DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2024. Téma: z jiného úhlu pohledu

Adam cítí ve vlasech krev. Někdo ho zvedne do kleku. Lovec.
„Mám ho, vypadněme odtud,“ rezonuje mu v lebce.
Adam popadne lovce za zápěstí. Drží zároveň plášť a holou ženskou ruku. Soustředí se na rozbití iluze.
Vize uhodí jako facka. Lovkyně překročila bod nenávratu. Za pár okamžiků její hlavou proletí kulka. Není už jiná možnost. Adam využije fyzický kontakt a pošle vizi lovkyni. Základní telepatii ještě zvládne.
„To ne, ještě ne, nejsem připravená“
Matně vnímá magický souboj lovkyně a Solnické.
Nora. Dostala se do bezpečí?
Pak slyší třesknutí, lovkyně ho pustí, další třesknutí, a bolest se mu zakousne do ramene.

Čeká. Jako už mnohokrát.
Tentokrát spánek předstírat nebude
Dnes pochopí, že ona ví, odkud on přichází. Že jde od ní.
Ten parfém je výmluvný.
Kufr stojí připravený.
Dlouho se odhodlávala. Nechtěla zahodit vše, co bylo. Krásné i těžké chvíle.
Už nemůže dál.
Potichu vchází, aby ji neprobudil..
Tentokrát je to jiné.

---
Odešel.
Polibek a slib, že "jí" všechno poví.
Jako už mnohokrát.
Těch slibů už slyšela. A vždy pak přišlo zklamání.
Pláče
Chce děti. A pro ně tátu, který s nimi bude každý den.
On své děti má. O další nestojí.
Schránka na dveřích rozhodne.
Váhá.
Otvírá a vidí.
Klíč.

Snažil jsem se s tebou mluvit, ale tys nikdy nechtěl poslouchat. Jako bys to neviděl.
Byli jsme přátelé. Věřil jsem ti. Proč jsi mě nevyslyšel?
Za zády mám vojenskou jednotku. Už nemůžu couvnout.
Klečíš, nevypadáš překvapeně. Přistupuji k tobě a skláním se, dlaň na tvé tváři. Ta tvář, tvé tělo, tvoje nitro, síla z tebe tryskající, už chápu, ano, opravdu jsi Syn Boží, najednou cítím slabost v kolenou, tohle nechci, stop, proč, jak jsem mohl?
Ale už není cesty zpět.
„Mistře,” splyne mi ze rtů.
Konám, co jsem započal.
Prostý polibek roztáčí soukolí, které nás oba rozdrtí.
Proč zrovna já?

A jsou tady, další.
Vždycky se nahrnou, hlasitě překřikují, jen aby dokázali, kdo je víc.
Ani jazyky neumí, natož chování.
Co teprve tahle banda.
Ještě s sebou berou ty divný děcka. Hýká to, kýve se to, furt se tlemí.
Nakonec mi poslintají autobus.
Já to uklízet nebudu.
Týden ve Francii, no to bude.
"Tak vážení. Já vás tady vítám za dopravní společnost Traveles a budu vás celý týden vozit. Na výlety, na nákupy, ale teď hlavně na Azurové pobřeží. Prosím, račte nastupovat."
...
Ve Francii je krásně.
Tady jezdím moc rád.
A ty děcka jsou docela fajn.
"Nastupovat! Příští zastávka Monako."

Je to tu menší než jsem si představoval.
A zdaleka není plno. Stoupnu si tam k tomu sloupu, odtamtud je dobrý výhled na pódium.

Ten začátek mě trochu zklamal.
Měl jsem to čekat, jasně.
Ucucávám pivko, aby se neřeklo.
Ten pocit, že jsem jediný, kdo ví…

Není to perfektní a vyumělkované, ale ta syrovost!
Takový zážitek.
Všechny ty starý záznamy z pozdějších let, to je úplně něco jiného.
To sólo!!!

Lidi odchází jakoby nic - kdyby věděli!
A to za to ani nedostali/nou ani zaplaceno.
Taková ostuda.
Balí nástroje.
Nikdo si mne nevšimne.
Krok, dva, nenápadně.
Rychle pryč.
Alespoň malé přilepšení.

„No tak, Techu! Pohni!“
„Šplhám, jak nejrychleji můžu.“
„Techu!“
Hlasy dolehly do kabiny k Echovi s Hunterem. Pokračující dialog neuklidnil ani jednoho z nich, i když ho vnímali okrajově. Echo zápolil s vypnutou kabinou. Snažil se vytěsnit, že jeho přítel visí na laně z trhající se kabiny. Srdce se mu svíralo strachem.
„Plán 99.“
Výkřik zanikl v Echově hrdle. Věděl, jaký plán Tech hodlá použít. Nemohl se hnout od ovládací zdířky. Nemohl ho zastavit.
„Kdy jsme se my řídili rozkazy?“ S poslední větou přišel výstřel.
„Ne!“ Wreckerův křik.
Techu!
Kabina naskočila, rozjela se.
Echa zadržely Hunterovy ruce. Srdce měl napadrť.

Soukromí bylo na palubě fregaty míň než iluzí. Střelmistr Robson, který kontroloval zaďová děla, sloužil dlouho. Věděl, kdy zavřít uši a tvářit se, že nic neslyší.
Jeho pomocník byl nováček. Stěží maskoval, že špicuje uši, aby zaslechl alespoň něco.
"Věnuj se práci, mladej!" utrhl se na něj Robson.

Některé rozhovory se však nedaly přeslechnout. Zatímco kapitánův hlas skrz fošny pronikal jen jako nesrozumitelné útržky, první důstojník se stával stále hlasitějším a srozumitelnějším.
"Ne, že si budeš u večeře pouštět hubu na špacír."

"Ty venkovská čubko!"

Mladší námořník vrhl na svého druha vyplašený pohled.
"Teď to panáček schytá," zkonstatoval suše Robson.

Laivo už pro velitele nemohl udělat víc, a tak přikládal na oheň a čekal, až pro něj přijde smrt. Už to bylo spoustu let, co na ni musel čekat – když jí někoho posílal on, přišla bez otálení. Jenže se nedokázal přimět k tomu, aby veliteli zasadil ránu z milosti.
Dívky z Ai Ciligh si všiml těsně před tím, než vykročila z lesa, ale nevěnoval jí pozornost, dokud nevstoupila do tábořiště. Čekal na někoho většího, známějšího a mocnějšího než bylo zelenooké děvče s korálky ve vlasech, ona ho jen rušila.
„Vím, jak vypadá smrt,“ řekl jí. „A ty to nejsi, paní.“

Tak nakonec jsme tady. Ty a já.
Nevěřil jsem, že to zvládneš. Jsi tak malý a nevýznamný. Nejsi mě hoden. Nikdy jsi nebyl.
Myslíš, že tady se naše cesty rozejdou? Neee. To se pleteš. Nenechám tě odejít.
O tomhle rozhoduju já. Jenom já. Ty nemáš poradní hlas. Jsi můj. Celý můj.
Dotkni se mě. Cítíš to? Sevři mě v dlani. Dej mě, kam patřím. Vstup do mě.
Jsme jedním. Mizíme. Nikdo nás už neohrozí!
Co se to děje? Zuby?
Tuhle mysl znám!
Nechci být v těchhle špinavých prackách.
My padáme!
„Milášššku!“
To vedro.
To strašné vedro!
Já se snad roztav…

No tohle! Starý Gerem našel malou Freyu! Konečně víme aspoň o jednom z dětí.
Toto je dobrá volba. Ovšem zkoušet mu vyhrožovat… Na prosbu o pomoc by kovář kývl rovnou. Dohlédnu, aby se ti dva dohodli. Snad to vyjde. Pomůžu jim pak utéct.
Ach jo, proč nejsem mladší! Být mi teprve šedesát, neváhám. Toto není jen pěkný na pohled. Je silný, spolehlivý, oči se mu umějí smát. Odvádí dobrou práci, koně se ho nebojí. Je jemný ke slabším. Chicht, myslí si, že nevím o kotěti, které krmí.
Snad poprvé lituju let, které mi uběhly. Být jen trochu mladší, je můj!