Z deníčku kapitána Hardyho

Některého prázdna je všude moc. V noci bocman nakračuje opatrně, aby nešlápla na pana Berta zamotaného do pohozené mikiny. Někdy má pocit, že se při zemi mihne černý stín. Když chystá maso na řízky, schovává odřezky do mrazáku. Pro strýčka příhodu. Oči štípou, i když nekrájí cibuli.

Midshipan se motá pod nohama. Panáčkuje u linky. Nasává štiplavou vůni, když sype lesklé půlměsíčky do pekáče.
Rozdělí se?
"Jdi dolů!" hartusí zvědavému čenichu.
Na zadních už dosáhne na linku. To jsou chvíle, kdy bocmanovi dochází, jak rychle roste. Odkrojí kus z kuřecího.
Hodí ho do misky.
Rozdělí se. Zase má s kým.

Pan Bert byl krásný pes. Ale taky tak trochu protiva. Ovšem midshipman je od prvních dní lev salonů. Až mu naroste klučičí hříva, bude jím doslova.
"Ten je krásnej!"
"No to je ale plyšák!"
"To je ale úžasný mimino!"
"To je ale boží kožich!"
"Kolik mu je měsíců?"
"A to je husky nebo malamut?"
"Můžu si ho pohladit?"
Co na tom, že bocman je divnej pavouk. Midshipman přitahuje pozornost. A náležitě si ji užívá. On ví, že je krásnej. Lidi drbejte. Ano! A ještě na bříšku! Nezapomeňte pod krkem!
Normální psi vrtí ocasem. Midshipman vlní celým tělem. A srdce jihnou.

Bocman na ten cvičák pořád nezavolala. Dokud midshipman nedostane ďobanec proti vzteklině, stejně na cvičák nemůže. Tak alespoň cvičí doma. Na zahradě. Na procházce. To je samý "sedni", "lehni", "ke mně", "k noze".
Pan Bert by řekl: "Jak na buzerplace."
A významně by se zatvářil.
Midshipman má zcela jiný přístup. Touží po akci. A dává to výmluvně najevo.
Bocman prohlašuje něco o tom, že když se bude chovat jako pako, tak žádná akce nebude. Že štěkání a štípání na ni neplatí a nebudou kámoši.
Bude s ním ještě hodně práce, než se ta bláznivá koule chlupů kvalifikuje na rozumného psa.

Midshipman má předky ze severu. V duchu hesla "není špatné počasí, jen špatné oblečení" si od prvních dní spokojeně nechá po kožichu stékat ledové provazce deště, zatímco bocman klepe kosu. Teplota se pohybuje těsně nad nulou. Ta pocitová ještě níž. Navrhuje změnit úsloví z "počasí, že by psa nevyhnal" na "počasí, že by bocmana nevyhnal". Midshipman bocmana klidně vyžene. Do mrazu, deště i fujavice. Když ho první paprsky předjarního slunce začnou hřát v černém kožichu, přichází změna. Midshipman se s jazykem na vestě umístí do stínu.
"Jen si zvykej, bude hůř," pomyslí si bocman. Teploměr ukazuje dvanáct stupňů nad nulou.

Midshipman je všechno jen ne tiché, klidné psí mimino. Jsou mu tři měsíce a už má pověst.
"To je to divoké štěňátko," povídá majitelka hnědobílé koikří dámy paní s černým mopsíkem.
Pravda je, že midshipman komentuje. Všechny a všechno. Bocmanovy snahy mu vysvětlit, že není velitelské palubě válečné lodi ale v parku, a květnaté proslovy si má tudíž nechat od cesty, se prozatím míjí účinkem. Včera sprdnul admirála. Kdyby mohl, nejspíš bude držkovat i na královnu. Má názor. A neváhá ho sdělit.
Ale pak jsou chvíle, kdy bocman začne psát a midshipman jí lehne k nohám a prostě jenom je.

Pudy midshipmanovi velí kousat, trhat, zabít. Bocman s tím počítala. Ostatně není to první chlupatá koule v rodině. Madam Vlková si první týdny vzala za úkol trénovat babiččiny šicí schopnosti. Denně dodávala přešití či zašití pyžamka, tepláky i tylové šatičky.
Bocman se předem zásobila k vraždění určenými předměty. Plyšovou pískací lišku koupila dvakrát. Malou a velkou. Plyšový mýval i opice taktéž slaví úspěch. Plyšového soba po plavčících midsipman znárodnil záhy. Prý je nejvíc nejlepší kousátko. Parůžky jsou bezkonkurenční.
O měsíc později opici precizně amputoval horní končetinu. Sobí parůžky to mají za pár. Bocman to vidí na slibnou kariéru lodního chirurga.

Midshipmana Hardyho chytil rapl. Jako každé ráno. Akorát první týden to ráno trvalo půl hodiny a pak půl druhé chrápal. Ve dvanácti týdnech je poměr těžce v neprospěch spánku. Je větší, silnější, rychlejší... Zuby má ostřejší.
Bocman si pomyslí něco o tom, že pravidlo o maximálně třech kilometrech procházky za den vymyslel nejspíš akvarista. Pro takového pancéřníčka zeleného by jistě dva kilometry procházky byly příliš.
Černá čmouha se vyřítí zpoza klouzačky. Vezme to smykem kolem pískoviště. Proletí kanadskými borůvkami. S rošťáckým výrazem se umístí do břečťanu. Přežvykuje.
"Co žereš?"
Kůru. Mulčovací. Zase.
Kůra zabavena. Opět.
Tahle odvykačka zatím není úspěšná.

Bocman nemá telefonování ráda. Dává přednost písemné komunikaci. Úplně nejraději má asociální rezervační systémy. Kvůli midshipmanovi se stala úplnou volavkou.
Domluvit si návštěvu u paní chovatelky ji stálo nemálo odhodlání vytočit číslo a volat.
Když pak už byl midshipman na světě, čekalo ji další kolečko telefonátů. Nejprve na veterinu s dotazem, jestli berou nové pacienty. To je podobné jako objednávat plavčíky k doktorovi. Skoro rutina.
Zavolat na cvičák a zjistit, jak to mají s kurzy pro psí mimina. Odškrtnuto.
Je vážně ráda, že na té veterině vedou i asociální objednací formuláře.
Na ten cvičák potřebuje zavolat znovu.
Ještě se neodhodlala.

Pan Bert byl nejvíc nejlepší pes na světě. Samozřejmě měl svoje mouchy. Hodně much. Ale stejně byl nejlepšejší. Doprovázel bocmana na toulkách po lesích a vůbec mu nevadilo, že si zpívá divný písničky, a v duchu se toulá ještě dál.
A pak najednou nebyl.
Zbylo jen takové divné prázdno. Prázdno plné jekotu a každodenních radostí i starostí.
"Hlavně si nepořizujte dalšího psa," říkali jí.
Jistě. Má tři plavčíky. Bocman není chobotnice.
Jenže toulání chybí.
"A co ty lapinky? Ty by se ti nelíbily?" ptá se admirál mezi řečí.
Přemýšlí. Váhá. Svázaná rozumem.
"Máš tři děti a potřebuješ ještě psa?"
Potřebuje.

Bocman sebou zmoženě plácne do postele.
"Potřebuju masáž," skučí a mne si chodidla a nárty rozbolavělé skoro k nesnesení. O nepříjemném tahu v rameni nemluvě. Chtělo by to zatejpovat. A odblokovat to zatuhlý esíčko. Jak? Kdy? Takhle spráskaně se hodně dlouho necítila. Naposledy když si to zatracené rameno zablokovala taháním kočárku do schodů na hotelu Fantazie. Teď však ten zatrápený vehikl už dva týdny nepoužila. Pak ji to trkne. Jak prosté milý Watsone! Boty! Boty za to můžou!
Když máte nožky zhýčkané prostorem a najednou trávíte hodiny a hodiny venčením midshipmana ve starých úzkých křuskách, tělo vám to dá sežrat.