DMD č. 21 pro 21. 4. 2024. Téma: Úsek častých nehod

„Viděla jste dnešní téma?“
„Zajisté.“
„A?“
„Vaše vyjadřovací schopnosti se stále zhoršují… Pokud může jít i o úsek časový, doporučila bych vaší pozornosti přelom jara a léta. Teplo, milo, poslední ročníky mají po maturitě, ale ještě bydlí v internátě… Neřekla byste, co všechno jsme během těch let musili řešit.“
„Já bych neřekla. Vy povídejte!“
„V roce 1929 tři absolventky vyrazily slavit do výšin. Vyšplhaly se do koruny stromu, hlavičky nakadeřené, tvářičky namalované a poprvé legálně kouříce se fanfarónsky nechávaly fotografovat.“
„A jak to dopadlo?“
„Dle očekávání. Při slézání si potrhaly punčošky, poničily účesy a ještě jim bylo zle z tabáku.“

Projdu pootevřenými dveřmi a klika se mi zaboří do paže.
Pletí zahrady skončí poskakováním na jedné noze a bolestným skučením. Ukopnutý malíček o okraj záhonu.
Ve třídě procházím mezi lavicemi a au! Narazím stehnem přímo do rohu jedné z nich.
Chystám se odnést něco sousedům do horního patra a na chodbě na mě zaútočí otevřená přihrádka výklopného botníku. Další modřina. Už se pomalu bojím, že si budou kolegyně šuškat něco o domácím násilí.
Malujeme dětem pokoj a o háček přilepený k posteli si nepříjemně rozčísnu stehno.

Když jste mudlovská reinkarnace Tonksové, neexistuje nic jako úsek častých nehod. Nebezpečí číhá všude.

Jeli jsme krokem, cesta byla samý výmol. Řidič se na mě omluvně usmál a rukou ukázal na zrezlé pozůstatky vozů, motocyklů a snad i kol. V tu chvíli mi můj nápad vidět poušť přišel jako pošetilý rozmar, hloupý vrtoch pramenící z nudy.

Pak slunce ozářilo kameny a písek a z vyschlého vádí vyšla dívka. Bosá, oblečená v černém, hnala před sebou stádo ubohých ovcí a koz, výjev jak z biblických dob.
Když jsme ji míjeli, usmála se, pak plaše sklopila hlavu.
Odnesl jsem si ten úsměv, to plaché prohnutí rtů.

Zaklela jím do mé duše krásu i prázdnotu Judské pouště.

Mamina ma poslala ísť nazbierať púpavu na med a kašky na čajík. Namietať som nemohla, zväčša ho pijem ja, keď som nachladená. Alebo lipový, to je mňamóza.
„Už tam budeme?" zastrihala uškami Binka.
„Nie, však sme ešte len na našej ulici," nestihla som dopovedať a už mi sedela na rukách.
„Linka, drž sa pri nás! Tadiaľ nejdeme!" S hrôzou som zastala.
„Prečo nie?" vyzvedala malá vlčica. „Však sú tam samé zaujímavé pachy."
Mne sa len pred očami mihli obrazy. Ako som presne na tam „ochutnala" asfalt, rozbila som si kolená, naháňali husi (dve ma ďobli):„je to zakliate miesto! Preto!"

"Jakej maj tyhle cedule asi na lidi efekt...?"
"Jaký cedule?"
"Ty sis nevšimla? Fakt? Vždyť řídíš!"
"Ježíší Kriste, o co ti jde?"
"Že máš za nás zodpovědnost a nečteš značky!"
"Panebože! No a jaká to byla?"
"Pozor, úsek častých dopravních nehod!"
"No tak to neni nic tak hroznýho, že jsem si jí nevšimla. Já myslela, že jedu moc rychle nebo tak něco."
"Jedeš rychle!"
"Nene, ani ne devadesát!"
"No ale máš jet pomalu, je tu úsek častých nehod!"
"Tak proč sem teda nedaj radši padesátku? K čemu je značka, který si nevšimneš a která nic neznamená!"
"...Hm, takže asi žádnej..."

Jak najít Přeměněného?
Chyťte vítr!
Dřív to bylo jednodušší. Přeměnění buď byli ve vojsku, a pak jste věděli, kde jsou, nebo to byli rezidenti starají se o bezpečí konkrétních vesnic, a pak jste tuplem věděli, kde jsou.
Dneska?
Rozprchli se, jako když střelí do holubů.
Víte jen o některých.
Nevíte o všech.
Rezka stojí nad mapou, protože ve stoje se jí lépe přemýšlí. Neměla by vyhlásit nějaké... pátrání? Tichou poštou?
Na to je moc malý pán.
Kde by tak mohl...
Když přemýšlíš Kde, přemýšlej Proč. Co tam?
Škodit?
Ne. Zná ho.
Hrát si.
Kdepak se poslední dobou dějí zajímavé nehody?

Jít na noční službu od Bídáka skýtalo mnohá úskalí.

Prvním bylo vyjít ze dveří a nepřerazit se o práh. Ten byl sice léty už ochozený, ale stále se o něj dalo lehce zakopnout, když jste nešli přímo prostředkem dveří...

Další se nacházelo o pár uliček dál. Projít vedle přivázaných koní běžně není nic problematického. Ale v podroušeném stavu stačí strčit do jednoho a už do vás začnou kopat.

Poslední úsek byl v samotném cíli. Deset dřevěných schodů, které se viklaly. Problém byl z nich nespadnout i za střízliva.

A pak už nezbývalo, než se modlit, aby při salutování nepozvraceli seržána.

"Dvojka jede!" Ozvalo se z vedlejší sluje, načež se přidal pochvalný ryk.

"Trojka jede!" Zařval jsem a zachechtal se. Tuhle fázi máme všichni rádi. Trpaslík má čirou radost z montování a opravování, a když se pak rozběhne rafinérka...

"Aaaaa, rafinujem!" Zapraskalo ve vysílačce. Potrubí se slabě otřáslo, jak jím začal proudit čistý morkite.

"Šutr a kámen!" Zařvali jsme všichni zaráz a zamávali krumpáči. Byli jsme vzrušení a dojatí.

Ne nadlouho. Vibrace vždycky přilákají kdejakou verbež.

"Jednička prosakuje!"

"Doprdele, už zase? Říkal jsem, ať vedete trubky dokola a ne skrz skálu!" Zaječel kápo naoko nasraně.

Naoko. Tuhle fázi máme ještě radši.

Fanred hlídkový ochoz v pevnosti Raban nenáviděl.
Nikoho nenapadlo nic lepšího, než na vrcholku skály nad pevností postavit úzký chodník a každých osm hodin tam poslat nějakého nešťastníka na hlídku.
A tihle nešťastníci z něj občas padali na skalnaté úbočí o mnoho sáhů níž. Veřejným tajemstvím bylo, že se takové nehody stávaly hlavně těm, kdo byli do Rabanu posláni za nějaký prohřešek. Jako třeba Fanred.
A to já jsem oproti Nevaie dopadl ještě dobře, pomyslel si, když se zabalil do pláště a přitiskl záda ke studené skále za sebou.
Na rameno mu dopadla první dešťová kapka.
To tu ještě chybělo.

„Lovce tady máte dvakrát… Jáchimová a Klekánice jsou tatáž osoba. Já a Běs taky. Sibiřanka už je rok zpátky na Sachalinu.“ Roman se zarazí uprostřed pohybu. „Proč je tady Fajermon?“
„Zařadila jsem všechny lovce.“
„Vždyť už je několik let po smrti.“ Roman sundá z nástěnky lístek s přezdívkou a občanské jméno. Sjede pohledem ke svému vlastnímu profilu. „Tady je taky chyba.“
Solnická se napne. Roman se blíží do nebezpečných vod. Teoreticky.
„Nikoho jsem nemohl zranit, sousedi byli na dovolené.“ Zachytí Solnické pohled. „Nic mi nehrozí. Moje telepatická pojistka je pryč.“
„Jak?“
Roman se tázavě podívá na mě. „To nevím,“ řekne.