DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

„Už stačilo…“ Víc toho Horka nikdy neřekl. Stalo se to přímo ve třídě. Do důchodu mu chyběl jenom rok. Jeho dcera už nějakou dobu tušila, že je s ním něco špatně. Tahala ho tehdy k doktorům přes tělo i přes duši skoro dva roky. Většina parametrů ale byla na jeho věk v mezích. Občas dostal nějaký krátkodobý prášek, nebo dlouhodobé doporučení. Volal jí tehdy ředitel, kterému to přišli říct studenti. Padáka dostal o měsíc později, když bylo jasné, že se nic nezmění. Co taky s němým učitelem. Horka zemřel až o třiadvacet let později, když si užil dlouhý, tichý důchod.

"Vyfoť mě s ním!"
Takovým lidem se říká "tourons". Česky třeba "tupisti", tupí turisti. Jde jim jen o selfíčka, navštěvují fotogenické prázdninové destinace a otravují domorodou faunu.
Medvědi v Katmai neměli s lidmi problém, vyrůstali pod hledáčky fotoaparátů. Věděli, jak fotoaparát vypadá, i jak chutná sluneční clona, co spadla z platformy (spoiler: hnusně).
S vzestupem sociálních médií ale medvědy začalo cosi znepokojovat.
"Kouká se?! TEĎ mě vyfoť!" nakrucovala se tupistka ve vzdálenosti menší než padesát stop od medvěda 747. Druhá na ni mířila černou plackou, která neměla žádný objektiv.
747 toleroval lecos, ale amatérské mobilovky ho urážely. Tak se rozběhl.

Dva doupňáci na jasanu vyznali si lásku
Pak ukázal do větvoví, ona ani hlásku
Trochu hlavu potočila, pak poposedla směle
S tímhle hnízdem, milý drahý, běž tak... do jetele
Tohle hnízdo otevřené, ze všech stran tu fouká
To neudrží, na mou duši, v sobě ani brouka
V tomhle hnízdě, v roce loňském, říkala druhá holoubka
Všechny děti, vylíhlečky, ukradla jí poštolka
A tak jasan posmutněle koukal na své větvoví
Že už ani holub k němu nechce, nastaví ho větrovi
Tak ten jasan posmutnělý, využil poslední šanci
holuby na chvíli vyzval k jejich svatebnímu tanci

... za dva dny zazněly pily
... konec

Admirál Bossack za proskleným průzorem své vlajkové lodi sklíčeně pozoroval císařskou sídelní planetu, kterou měli zanedlouho opustit.

„Netrapte se tím, pane,“ utěšoval ho kapitán Caledri, „císař nás přece neposílá do vyhnanství – jenom potřebuje zahladit ten trapas z narozeninové oslavy.“

Bossack si povzdechl. Pozvat jejich nové kalnamychidirotaniriánské spojence na oslavu císařových třináctých narozenin se zprvu zdálo jako dobrý nápad, ale u ostatních dvořanů nevyvolalo kilometrové vesmírné monstrum pražádné nadšení.

„Snad máte pravdu – ale proč mám pocit, že se řítíme do další katastrofy?“

Caledri se pousmál. „Máme čerstvě modernizovanou loď a posádku těch nejlepších lidí Imperiálního námořnictva – co by se mohlo stát?“

"Why does it have a name?" Taash narrowed their eyes, staring at the broken crossbow. "I don't even really get why people have names. And weapons aren't people."

Lace sighed. "He named it after someone." She was saying too much. Taash had a way of making her do that. "It's not important, okay?" The sound when her string broke; like a wounded violin. The swan song of a legend. How could she remember? She couldn't possibly have heard.

"Hey," Taash frowned, taking her hand. "I want to understand."

She knew they did. It was part of why she loved them.

„Prostudovali jsme všechny materiály.”

Na zmáčené trosky se lepil černý popel.

„Naši lidé jsou dokonale připravení.”

Mezi hasiči prošla drobná, tmavovláska. Zjevně sem nepatřila, přesto se ji nikdo nepokusil zastavit. Jako by snad ji ani neviděli.

„Všechno jsme naplánovali do posledního detailu.”

Položila dlaň na zmáčený kámen a na okamžik zavřela oči.

„Víme co děláme. Tohle se prostě nemůže pokazit.”

Spustila ruku a vydala se nazpátek. U policejních zábran na ni čekal malý blonďák v dokonalém obleku. Úslužně jí nadzdvihl pásku a nabídl jí rámě. Odcházeli mlčky, zatímco za nimi dýmaly zbytky slavné katedrály a svět spekuloval o důvodech požáru.

Můj byl. Jinak bych se nenavázala. Tahal béčka, já za ním vlála jako ocásek.
Ne že bychom se nehádali. Nestačíš? Zůstaň doma. Můžeš štrikovat ponožky. Nebo vyšívat.
Vyšívala jsem často. Teď na Jižním traverzu. Nohy se mi klepaly tak, že zvuk plašil zvěř ve skalách.
„Polez.“ „Nepolezu.“ „Máš na to!“ „Kur…“
Čím si mám utřít nudli, když levou mám ve spáře, pravou se křečovitě držím chytu. Ne, nebylo to madlo. Spíš nehťák. Nohy nepřestávaly vibrovat. Uzounká římsa pode mnou. I mravenec blbec leze a já zbuchnu jako hruška.
Toužila jsem vzlétnout. Zařvat nahoru: „Nech mě o samotě. Jsem v pohodě.“

Jestli se na tohle kouká můj budoucí terapeut:
Nemyslím to vážně. Jsem v přiměřeně dobré náladě, jedná se pouze o myšlenkové cvičení.
Fajn.
Začal jsem přemýšlet, co budou moje poslední slova. Nemyslím poslední před odletem. Tam plánuju něco ve stylu Vyhrál jsem, ty hnusná hromado prachu, následované hysterickým smíchem.
Poslední slova, jestli tu zůstanu.
Nepočítám, že to bude něco důstojného. Na to je potřeba čas, a někdo, kdo vaše předsmrtné chrčení přeloží do slov.
Spíš to bude Měl jsem těch brambor vysadit víc. Nebo Tohle už asi nerozchodím. Nebo Do hajzlu!
A úplně nejspíš
Tu přechodovou komoru jsem určitě zavřel.

"Dámy, mám dilema," ukazuje bocman dalším přítomným dámám nejnovější fotografii neforemných hroudiček.
"Nevím, jestli se bude jmenovat spíš Geri po Odinovu vlkovi nebo Hardy. On se oficiálně jmenuje Gizmo. Nebudu na něj v parku volat Gizmo. Jednoho gremlina už doma mám. Druhýho nepotřebuju. Geri by bylo takové stylové. A je to od G," mudruje dál nad sklenicí mangové limonády a lososovým salátem.
"Nemůžeš mu říkat Geri. Představ si, že by z něj vyrostl Gary Stue," ozve se námitka.
Bocman pokývá hlavou. Takhle o tom nepřemýšlela.
"Navíc, když ho pojmenuješ Hardy, tak ho můžeš na povel 'Kiss me' naučit dělat mrtvolu."

„Co když nás Bůh načapá?“ staral se menší anděl.
„Nevyšiluj, ten má jiný starosti. Chytej!“
Hodil větší po kamarádovi nestabilní prvek.
„Hej!“ uhnul menší z cesty. Na obloze se rozprsknul ohňostroj. To si přece nenechá líbit! Popadl z hromádky prvků, další, ještě nestabilnější.
„Jen počkej!“ trefil kamaráda do křídla.
Rozhořela se zuřivá koulovačka plná ran a blesků. Metali po sobě čím dál nebezpečnější nálože a královsky se bavili.
Najednou se dva z těch nejnebezpečnějších prvků střetly v půli cesty.
Andělé rychle vyklízeli pole.
Celý vesmír zatajil dech.
„Vidíš, je to v pohodě…“ stihl říct větší menšímu, než...
...nastal VELKÝ TŘESK