DMD č. 21 pro 21. 4. 2024. Téma: Úsek častých nehod

1941, Whitechapel

Charles Whiteman vyfoukl kouř a snažil se netvářit kysele, když viděl, jak se k jeho stolu blíží ten pitomý Irčan Farrell.
"Wiessmane," zazubil se na něj, "šéf říkal, že máme spolupracovat."
Ó Bože, za co ten trest?!
"Tak jsem v rámci spolupráce projel všechny tvoje spisy. Jsi buď strašně nedůsledný, idiot bez talentu a nebo máš fakt velkou smůlu. Asi jako půlka tvého národa."
Charles potlačil touhu rozbít mu hubu, ale vypustil mu aspoň trochu dýmu přímo do úsměvu.
"Nechápu, co tím myslíš."
"Samé nehody. Dvacet případů uzavřených jako nehoda. Divné, že?"
"Je válka. Nehody se stávají." Sráči.

Libuše Skýbová, Eva Skýbová a Miloš Jelínek podruhé seděli v křeslech u notáře.
Libuše se mračila. Vůbec se jí nelíbilo, že se řady dědiců rozšířily, a navíc si Eva s Milošem podezřele rozuměli.
Zato ona byla nervózní. Velmi. Peníze potřebovala. Pořád jí ležela v hlavě slova z Milošova deníčku. Stihl tu závěť změnit nebo ne?
Notář sypal paragrafy jeden za druhým. Jména Eva a Miloš padaly v jednom kuse. Vdova marně čekala, až notář řekne, co připadá jí.
Právník klesl hlasem. Vyděsila se. Takže ona nedostane nic?
Než se JUDr. Nesvačil stačil nadechnout, aby závěť dočetl, vdova omdlela. Už zase.

To byla rychlost! Můj kůň se splašil a pádil, až se za ním prášilo. Lidé se kolem jen míhali. Z květin se pojednou stala barevná šmouha podobná duze. Tatínek se však koníkovi odvážně postavil do cesty.
„Prrr! Prrr!“ vykřikl jsem zděšeně. Naštěstí koník poslechl. Těsně před ním zastavil.
„Uf, už jsem myslel, že skončím pod jeho kopyty. Příště dávej pozor. Tady často dochází k nehodám. Po té divoké jízdě si musíte oba chvíli odpočinout,“ řekl táta. „Namaluju vás.“

Jenže tohle není chvilka. Trčíme tu hrozně dlouho. Začínám se nudit. Nejradši bych slezl, ale trochu se bojím. Sedlo je pořádně vysoko.