DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Ve výzkumu budou využity esence získané stáčením běžných snů a nemá tedy praktický význam pro zbrojní průmysl. V širším kontextu je však možno předpokládat rozsáhlé dopady např. na oblast léčby neurodegenerativních chorob.

Znovu si přečetla poslední věty. Takže do toho půjde. Projekt bez vojenského významu. Takové doktorandy na biochemickou psychoanalýzu nebrali. Jenomže ona byla Pavla Pacnéřová a měla něco, co oni ne. Věřila, že tátovo jméno ji bezpečně posune na začátek seznamu. Nikdo nemohl mít větší protekci než ona.
Přijali ji bez potíží. Na první konzultaci se školitelem ale zjistila, že zrovna ty důležité poslední věty se nějak záhadně změnily.

Smrtelnou postel mu museli vyztužit (desítky let burgerové diety vykonaly svoje). Každopádně to však byla vynikající postel. Úžasná. Nejlepší postel na světě.
Byli svoláni vybraní novináři, podcasteři a influenceři. Na čestném místě u hlavy hlídkují dva nejbližší klauni. Rodina byla vykázána do předsálí (nejlepšího předsálí na světě).
Čekají. Teď už není kam spěchat.
Poslední slova velikána nejvelikánovitějšího by se měla snést každým okamžikem.
Nadechne se, nános oranžového pudru kolem úst vytvoří bublinu. Sál nedočkavě natahuje krky.

"MGREUUGHHHHHH!" vychrchlá. A pak konec.

Dvorní klauni se po sobě zmateně dívají.

"Mgreuughhhh?"
"Mgreuughhhh."
Jak tohle vyloží dějinám?

V okolních zemích opatrně otevírají šampaňské.

Přišel z pouště, starej, vyschlej, a jen civěl na Pastýře. Ten se celej nějak zmenšil. Po dlouhým vzájemným mlčení máv Pastýř rukou k vopuštěnýmu karavanu starý Clary, kerou před měsíce volání Ducha vodvedlo do pustiny, jenže jí vodsaď zapomnělo zase přivíst. Tak se k nám José nastěhoval. No, k nám – na vobřady nechodil, nepracoval, vobčas dotáh nějaký zabitý zvíře a vyčenžoval ho za chleba. Komunita nelovila. Zíral na poušť a nemluvil.

Až jednou přišel a řek Pastýřovi : „Přicházejí.“
Pak umřel.

Večer začal padat z nebe černej popel.
Přikryl poušť, udusil pole, nalítal do našich karavanů. A nic nebylo jako dřív.

Zvuk narušil mrtvolné ticho Velké dvorany. Ocelová strážkyně nesouhlasně zašeptala a stiskla nouzové tlačítko.
Deset hlídačů opustilo pět pater. Jednotka vysušených dozorců nastražila pergamenové uši. Postupovali v šiku. Naslouchali bedlivě.
„Tahleta Jarcovjaková. Nemrava jedna,“ zasípal šedý vous.
„Znělo to spíš jako křik ptáka.“
Pohoršené oči se stočily k Chittussimu. Polem a lesem. Ani zobáček. K zbláznění.
Teď! Schoulená postava se zahanbeně plížila k východu. Útlou rukou mačkala ústa už rudnoucímu děcku.
„Vydrž, miláčku!“
Otočila se ke komandu: „Promluvil. Už se to nestane. Promiňte, neudělala jsem to schválně.“
Šerosvitný portrét Marie Antoinetty z expozice Umění dlouhého století souhlasně pokývl napudrovanou parukou.

„Kam jedete?“
Kristina pokrčila rameny: „Do Jizerek. Nebo možná do Krkonoš.“
„Bude tam někdo zodpovědný?“
Dívka pokračovala v balení.
„Někdo nad osmnáct?“
„Je to důležité?“
Nacpala do batohu poslední Májku.
„Bude tam Petr!“ usmála se. „Nevíš, kde mám mikinu?“
Matka zbrunátněla. Na krku jí naskočily obávané rudé fleky. Kristina chytla batoh a dala se na ústup.
„Kde máš tu mikinu?!“
Rychle skočila do pohorek: „Nepotřebuji!“
Tkaničky si zaváže venku.
„A už jsem si vzpomněla. Nejspíš jedeme na Šumavu!“

„Nejspíš?!“ zařvala její skvělá maminka, skautka, obdivovatelka Mirka Dušína a hrdá držitelka tří orlích per. „Každý hovno ví, ale všichni se chystaj!“

            „A v konečném součtu
            se množství lásky, kterou dostaneš,
            rovná množství lásky, kterou rozdáš."

    Závěrečný klenot moudrosti, který nám mohli zanechat proroci. Přesně to totiž byli. Nikdo už je nepřekonal.
    Jenže potom se jim nějak nepozdávala kompozice, a tak maličko přeskupili pořadí.

    Než se navždy rozkmotřili, sdělili nám na rozloučenou:

            „Její Veličenstvo je docela hezká holka,
            jednoho dne ji konečně sbalím, ou jé,
            jednoho dne ji konečně sbalím."

    Opletačky kvůli urážce královského majestátu z toho sice neměli, ale přece jenom to není ten citát, který teď toužíme tesat na pomník éry.
    Zvlášť když nikdo z nich daný slib ani nesplnil.

"Já jsem šlechtic!" vykřikne proti hradbám Jan, oděný do hadrů stažených z mrtvoly.
Když mu na hlavě přistanou exkrementy z panského nočníku, oněmí.

"Jsem šlechtic!" opakuje v hospodě v podhradí, než se dá do rvačky se synem místního drába. A znovu, když za ním zaklapne zámek na pranýři.

"Jsem šlechtic! Nepytlačím. Lovím v honitbě spolušlechtice... bez jeho vědomí."
Vymlouvá se u napůl stažené srny.

"Jsem šlechtic!" zopakuje strachy přiškrceným hlasem, ačkoli oprátka na jeho krku zatím spočívá volně.

"Víš, že jsem..."
"... namyšlenej klacek, co vlastní blbostí málem zařval. Jo. Stejně mi na tobě sakra záleží!" stiskne ho Jindřich v objetí.

Cítím se... no... jak na sněmu anonymních alkáčů,
poslouchám ty short sad stories, div dojetím nepláču.

Na bižolu Karel kašlal a problém vznik natotata.
"Fakt jsi řekl, že ta kobra jistě není jedovatá?!"

Nebo Lojza, co za školu chodil místo fyziky
a tvrdil, že při náledí neklouzají chodníky.

Případně ta věta Pepy, jak si dodal odvahy,
a řek ženě: "nezuju se", když leštila podlahy?

Ale "do tvých rukou, Otče," že "poroučím ducha?!"
"to je hláška o níž lidi nebudou mít tucha,"

děl Pilát, a žil v domnění, že je vážně bedna,
než si hnáty stihl umýt, vznik žalm třicet jedna.

Je krátce po půlnoci, první den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.
V jednom pražském pokoji stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel.
A já?
Spím. Sním. Sleduji. Spřádám rozhovory.
Píšu.
Muž zhroucený na lůžku, na starém nemocničním lůžku, uprostřed švýcarských hor, devět měsíců po devátých volbách do říšského sněmu, mne pozoruje.
„Neptejte se. Co víte, víte.
Od této chvíle nepromluvím slovo,“ řekne. Pak nic. Nic?
Můj sen se počíná pozpátku odvíjet k okamžiku mužova narození, k okamžiku mého probuzení, k prvnímu ránu pátého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.

„I ty Brute?!“ Caesar je konečně mrtev, opona, nevyhnutné klanění a hřmotné tleskání nevyplácaných desítek rukou. Ano, poměry jsou skromné – sny o světoznámých prknech už zavál čas a utopily je desítky litrů levného piva. Na ambice nasedal prach nuzných let čekání na tu veleskvělou příležitost dostat šanci něco předvést.

Caesar se měl k světu, už obživlý, i když trochu nachmelený – rozdával úsměvy pár místním turistům. Odrbaná tóga na něm visela jako napnutý luk, který měl každou chvíli vystřelit někam k velké, umouněné plachetnici v láhvi místního výčepu.

Pár kaček to vyneslo. Další den, další pivko, další řízeček. Ať žije Caesar!