Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.
Jedná se o scénu z knihy Lev, čarodějnice a skříň. Lucinka vypráví svým starším sourozencům o návštěvě Narnie, ale Petr ani Zuzana jí nevěří a nakonec se jdou poradit s profesorem.
V rámci letošního seriálu bych to prováděla jen těžko; přepisovat cizí neumím a nechci – a tak mi nezbylo než zacouvat v čase a vrátit se k některému z minulých ročníků.
Tak tedy, třetí duben 2020, téma Mrk smrk a drabble Vidění. Vystupují sedmiletý Pavel Timofjejevič Gorgulov a jeho adoptivní matka. V původním drabbleti jsme na scénu nahlíželi jeho optikou, dnes se podíváme do hlavy k ní.
Známá vůně smrkového dřeva a čadících svící jí naplňuje chřípí. Tohle je domov, dětství, svět. Pavlík – její syn po lásce, třebaže ne po krvi – klečí vedle ní. Myslí si, že je ponořená do modliteb, že ho nehlídá. Proto využívá příležitosti a zvědavě se rozhlíží kolem. Jeho pohled se zastaví na ikoně svatého Nikolaje. Oči se rozostřují a rty roztahují do širokého úsměvu. Srdce i dech se v ní zadrhne a ona sklání hlavu níž, aby vzdala dík. Moc dobře zná ten pohled i úsměv; zná i ten závratný pocit, když se malovaný světec pohne, aby dal své znamení a požehnání.
A pokud jsem bonus špatně pochopila, vůbec mi nebude vadit, když bezbodově :)
Z jiného úhlu se dnes podíváme na loňské drabble Ansámbl, kde se Judita poprvé setkala s Violettou.
Když vešla, oči všech byly na malé slečně, z které viděla jen záda a tmavé vlasy pod kloboukem s fialovou mašlí.
„Moc mrká. Na tom budeme muset zapracovat.“ Tyhle rady z minulého století…
„Trochu kulatá, n’est pas?“ neodpustil si Henri. Sepsula ho ostrým pohledem. Moc dobře věděla, že ho jeho poslední známost opustila kvůli řezníkovi s pořádným pupkem. A dobře udělala!
„Mlčení ti ale jde dokonale,“ odvedla pozornost na sebe a počkala, až se dívka otočí čelem k ní. Byla roztomilá, s velkýma tmavýma očima, pořád trochu dětská, i když oblečená jako dospělá žena. Usmála se na ni. „Mluvíš taky?“
Polovinu z ní za mě nečekaně napsal můj drahý muž, čímž se tato série stává doslova kolaborací nebeských a pekelných sil (já jsem ta pekelná, samosebou).
ŘÍJEN 1815, BISKUPSTVÍ DIGNE, FRANCIE
„Zase olověný balonek, co?“ Bytost ve tvaru ženy, s tmavými šaty a černými brýlemi na očích, kývla bradou k budově staré tiskárny.
Tam stála kamenná lavice a na ní, vyčerpán únavou a bez veškeré naděje, ležel muž.
Propuštěnec, jemuž město pro žlutý cár papíru ukázalo svou nejhorší tvář.
„Běž tam!“ pobídla druhou, na pohled počestnou dámu, která právě vyšla ze dveří blízkého kostela.
„Já?!“
„Jistě,“ řekla madam Antonia c'Rowley, strčila ji do ramene a zmizela ve stínu.
Markýza de Az'Rafael klopýtla vpřed. Muž na lavici zvedl hlavu. Nebylo úniku.
„Noo, eee… Co zde děláte, příteli?“
Jak to bylo dál si můžete připomenout díky Městské knihovně v Praze přímo zde, konkrétně na stranách 88-89.
Pokud vám uniklo poslední regulérní pokračování Nevýslovného běhu na dlouhou trať, pojďte se mnou Vzhůru k výškám.
Do světa Bídníků jsem na popud Ryi a Ady nakonec zamířila ještě jednou, do jistého okamžiku pod hvězdami - Sous Les Étoiles, francouzsky řečeno.
Nepoužívejte jako zdroj informací, co se netýkají šermu. Občas hrubší výraz.
Michal sledoval, jak se Hrubián činil. On sám by s těmi dětmi dávno vytřel podlahu, ale Hrubiánovi jeho pomstu nevymluvíte.
"Dost mu to trvá," poznamenal Tětiva.
"Všiml jsem si," odpověděl Michal a dal koni další jablko s vývarem z muchomůrky. Sice si chtěl koně nechat, ale potřeboval je malátnější, aby jim bylo jedno, kdo na nich jede.
"Už jednoho bude mít!" zvolal nadšeně Tětiva. Když se ale Michal otočil za Hrubiánem, uviděl jen, jak ho podsekává Ondřej.
"Nebude. No nic, chlapi, jde se do útoku!" zavelel Michal a zdvihl meč. Půlka loupežníků se rozběhla směrem k táboru. Ta postradatelnější půlka.
Michal z Chotěšova: Vůdce loupežnické bandy
Hrubián: Čerstvě poražený lapka
Tětiva: Loupežník
RC-3101 byl ve svém živlu. Postupoval za seržantem chodbami geonosanského úlu, střílel všechno, co se pohnulo, a připadal si skoro jako v simulátoru. Ne neoprávněně, protože všechno kolem bylo sice hmatatelné, ale obtížnost někdo viditelně nastavil na nízkou.
Jeho dojem rychle narušila přítomnost mláděte geonosanské hydry. To už totiž bylo dost jiné kafe a i když jim vlastně s obránci úlu dost pomohlo, nakonec se do něj na seržantův povel stejně pustili a byli rádi, že ho ve čtyřech nějak ustříleli.
Hlavy mělo sice jenom tři, ale Štístko se svého podílu rád vzdal a odvezl si radši geonosanský sonický blaster.
A ostatně soudím, že ani tohle kontrolorům nezávidím a že by Jediland měl být aktualizován.
Seriálové drabble nesplňovalo zadání, tak zde je oprava.
Bible
To je krpál! On si v pohodě vykračuje a já už nemůžu. Bodejť ne, když všechny věci táhneme s Jankem a Kubou. Ano, nabídli jsme se, je to přece mistr, ale proč vybral zrovna takovej strašnej krpál!
Nahoře jsme Janek, Kuba i já totálně odpadli. Když jsme se probrali, měl mistr úplně zářivý šat a s někým si povídal. Tak jsem myslel, že když jsme se s tím nákladem tahli do kopce, tak že aspoň postavíme stany. Ale pak byla mlha a ten hlas.
Celou cestu zpět jsem myslel na to oslnivé světlo, bylo to jen zapadající slunce?
Nebo ne?
Lk 9,28-36
Drabble je inspirováno knihou Jezuitský návod (skoro) na všechno Jamese Martina, doporučuje tam představu scén z bible z různých pohledů jako jednu z forem modlitby. Zrovna o téhle scéně přemýšlím často, jak se někdy marně pokoušíme si vysvětlit nevysvětlitelné a chovat se realisticky v nepochopitelných situacích.
Neodolala jsem a zprznila ještě jednu mou oblíbenou scénu :-)
„Teda, ne že bych ke svý práci potřeboval úplný ticho,“ pomyslel si Bodoni, „ale dneska je tu fakt těch lidí moc. Mikuláš se Sacharózou, noví reportéři, Patricij se sekretářem, a mluví a mluví…“
Přesto se snažil sázet písmenka, jak nejlépe a nejrychleji uměl, a z větší části ignoroval rozhovor o technické stránce výroby novin, či co to tam Mikuláš s Vetinarim řešili.
„Pardón, ale ve slově ,zapomnětlivý‘ po ,m‘ následuje ,n‘...“
Bodoni zvedl hlavu, najednou něco zasvištělo a než se stačil leknout, přistál mu kousek před obličejem kovový konec Patricijovy hůlky. Bodoni popadl roztahovák. Tak tenhle trapas hned tak nerozdýchá.
Jde o tuto scénu z konce Pravdy:
„Vždycky žasnu nad tím, jak vám ty novinky, jež chcete uveřejnit, přesně vyplní místo, které máte k dispozici,“ pokračoval lord Vetinari a pozoroval, jak se plní stránka, na níž pracoval Bodoni. „Nikde žádná prázdná místa. A každý den se stane něco tak důležitého, že máte co dát s hodně velkým nadpisem nahoru na titulní stránku. Zvláštní... pardón, ale ve slově ,zapomnětlivý‘ po ,m‘ následuje ,n‘...“
Bodoni zvedl hlavu. Hůlka lorda Vetinariho zasvištěla vzduchem a její dolní okovaný konec se pak zastavil těsně nad jedním místem uprostřed hustě řádkovaného sloupce. Trpaslík se naklonil nad text, přikývl a chopil se jakéhosi malého špičatého nástroje.
"Dobré jitro, paní Poolová," řekl Fairfax. Mou přítomnost jako obvykle zcela ignoroval. "Jak se dnes daří vaší svěřence?"
"Docela slušně, děkuji," odpověděla moje žalářnice.
"Slušně?!" vykřikla jsem a narovnala záda v zoufalé, marné snaze o trochu důstojnosti.
Pak jsem uviděla tu jeho bledulku. Ta krutost, přivést mi ji ukázat rovnou od oltáře! V tu chvíli se mě zmocnilo šílenství. Skočila jsem po něm: vážně bych ho uškrtila! Bránil se, samozřejmě, ale zoufalství mi dávalo sílu a on se bál udeřit mě přede svědky. Nakonec mě přemohl, svázal mi ruce, připoutal k židli.
Křičela jsem, plakala a zuřivě se zmítala. Marně.
Původní scéna vypadá takhle:
"Dobré jitro, paní Poolová!" řekl pan Rochester. "Jak se dnes daří vaší svěřence?"
"Docela slušně, děkuji," odpověděla... "Trochu se vzteká, ale nezuří."
Rozlehl se divoký výkřik, který jako by vyvracel tu příznivou zprávu - hyena v lidském šatě se vztyčila a vzpřímila se na nohou.
"Pozor - uviděla vás!" zvolala Lada. "Dejte si pozor, proboha!"
Šílená začala řvát - odhrnula si kosmaté vlasy z obličeje a divě se rozhlížela po návštěvnících. Poznala jsem dobře ten odulý, promodralý obličej...
Tři pánové ucouvli, takřka současně. Pan Rochester mě odstrčil dozadu. Šílená na něho skočila, začala ho zuřivě škrtit a chtěla ho kousnout do tváře - pustili se do zápasu. Byla to statná žena, skoro tak velká jako její manžel a mimoto tělnatá; v té rvačce se ukázalo, že má sílu jako muž - několikrát ho už málem zardousila, ačkoli byl silák. Mohl ji vyřídit dobře mířenou ranou pěstí, ale neudeřil ji, jen se s ní rval. Konečně ji pevně chytil za paže, Lada Poolová mu podala provaz a on šílené svázal ruce za zády; druhým už připraveným provazem ji připoutal k židli.
Šílená přitom vyrážela divoké skřeky a zuřivě se zmítala. Potom se pan Rochester obrátil k divákům a rozhlédl se po nich s jízlivým a truchlivým úsměvem.
"Tohle je má žena," řekl, "a tohle je jediné manželské objetí, jaké mám v životě poznat..."
Prosím nebodovat – nesplňuje zadání (psala jsem to offline a nepamatovala si, že nesmí být psány oba pohledy na jednu událost zároveň), ale dějově jsem tu něco podobného mít chtěla, tak jsem se rozhodla to vložit jako drabble navíc.
Když byl Ferda v kanclu dělat papíry, zalítl jsem za Tondou, abych to slyšel z druhý strany.
„Prej ses včera zhádal s Alešem?“
Smutně přikývl.
„A proč?“
„Kvůli Jardovi, pomáhá v dílně, celkem slušnej kluk, ale fakt hloupej. Dal manželce k narozeninám dovolenou u moře a když se jim teď rozbila pračka, tak neměl na novou. Chtěl pučit. Já jsem ho s tím vyhodil a Aleš se na mně zlobil, že maj tři děti a potřebujou prát...“
Tonda se odmlčel: „Měl pravdu, nechtěl jsem si přiznat, že ze mě Míla jen tahá prachy. Tak jsem večer Jardovi ty peníze donesl.“
