už nějakou dobu je sledoval, až teď vyšel ze stínu. V ruce držel balíček cigaret. Speciálních.

"Cigaretu? Vidím, že vám už dochází."

"Dík, seš chábr."

Muž se jen pousmál a pozoroval mladíky, jak do chvíle omdleli a bezvládně leželi. Byli jeho.

Sešli se před Krakenem hodinu před otvíračkou.
"Máš hustě zarudlý voči," zahoukal Gazen na Maela.
"Dvě noci jsem nespal. Pomož Robalovi sesadit bicí, zapojim ostatní, Airo projdi si playlist, songy s puntíkem zpíváš, ty s kolečkem zpíváme oba. Máme tam fláky napříč žánrama, tak snad nás nevyfakujou."
"Doufala jsem, že to půjde bez toho, nemám nic moc hlas."
"Někdo zpívat musí. Robal nemůže, vypadával by z rytmu, Gazen zas dává do textu co ho zrovna napadne za kravinu. Nemáte někdo gumičku? Tenhle mikrák nedrží."
"Já mám," podal krabičku s drobnostma Gazen, "dostanem nějaký pití? Je tu vedro jak na poušti."

Řítí se trabant po poušti, víří prach široko daleko. A najednou křup, skříp, a pojízdný veterán už pojízdný být přestal.

Vystoupí všichni pasažéři a koukají.

Hele! Prasklá guma!

Ježek si uvázal bandanu na ostny a jal se opravit defekt. Vydra mu zpovzdálí kibicuje, jak na to. Naproti tomu sob se raději natáhl a vyšplhal na nejbližší dunu.

Potem zalitý bodlináč se ohýbal natolik, že mu povolila pruženka u kalhot.

„Měl jsi zahnout doleva,“ vzduch protnula výčitka.

Jako poslední se na scéně nachomýtne chřestýš. Připlazí se a navrhne díru zalepit žvýkačkou, kterou už hodinu rozkousává.

Huráááá, funguje to! Jede se dál!

2003, Londýn

Shahara se, jako mnohé dívky jejího věku, pozorovala v zrcadle. Dnes víc než kdy jindy postrádala matku, její laskavá slova a šikovné ruce.
Zápasila s neposlušnými vlasy.
Dva pletené copy už ne. Není dítě.
Koňský ohon jako nosí její spolužačky? Zkusila to, ale tenká gumička praskla a jinou se jí nepodařilo najít. Shahara vzdychla.
Nechat rozpuštěné? Prohrábla si vlasy rukama a znovu se na sebe podívala. Pevné vlny trčely do všech stran. Ne, tohle nejsem já.
Toho dne poprvé přišla do školy v hidžábu. Spolužáci i učitelé se dívali všelijak, ale Shahara se nikdy necítila víc sama sebou.

„Ty… se jmenuješ Roman Marášek?“ vypadne ze mě.
Běs – Roman – se tváří, jako by nejradši zalezl někam do kanálu. „Ano.“
„Jak jste se vy dva našli?“
„To bude na dlouho,“ řekne rychle Roman. „První dojem už jsem stejně stihl spektakulárně podělat. Moje specialita.“

„Počkej, návod říká deset sekund. Pak minutu počkat.“
Kávovar se rozsvítí. Heuréka! Konečně se můžu proměnit z příšery v člověka.
„Vy dva jste se hledali,“ konstatuje Sabina od notebooku.
„Jak to vypadá u tebe?“
Sabina se vítězoslavně protáhne. Zavadí o touchpad a na monitoru problikne tapeta. Superumělecká gumička na poušti. „Moje zadní vrátka do systému stále fungují.“

Sabina je moje nejlepší kamarádka prakticky odjakživa. Bydlely jsme dvě patra od sebe a chodily spolu do školky a na základku. Krize přicházely a odcházely. Přijímačky na osmiletý gympl, kde Sabina zazářila a já rupla. Puberta a moje magické probuzení. Sabinin nástup do práce ke stínařům.
„Jak ses sem dostala?“ V krku mám sucho a oblepeno jako od žvýkačky.
„Jedu za Romanem. To je můj… kolega. Tamten. Nasedni si.“
Zastavujeme u chaty. Sabina se rozběhne ke dveřím.
Zůstanu sedět. Nedokážu myslet.
Sabina zaklepe na okno. „Chtěla jsem vás dva seznámit za lepších okolností, ale když už… Nora Dauschingerová. Roman Marášek.“