DMD Bonus č. 7 pro 25. 4. 2024. Téma: První čtení

Pod skalním převisem se ukrývala jeskyně, kde podle bájí přežívala Živa, matka všech víl, které posílala, aby se staraly o ženy. Pomáhaly jim při porodu i při nemocech.
Den trávila sběrem bylin, které sušila ve své svatyni, a přijímala dary od žen, kterým víly pomohly.
Byla vlídná, ale znala i spravedlivý hněv. To když nějaká nevděčnice nepřinesla oběť, kterou bohyně za svou pomoc požadovala.
Za úplňku se zjevila na prahu jejího obydlí, neviňátko pohladila po buclaté tváři a ženu ještě ve spánku přenesla do své jeskyně.
Tam ji proměnila v jednu ze svých víl, která za trest musela pomáhat ostatním.

Napadlo vás někdy, děti
Co se děje dál
Když pohádka dobře skončí
Z chudáka je král?

Princezna ta to má jasné
Stane se z ní královna
Honza zase v roli krále
Nepravosti narovná

Z Jeníčka se stane tesař
Mařenka se dobře má
No ale co Ježibaba?
Kdo se o ni postará?

Karkulka si až do smrti
S chutí trajdá po lese
Co se ale stane s vlkem?
Ten to všechno odnese?

Pokud vám snad, milé děti
Jeho osud nedá spát
Vyslechněte dobrou zprávu
Chcem všem na vědomí dát

Těm, kdo si v pohádkách, vytrpěli nejvíce
Klidné stáří zajistí… záchranná stanice!

První sobotní noc po letním úplňku přijede před Staroměstskou radnici kočár. Apoštolové na orloji už na něj čekají. Kočí se jim hluboce pokloní, pak svatý Petr klíčem odemkne nebe.

Kočár se vznese, letí nad Prahou. Kočí ťuká na okna a budí děti, aby mohly nastoupit.
Pak už jen stoupají a stoupají. Z té výšky vidí město úplně jinak – maličké domečky, maličké paláce a věžičky, Vltavu jako stříbrnou stužku. To všechno vidí a ještě mnohem víc.

Ráno zase spí v postýlkách a maminka si povzdychne – ty děti dneska nejsou k žádnému probuzení.

Nikdy o tom nikomu neřeknou, protože taková je dohoda.

Prastarý bůh Svarožič ve skalních chlívcích chová čtyři živly.
Země je poslušná, kam ji položí, tam zůstane. Nezkrotný oheň nevypouští nikdy. Nejraději má Větroplacha. Nechává mu volnost, ať střapatí skály. Pouze vodní chlév je nestabilní. Někdy se voda prostě vypaří, jindy se ledově válí, ale nejčastěji uteče nejmenší škvírkou.

Než Malý Maťko poznal písmenka, nejvíce miloval stavět hráze. Pod zvoničkou v potoce nashromáždil kamení, drny trávy a čekal, že vodu spoutá. Vždy utekla.
Jednou, když máma upekla buchty, zapomněl přehradu zbořit. Soused se přišel stěžovat.
Otec se ho s hlasitým smíchem zastal: „Buďte rád! Mohol vám tú vytopenú stodolu zapáliť!“

Mesiac sa nám dennodenne ukazuje na oblohe. Ľudia si myslia, že ho poznajú, však už naň aj doleteli. Avšak nevedia nič o jeho obyvateľoch. Nie každý ich smie a vie vidieť. Volajú sa Lunosnílkovia. Telíčko majú skoro ako presýpacie hodiny. Majú motýlie krídelká. Ich dôležitou úlohou totiž je pomocou nich odrážať slnečný svit, aby sme na Zemi mohli obdivovať krásu Mesiaca. Občas ku nám pricestujú, aby sa stretli so svojimi priateľmi - zajačikmi a vlkmi. Občas sa ukážu aj nám. Na Zemi sú vysokí ako jabĺčko a sú ľahunkí ako pierko. Cestujú k nám pomocou polárnej žiary, kvapiek či snehových vločiek.

Kdysi dávno jedna dívka jménem Tess usnula ve vlaku cestou na prázdniny. Probudila se, když vlak zastavil ve světě Harryho Pottera, v Bradavicích.
Do tohohle světa nepatřila.
A nebyla tu jediným cizincem!
Ostatní nově příchozí dívky chtěly být zařazeny do jedné z Bradavických kolejí. Moudrý kobouk si pro ně vymyslel pátou kolej, Jiskropšouk!
Tess se před nimi snažila bránit originální postavy. Těm se to ale ne vždycky líbilo.
K Tess se přidaly její kamarádky San a Gwen a spolu prožívaly různá zajímavá dobrodružství.
Nakonec slavně porazily Voldemorta, rozloučily se a vrátily se zpátky domů.
Dokonce si přivezly i nějaké dárky!

Byla jednou jedna princezna. Jmenovala se Ellena. Žila v krásném zámku s tatínkem a svou kamarádkou Amélií.
Princeznu ale zaklela zlá čarodějnice. Princezna byla ještě miminko. Čarodějnice poslala černou bouři. Ta zahalila celé království v den, kdy bylo princezně dvacet let. Na pomoc přijel princ Jan z vedlejšího království.
Princezna svoje narozeniny prožívala znova a znova. Řekla to Amélii, Janovi a královskému alchymistovi. Společnými silami porazili zlou čarodějnici a bouři zahnali.
Den se princezně přestal opakovat. Našla si nového kamaráda Jana. Taky pochopila. že má Amélii hodně ráda.
Ellena a Amélie měly svatbu a pokud nezemřely, žijí šťastně až dodnes.

Před lety jsem se podílela na zpracování několika knih, mohlo jich být kolem dvaceti. Autorem byl člověk, kterého jsem si velmi vážila. Neměl vystudované žádné školy, zato opravdu velký rozhled v mnoha oborech a byl oddaným služebníkem Božím. Byl však rodák ze Slezska, chodil do polské školy a bylo to znát.
Když jsem přepisovala jeho texty namluvené na diktafonu, mnohé jsem podchytila už při psaní. Když jsem je však dostala už přepsané někým jiným nebo naťukané jím samým, u prvního čtení jsem si často zoufala. Díky automatickým opravám jsem nejdřív musela změnit jeho specifické výrazy a až pak mohla pokračovat.

Mozek řídí celé naše tělo. Představme si ho jako centrálu se spoustou kanceláří a chodbiček. Těmi chodbičkami pobíhají maličcí poslové. Říkáme jim Neurony. Doručují zprávy a příkazy do jednotlivých kanceláří. Jedna kancelář se stará o naše dýchání a tlukot srdce, druhá o náš spánek, další zajišťuje pohyby svalů, jiná rovnováhu. Máme oddělení, které vytváří řeč a myšlenky. A taky veliký sklad jménem Paměť, kam se ukládá všechno, co slyšíme, vidíme a cítíme. A pak je tu zvláštní kancelář, která začíná pracovat, když se zraníme. Říká nám, že to bolí. Dělá to proto, abychom o zranění věděli a mohli ho vyléčit.

Eva má kočku. Kočka je celá černá, jen jednu tlapku má bílou. Proto jí Eva říká Packa. Má ji moc ráda.
Eva volá: „Kočko! Packo moje! Pojď domů!“
Ale kočka nechce. Cítí v trávě myš.
„Packo!“ volá Eva. „Mám pro tebe jídlo. Pojď!“
Ale Packa nejde. Už myšku vidí. Šup. Skok! Hop! Počkej, myško!
„Co tam máš, Packo?“ volá Eva.
Packa už myšku drží. Má radost. Utíká hned za Evou. Eva dá jídlo, ona Evě myš. Ó to bude dobré!
Pouští myšku Evě k nohám. Ale co to? Eva piští a myška utíká.
Nevadí! I tak má Packa plnou misku.