DMD č. 13 pro 13. 4. 2024. Téma: Gumička na poušti

Bylo pozdní odpoledne, první júl, pozdní júl byl práce čas. Nebylo v tom dvakrát poezie, zvláště ne v tuto chvíli. Konstantin se krčil pod svým těžkým pracovním stolem a hledal padlou gumovou pásku ke spoutání dokumentace. Místo pod jeho stolem bylo pouští, krajinou bez návratu, bránou předpekelnou. Přísahal by, že odsud někdy slyší výkřiky ztracených kancelářských duší.
„Kosťo, jste tady?“
Tuše Juditu, svou osvoboditelku od lovu gum, vysoukal se zpod stolu. Úsměv mu zamrzl, jakmile se vynořil nad stolní deskou. S Juditou přišla i slečna Karoline.
„Dobré odpoledne,“ usmívala se na něj, jako by v dlani nedržela celý jeho život.

It's not what she was expecting, any of this. She's heard about the desert, of course; in essence, it's just sand. Sand is fine. Sand is normal. Beaches have sand - she knows this, even if she's never been to one. It looks different in movies, but of course, they're black and white.

It's the little things. Literally. A hair dryer basks in the sun. A hair tie hangs on a discarded bicycle, dropping like fruit from the handlebars.

Her feet sink into the ground for every step. But she keeps taking them. One by one.

She's not quite there yet.

They were traveling through a... plain. Even at the best of times it used to be deserted, but now they might as well have been on the moon. It was bitterly cold.
The party was keeping vanguard, making sure nothing attacks the caravan.
They were just coming up to a rock formation when...
*riiiip*
...a chasm opened up in the ground right in front of them. The cleric almost lost his balance, milling his arms in the air before the paladin caught him.

"...well, there goes that map!" the DM shook his head. "I knew this rubber is too hard!"

Preplavili sme celú Trblietku a pred nami sa črtalo niečo ako púšť. Rozpačito sme vystúpili. Iba Lunko nadšene poskakoval.
„Ta-ta-dá! Čo vravíte? Ako sa vám tu páči?"
„Kde to sme?"
Linke sa kĺzali labky. Binka tvrdo skákala:„ Určite sa neprepadnem?"
Stáli sme na niečom, čo pripomínalo ľad. Táto púšť bola siahodlhá. Povrch bol perleťovobiely a hladký. Jednoducho nádhera. Akoby sme stáli na obrovskom vyleštenom kamienku. Len miestami presvitali nejaké čierne malé krúžky. Boli ako rozhádzané gumičky do vlasov. Podišla som k tým najbližším. Boli krásne. Vábivé. Neodolala som. Rukou som po nich prešla, keď tu zrazu vystúpili a pohltili ma.

Proháníme se létem. Bezstarostná jízda, to nám jde dobře. Bojím se návratu domů, ke každodennosti. To nám naopak moc nejde.
Zastavíme na docela vyprázdněném odpočívadle.
U špičky conversek mi leží použitý kondom. Rozhrnu písek, je jich tam víc. Celé pohřebiště potenciálu života.
„Proč zrovna tady šuká tolik lidí?“ podivuju se.
Pokrčíš rameny. Pohodíš hlavou. Vím, co to znamená – pojďme si taky šoupnout. Dal bych si, ale do Texasu cesta daleká, spousta hodin prosezených v autě, a to se mi moc nepozdává.
Podívám se nahoru. Do červeného, jako lopatkou odseknutého kaňonu zapadá slunce a má podobu obřího pomeranče.
Tak už vím.

"Kdysi tu býval parčík," řekneš posmutněle. Teď je tu rozkopaná ztvrdlá hlína, pár opuštěných polozrezlých bagrů a kde tu roztroušené odpadky. Plot rezavý, poválený a děravý. Nesplněnej sen developera lokálního vyznamu. Ani pálící sluníčko nenarušuje lehkou postapo atmosféru.
"Parčíky se přeceňují," zahuhlám. "Kdyby tady byl parčík, hřadovaly by tu důchodkyně na lavičkách, pobíhaly matky s harantama a šlapali bychom po psích hovnech."
Rozhlídneš se po té bezútěšné pláni, oba si představíme tu absenci pohoršených pohledů, blbých keců a následných drbů, šířících se jako požár stepí tímto pojebaným maloměstem. Odkopneš použitou šprcku a usměješ se.
"Máš pravdu, takhle je to lepší."

Školní výuka zabere jednomu větší část života, se zdá. Ale vzdělání je ten důvod, proč tu všichni jsou.
Probíhá zeměpis. Byla zadána samostatná práce - kresba mapy podle podkladu.
Podklad visí vepředu, Malcolm s Ostrovanem sedí vzadu. Spolu.
Znázorňování vzdálených krajin, kam se nikdy nepodívají, není dvakrát oblíbenou činností.
Minihokej s tužkou a kousíčkem gumy zase ano.
Snaží se být zticha, holoubci, snaží. V zápalu lítého boje avšak přehlédnou obávaný stín...
Malcolm je vytažen za ucho vzhůru a nestačí blokovat střelu.
Gól!
„Co to je?“ táže se učitel, ukazuje na hojně proháněný „puk“, který se zastavil na rozpracované mapě.
„Prosím, Edinburgh.“

Na stole stála mísa. Nad jejím obsahem se právě hluboce zamýšlelo pět zrzavých weasleyovských hlav.
„Hm,“ poznamenal Artur.
„To je teda něco,“ připojila se Ginny. „To v Bradavicích určitě mít nebudeme.“
Ron rudnul. S každou vteřinou zírání víc a víc. Všichni hleděli na jeho první kuchařskou improvizaci, kromě pratetiček – ty do něj zabodávaly všemožné ostré i kyselé pohledy, jako kdyby za to měly něco dostat.
„Je to žluté,“ naklonil hlavu Charlie. „A… písčité?“
„A ta gumička uprostřed je co?“ zaútočil ze zálohy Percy, ta krysa.
„To je paprika! Na ozdobu, krucinál,“ zabručel Ron a začal nandávat.
Nedalo se to žrát.

„Máte tu, prosím, volno?“ Musel otázku zopakovat, tak byla zabraná do práce.
„Asi…“ rozhlédla se po přecpané kavárně. „Asi mám.“
Upíjel kávu mlčky, nechtěl ji rušit ještě víc, než už to udělal. Byl zvyklý být sám – i když seděl v kavárně plné lidí. Jeho život se, zvlášť v posledních letech, nápadně podobal poušti…
Jeho spolusedící se natáhla po pískově žlutém diáři s nápisem Sechura položeném vedle notebooku, už si prve všiml, že jej má zadělaný gumičkou.
„Víte, že gumičku si nechal patentovat Stephen Perry v roce 1845?“ Netušil, proč to řekl…
Překvapeně na něj pohlédla. Usmála se. „To jsem nevěděla.“

Potkali jsme se na půlnoční poušti.

Písek rozprostírající se, kam až jsem dohlédla. Teplý vzduch mě hladil na tvářích, ale teprve jeho dotek mě rozechvěl.

Zajel mi rukou do vlasů, rozpustil je, gumičku odhodil v dál.

"Já..." zašeptala jsem, aniž bych tušila, co řeknu.

"Ššš," přitiskl mě k sobě. Jeho kůže zároveň hřála a chladila, když mě svíral v náručí. Mohlo to trvat stovky let anebo jedinou vteřinu, ale když jsme se od sebe odtáhli, spatřila jsem v jeho očích hvězdy.

Tehdy jsem se zamilovala.

Vlasy jsem si na noc zapletla. Ale když jsem se ráno probudila, gumička byla pryč.