DMD Bonus č. 7 pro 25. 4. 2024. Téma: První čtení

Byl jednou jeden šnek, který snil o vítězství v běžeckém závodě, pokaždé ale skončil úplně poslední. Ostatní závodníci už byli několik hodin zpátky doma, když on se teprve osaměle plazil cílovou rovinkou.
Byl smutný a chtěl se sportem skončit.

Jednou před závodem potkal geparda, který už vyhrál několik medailí.
„Ty se máš, geparde,“ řekl mu, „že ses narodil s nohama. S rychlýma nohama.“
Gepard povídá: „Neboj se, něco vymyslím.“

Na startu vzal šneka na záda a za pár vteřin s ním proběhl cílem.
Hlemýžď jen valil své oči na stopkách.

Medaili ten den sice nezískal, ale zato našel nového kamaráda.

Žil, byl neposedný, krásně zahnutý rohlík, který toužil vidět svět.

Přišel na farmu, ale tam se mu vůbec nelíbilo – kdeco by ho mohlo spapat, a to on nechtěl.

Rozhodl se zkusit štěstí ve městě, ale tam ho vystrašila troubící autíčka, a to nebylo nic pro něj.

Kráčel dál, až přišel do lesa. V lese ho vyplašilo houkání sovičky tak, že vzal své těsto na ramena a utíkal pryč.

Když popadl dech, podíval se na krásnou noční oblohu. Tam by chtěl být. I hvězdy se nad ním slitovaly a vzaly ho nahoru. A od té doby se díváme na zahnutý měsíc.

V jednom hustém lese žila spousta magických stvoření. Žila tam i víla Eliška. Eliška měla krásná fialová křídla a měla moc ráda zvířátka. A tak se rozhodla, že se bude starat o zvířátka ztracená nebo zraněná. Vyléčí je a vrátí je zpátky k rodině. Eliška byla ale ještě malá a tak někdy potřebovala pomoc svých maminek.
Naposledy Eliška našla ježka. Nespinkal, i když byla zima a tak jí maminky řekly, že potřebuje pomoc. Vzaly teda ježka domů a pečovali o něj celou zimu. Pak ho odnesly zpátky tam, kde ho našly.
"Ahoj ježku!" zavolala Eliška a zamávala mu na cestu.

Byla jedna nepozorná holčička.
Když si šla hrát, maminka na ni volala: „Zavaž si tkaničku, nebo zakopneš a upadneš!“
Jenže holčička neposlouchala a o tkaničku zakopla. A protože byla nepozorná, tak zapomněla na přitažlivost zemskou a místo aby sletěla na zem, vyletěla mezi mraky.
Svět se jí zplošťoval před očima. Mraky šimraly v nose.
Naštěstí chytil její rozvázanou tkaničku do zobáčku holub a stáhnul ji zpátky k zemi.
Při přistání škobrtla, upadla a rozbila si koleno.
Neplakala, ani když jí maminka polévala koleno desinfekcí. Myslela na krásu světa z ptačího pohledu a byla přesvědčená, že některé následky za to stojí.

Moje maminka má tajemství. Ale není to veselé tajemství. Veselé tajemství je, když vám rodiče tajně koupí knížku o koťátkách a dají vám ji až k narozeninám. Tohle je nějaké smutné tajemství.
Za maminkou chodí cizí lidé. Já vždycky musím pryč a nesmím poslouchat. Jdu do svého pokoje a čtu si koťátkovou knížku.
Bojím se. Je maminka nemocná? Chce nám někdo ublížit? Tatínek říká, že je všechno v pořádku a nemám si dělat starosti. Ale ty starosti mi dělají oni!
Já to potřebuju někomu říct. Koťátka špicují ouška, ale neporadí mi.
Kamarádčin tatínek je bystrozor. Pomůže mi? Všechno mu povím!

Lukáš s Ferdou šli Toníka hledat každý sám.
Špitl jsem Ferdovi: „Kačenky.“
A Ferda vyrazil k rybníčku.

„Tondo!“
Toník se podíval na Bibinku a na mne. „To je Ferda, viděl jsi ho se strejdou,“ napověděl jsem.
„Ty jsi Ferda mravenec?“ zeptal se Toník Ferdy.
„Jenom Ferda. Nemám puntíkatý šátek,“ usmál se a podal Toníkovi ruku: „Jdeme domů večeřet a spát.“
„Kdy přijde strejda Aleš?“
Ferda neodpovídal.
Něco mě napadlo: „Toníku, Ferda hledá pěknou schovávačku. Neznáš nějakou?“
Toník odběhl ke kůlně, uvolnil prkno a překvapeně zavolal: „Jé, tady zrovna něco je!“
Ferda vylovil tašku s penězi: „Teda Toníku, ty jsi šikula!“

V hlubokém lese je paseka. Na pasece chaloupka. Kolem chaloupky sad a zahrada. O sad i zahradu se stará Žán. V chaloupce žije Ould Šetrhend. Umí hezky vyprávět. V chaloupce žije také Drahoušek. Drahoušek je výborná kuchařka. Žijí tam i pan Dušín a kocour Mikeš. Mikeš je černý, ale nenosí boty a neumí mluvit.
Všichni v chaloupce mají rádi děti.

Od chaloupky vede cesta. Vede na křižovatku. Z křižovatky vede další cesta k druhé chaloupce. Plné perníku. V této druhé chaloupce žijí Vlk a Ježibaba.
Vlk i Ježibaba mají také rádi děti. Ale jinak.
Děti, nechoďte do té druhé chaloupky!

Byla jedna povídka, která ale byla moc krátká na to, aby z ní byla knížka. Byla moc krátká i na to, aby z ní byl sešit. Vešla se na jediný malý kus papíru, tak malá byla.
Povídka se bála, že ji nikdo nebude chtít napsat ani číst.
Pak se ale dostala do hlavy člověka, který se snažil vymyslet povídku do jedné psací výzvy.
Povídka se nechala napsat. Objevila se na webu, kde byla spousta povídek stejných jako ona! Povídka zjistila, že má přesně sto slov a že takovým povídkám se říká drabble - a v dubnu je chtějí číst úplně všichni!

Detektiv Columbo nosí dlouhý hnědý kabát, kterému se říká baloňák, protože když se zvedne vítr, nafoukne se jako balón a odnese Columba na další stránku.

Detektiv Columbo má starého líného psa. Je to baset, to je psí plemeno pocházející z Francie. Má krátké nohy, dlouhé tělo a dlouhé uši, na které si někdy šlape, když nedává pozor. Columbo ho ale všude nosí v náručí jako mimino, takže si na svá ušiska nikdy nešlápne.

Detektiv Columbo je ženatý a jeho manželka se jmenuje paní Columbová. Columbo o ní hodně mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Rychle otoč stránku, než zase zmizí!

Na stolečku ležela obyčejná lahvička. Ve skutečnosti to byl lektvar staré čarodějky, která bydlela v dřevěné chatrči u lesa. Jak ale takový lektvar vypadá? Představ si skleničku, ze které piješ vodu nebo šťávu, ale kulatou a s vodou, která je úplně zelená. K čemu slouží takový lektvar? Inu, povídá se, že skoro ke všemu. Kdo vypije takový lektvar, může se proměnit v žížalu, nebo celou noc zpívat nejtrapnější písničky, nebo lítat, nebo také mít místo hlavy záchodové prkýnko. Třeba takový Vilda. Jednou lektvar vypil a víš, co se stalo? Prděl tak moc a tak dlouho, že se nemohl přestat smát.