DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2024. Téma: z jiného úhlu pohledu

„Být, či nebýt, toť otázka!“

„Ehm… hele, kámo…“

„Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy?“

„Jo, navždycky. To si myslíš… a pak přijde nějakej blbec a začne s tebou mávat.“

„Zemřít, spát… Spát… a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co si můžeme přát víc?“

„Třeba… aby nás nikdo nevyhrabával?“

„Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby…“

„Odpočívej v pokoji se tomu říká.“

„…znesvěcenou lásku, nadutost úřadů, ústrky…“

„Ty budeš trochu histrijón, co?“

„Kdo chtěl by nést to břímě…“

„Proboha zabte mě někdo znova!“

Moh nás ouplně klidně nechat pojít rukou těch podlejch Siouxů, ale von nám přišel na pomoc a sám přitom, chudák, umřel.
Když dodejchával, s hlavou v klíně svýho bílýho kamaráda, muj táta, chlap jak hora, měl slzy ve vočích. Jenom na nás kejv a my pochopili. Zazpívali jsme mu Ave Maria, s rukama zmazanejma vod krve, na poslední cestu. A von nám – v tý hodině smrti – ještě poradil, kde hledat drahý kamení pro naši vobživu.
Ať si flanďáci říkají, co chtěj, esli tendle chlap, aťsi třeba rudej, není v nebi hnedka vedle Pánaboha, tak ať teda rači žádný nebe není.

Dhital si utře upatlanou pusu a upraví límeček nové uniformy. Jde poprvé do školy. Je na sebe pyšná.

Mira se usměje na manžela. Sluší mu to. V rozpacích sklopí oči a urovná neviditelný záhyb hedvábného sárí. Je rudé, stejně jako její tváře.

Veselá melodie rozvlnila linii hor na obzoru. Kabitha si zpívá. Pohladí syna po vlasech a podstrčí mu bonbón. Je krásný den. Muž zůstane doma a pomůže jí s prací na poli.

Irada září. Motyka je lehká jako holubí peří. Zavolal! Podařilo se mu ušetřit nějaké peníze! Příští měsíc se vrací domů!

Naděje mění jejich tváře. Umí být šťastné!

Ledva přijdu do vesnice,
výkřik k uším proniká:
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!"

Odvádím si nebožátka,
aby byla v bezpečí.
Když je nechce vlastní matka,
dobrou věc to nesvědčí.

Rozhlédnu se, která z chalup
posílá mi pozvání.
Vejdu zlehka, žádný kalup,
zahajuji jednání.

„Dej sem dítě," pravím suše,
„zbavím tě tvých potíží."
Přestože jí mluvím z duše,
matka zlostně zahlíží.

Pevně dítě za krk svírá,
marně prosím: „Pusť ho už!
Vždyť tvým stiskem chudák zmírá!"
A vtom vstoupí její muž.

Za ženou se honem žene.
O dítě se neshání,
které leží zardoušené…
Mé největší selhání.

…Když se paní notnou chvíli nevracela, tak jsem se šla podívat do jídelny, jestli se jí něco nestalo. Dělala jsem si obavy, abychom stihli večerní mši.

Neudělám v hale ještě ani krok, když paní, bílá jako stěna, vyletí vyplašeně z chodby, rychlostí blesku otevře dveře a zmizí v té lepkavé tmě tam venku.

Po chvilce, když jsem se konečně vzpamatovala, jsem se jala zjistit, co jí přivodilo takové rozrušení.

Vešla jsem do místnosti. Vypadala naprosto prázdná, nikdo nikde. A tu najednou vidím obličej mé paní, třesoucí se jako osika, mrtvolně bledý, jak se na mě dívá zpoza okna do zahrady…

Dupou a hulákají: „Nech je vám Petr neb Pavel.“
 Byl, chvíli.

„Tisícům k útoku zavel!“

Co tisícům, hemží se tu desetitisíce.

Čekal dlouho, než Ten den konečně přišel. Zdola jde plamen a dým. Válí se po pláni. Prý zúčtují. Bude dost pro všechny. Zatím hoří celulóza, sem tam nějaký homo. Sapiens?
 Žhavý nelze použít. Počká, až vychladnou. Už se mu třesou kořínky.
 Za války si prozíravě obhlédl terén. Ještě Únor byl nadějeplný. Pak dlouho strádal. Bez naděje od východu.

Až teď. Popel je plný živin. Vápník, fosfor, draslík, hořčík.
 Invaze se podařila. Letenské jižní stráně dobyl.

Allium paradoxum. Česnek podivný.

Velenínský zaskřípe zuby. Sféra zase nevydržela ani vteřinu. Nikdy by ho nenapadlo, že ten prokletý ametyst má takovou strašnou sílu. Kdo ví, jestli Elvíra kouzlo nezvládla, připletla se k roztříštěné vitríně náhodou nebo ji zabil ten kámen.
Pod bizarně zkrouceným golemem zachrastí cosi lesklého. Že by?
Evžen Vulpes se hbitě prosmekne okolo, taky si všiml: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Ten liškomág už mě taky štve, co si o sobě myslí? „Zkusím to kouzlem. Je přišroubovaný k podlaze.“
Golem se prudce zvrátí i s dlaždicí. Velenínský nestačí uskočit, švihnutí uvolněným drátem pálí jako ďas.
„Do prdele, vysrat se na to!“

My, to je ohavné zájmeno, takže lépe já, kočka, jsem individualistka, rozhodně nejsem stádní typ jako kráva nebo smečkový jako, promiňte to slovo, pes, takže když nás (fuj!) byl milión, bylo to peklo, a každé peklo je organizované, takže hned vznikla protestní komise, petiční výbor, spolek Proti davu, hymna (Já já já jenom já, mňau), Nejednotné hnutí, strana Odporu proti shromažďování a tak dále, jenomže my (au!) se organizovat neumíme, takže došlo na ječení a vytahování drápků, ale než se něco semlelo, už jsme (brrr) zase nebyly, bylo jsem jen já, individuální kočičí vědomí plující vesmírem, a to bylo skvělé!

Toužebně po mně sáhla, v očích odlesk chtivosti. Držela mne jen za jedno ucho a to pěkně bolelo. Konečně mě postavila. Přikázala, ať vařím. Ani nepoprosila. Poslechl jsem.

Jenže ona si pamatovala jen, jak mne spustit, ale už ne jak zastavit. To je podobné, jako kdyby se naučila rozjet auto a nevědět, jak zabrzdit. Když o tom přemýšlím, byla to jen výmluva. Vždyť chtěla stále víc a víc. Byla prostě chamtivá. Nestačilo jí, že už jsem plný, že kaše přetéká na stůl a ze stolu na podlahu. Pyšnila se, kolik jídla má a ani nepostřehla, že se stala předmětem závisti.

Snažila jsem se být potichu a rychle se vytratit, na toho olezlého cellaria neměla jsem náladu. Pak mě vyděsilo to mládě. Byl bledý, mé řeči nerozuměl, žvanil cosi, ale oči jeho mluvily bezelstně a bezbraně.
Řekla je cizinci, že připomíná mi jarní bílá kuřátka, co mám ráda. Zarazil se a pak počal mluviti.
Vlasy...
Rty...
Kozy...
Ach tak, inu, proč ne. Se starými a ošklivými jsem svoje tělo spojila.
"Jistě, kuřátko moje, jistě," usmála jsem se na něj a políbila ho.
Byl chudák vystrašený a toporný, za okamžik bylo po všem.
Odpadl.
Roztomilý novic.
Konečně mohla jsem donést maso rodině.