DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

Kapitán Black nastavil výkon motorů pro stoupání a požádal o zatažení podvozku. 

„Podvozek zatažen… Vertikální rychlost 35 uzlů, výška 250 stop… 300… 350…“

Black jednou rukou pustil řízení, aby si nasadil tmavé brýle. Letěli přímo proti slunci. Jeho paprsky žhnuly jako rty brazilské tanečnice. 

„PA113, stoupejte do 230 a přelaďte na frekvenci 118,6 pro oblastní středisko. Šťastnou cestu!“ zaznělo z věže.

„Povolená výška 23 000 stop, děkujeme. PA 113… Výška 1100 stop, zapínáme autopilota?“

„Jo,“ vydechl Black otráveně. „Udržujem kurz 120. Klimatizace jede? Připadám si jak Ikaros. Než tam doletíme, budu úplně grilovanej.“

„Hlavně nepřistávej na moři, aby ses ochladil.“

He awoke.

The sun was high, its rays trickling down his metallic body in gentle kiss. He rose from the slab, a voice from the sky greeting him and welcoming him to life. Why am I in Ancient Egypt, he thought, wondering where that information came from.

He stepped forward and looked around in wonder. There were such sights to behold, he could spend hours marveling at them!

The voice in the sky was getting impatient. “Grab that jammer already and use it on the barrier!” it commanded.

Right, he did as he was told, Better not keep Elohim waiting.

"Mohl bych poprosit o čaj?"

"A dáš si meduňkový?"

"Ten se žlutým obalem."

Jeden čajový sáček vezme ze stolu a čte. "Polibek slunce?"

Pousmál se. "Tenhle nic zásadního nezpůsobí, nemusíš se obávat."

Několik kouzelných čajů od něj už vypila a věděla, že můžou mít různé účinky. Některé jí dodávali energii, jiné zase brali. Když vypila čaj včera, zmizela lehká rýma, co ji trápila v posledních dnech. 

Pokrčila rameny a připravila dva hrníčky. 

Zalila horkou vodou, přidala lžičku medu a napila se. Stačil okamžik, aby se začala cítit jinak.

"Já věděla, že ti nemám věřit." Zachvěje se.

Naštěstí byli sami doma. 

Jak bychom to... ach ano, zuřila bitva.
Čtenář si hravě doplní obrazový materiál, ví, jak vypadají bitvy mezi Republikou a Separatisty.
Nameless si hrála na babu s pár desítkami droidích stíhaček a u toho Berek ještě stačil ostřelovat mateřskou loď. Jak to dělal bez Síly, bylo pro Gwen záhadou.
"Bacha, zatáčka!" zaječel Bennar, pilot pro dnešní den.
Nameless se octla nebezpečně blízko centrální hvězdy bojišťové soustavy. Com hlásil něco o přetížení systémů, loď sténala a všichni cítili, jak se připéká svrchní lak. Pak to Bennar vybral. Droidí stíhačky za nimi nikoliv.
"Ti plecháči nic nevydrží, vždyť sme se jen ochomejtli."

Ráno vstala Frances ještě za šera. Na palubě panoval klid. Pozdravila pana Chapmana. Šedivý důstojník pozdrav opětoval.
„Charlotte se pořád opožďuje,“ pronesla vážně. Očima sledovala šedivou hladinu oceánu. Obloha na východě bledla. Trojice vězeňských lodí plula roztroušená na mimořádném prostoru.
„Celou noc pumpují,“ pokýval hlavou pan Chapman.
Slunce se zvolna vylouplo nad obzor. Plachty se zbarvily růžovým nádechem.
„Odpoledne vezměte člun a s Prestonem zjistěte, co mají za potíže.“
Jestli se neudrží pohromadě, budou snadný cíl.
Odpovědět pan Chapman nestihl. Z ráhnoví se ozvalo zvolání.
„Plachta přímo před přídí!“
V prvních paprscích zimního slunce se rýsovala tmavá silueta neznámé plachetnice.

Vytrvale mává rukama. Rozhrnuje vzduch jako plavec vodní hladinu. Stále dokola odhání sluneční paprsky. Přesto ho slunce dál zasypává polibky. Tisícem polibků. Marně se brání. Už je mu to vážně nepříjemné. Je to jako boj s větrnými mlýny. Přesněji je to marný boj větrného mlýnu. 

Začíná mu být pořádné horko. Lopatky už ho bolí. Celé paže ho bolí. Sténají ve větru. Ten se ho snaží zchladit. Bezvýsledně.

Obloha podobná dítěti s vyrážkou je obsypána květy slunečnic. 

Lidé se radují z krásného dne. Malíř si odhrnul vlasy z čela. Je uchvácen tou směsici barev. Snaží se přenést svůj dojem na plátno. 

Jen střípek v tiché noci,

jen zlomek jeho moci.

Dárek, co darován nám byl,

ať zbytek temnoty jde pryč.

Protože věz, že v jednu chvíli

byl čas, kdy temno bylo vše,

smrt vládla a život nebyl zde.

Než přišlo světlo a život přineslo,

absolutně nic na světě nebylo.

Jenže pak nastal ten zrod,

kdy mocné Slunce vzniklo,

rovnováhu ve světě nastolilo,

první život na Zemi vytvořilo.

Avšak temno tímto činem nezmizelo,

část dne pro sebe si vzalo, Slunci ukradlo,

temnou, zlou nocí na půl dne Zemi zakrylo.

A proto Slunce lidem polibek svůj dalo,

světlo v noci nastavilo, měsíc vytvořilo.

Je noc. Kolem se tiše vznáší drobounké sněhové krystalky, oprášené vánkem z větví a střech. 

Pokoušejí se třpytit, podobat se hvězdám. Jenže hvězdy jsou věčné a vločky tu budou jen na chvíli.

Je ticho. Zimní život nevydává zvuky. Vydává jen svou vypůjčenou záři.

Sníh je bezbarvý jako kožich ledního medvěda, našlapuje stejně tiše. Zachytává všechny barvy.

Tmavomodrou. Zelenou. Fialovou. Červenou. 

Vysoko na nebi se rozplétá klubko zimní magie. Letí na slunečním větru. Vlní se a převaluje, trhá a spojuje, je sloupem světla a volánem tanečnice, pomíjivá a neuchopitelná.

Odráží se v očích okouzlených zimních bytostí. Jemně objímá zmrzlá zimní srdce. 

Elio seděl v kanceláři, bušil do klávesnice a nenáviděl celý svět. Býval docela šťastný. Měl přátele, cíl a tak vůbec. Co na tom, že tím cílem bylo přivést k životu prastaré božstvo. Byl dokonce připravený mu poskytnout vlastní tělo. Všechno krásně běželo - dotek  moci, polibek slunce... A pak tam vtrhli ti dva a rituál přerusili vprostřed. Výbuch uvolněné moci smetl všechny. On sám přežil jen čirou náhodou. Ale přišel o všechno a...

Najednou mu v hlavě zazněl neodbytný hlas.

„Stále máš polibek,“ šeptal. „A síla čeká!“

Elio se po dlouhé době usmál.

„Mám polibek,“ oznámil vyjeveným kolegům a opustil kancelář.

Probudil se do šera. Skrz špinavá, rozpraskaná skla zimní zahrady se plížilo denní světlo spolu s divokými šlahouny vistárie. Černé hrozny sametových květů visely k zemi. Můry spaly.

Metoděj vyskočil a hubenou rukou zatřásl s nejbližší větví: „Vstávejte! Všechno se rozpadá. Líbí se vám to?“ 

Křídla souhlasně zakmitala.

Vyrazil na obhlídku.

Vila byla tichá. Okenní rámy zpuchřely, skla se vysypala. Podlahy trouchnivěly a zešedlá omítka opadávala po hrstech. V koutech opuštěných místností se choulily hromady zetlelého listí. Život se vytratil.

Metoděj pohladil holé zdi a uvolnil se: „Přesně tak jsem to chtěl! Tady už ani nejsilnější sluneční paprsky nikoho nevzbudí.“