DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

Metaxu jsem poprvé ochutnal před dávnými časy, v dobách, kdy moje kštice byla bujná a představy o budoucnosti naivní.
Tehdy jsem pil tříhvězdovou, protože byla laciná a já netušil nic o její upřímnosti.
Později jsem si dával pět, protože mi lahodila její jemnější chuť.
Po letech, kdy jsem měnil zaměstnání a pomalu přehodnocoval vztah, jsem přešel na sedmihvězdičkovou, co se táhla jako letní den. 
Po dvanáctihvězdičkové jsem roky pokukoval. Do doby, než mi barman prozradil, že její pití není o chuti, ale o odvaze. 
Koupil jsem si ji v ozdobné lahvi.
Není lepší než sedmihvězdičková, ale pokaždé nutí k zamyšlení.

Zahlédla ho z dálky a věděla, že je to on. Blížil se k jejímu lehátku pomalým krokem a při tom ji propaloval uhrančivým pohledem. Šortky, rozhalená košile, pod kterou se rýsovaly svaly a vytetované slunce. Krásně opálený. 

Na okamžik zavřela oči.

Konečně. Doufala, že během dovolené zažije aspoň jeden polibek. Ale ani v nejdivočejších fantaziích nebyl od takového fešáka. Třeba to polibkem nes-

"Ehm, madam," probrala se a zamžourala na opáleného dědulu, který jí klepal na rameno a podával opalovací krém. Sjela pohledem zbytek svého těla v plavkách a zaklela.

"V havajštině říkáme políbená sluncem," zakřenil se děda na rozloučenou. 

"Dej mi pusu."

"Ne."

"Proč ne?"

"Páchne ti z pusy."

"Nepáchne!"

"Páchne!"

"To odvoláš!"

"Neodvolám!"

"Já to řeknu tatínkovi a ten ti vyhlásí válku!"

"Ha! Tvůj tatínek je i můj tatínek!"

"Počkej, vážně?"

"Ano. Svedl moji matku tak, že se proměnil v divoké prase. Když ji honil lesem, zakopla a spadla do kupky hnoje."

"... A mně říkáš, že smrdím?"

"Neřekla jsem, že smrdíš. Řekla jsem, že ti táhne z pusy. To je rozdíl."

"No jistě. Vsadím se, že se jenom stydíš, protože nevíš, jak se líbat. A polibek Slunce by tě zahanbil."

"Jo, to si říkej dál, Apollo."

"Hej!"

"Cha!"

Pandora se ponořila do mělkého tranzu, vyprázdnila mysl a utlumila smysly. Bosýma nohama se zabořila do písku, zavrtěla prsty, aby cítila každé jedno jemné zrnko. Dlaně obrátila k nebi a hřála se slunce. Vítr jí cuchal vlasy a roucho měla rozevláté. 
"Líbáš sluníčko?" tázala se Pandory maličká Luna.
Pandora neodpovídala, jen tichounce mručela. 
Teprve po chvíi obrátila na dcerku stříbrné oči.
"I tak se to dá říct, drahoušku."
Luna si tenhle obraz vpálila do paměti a další roky byla vděčná za jeho existenci. Když byla matčina smrt příliš hlasitá, příliš přítomná a příliš silná, upnula se k ránu na pláží.
 

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do dediny nepôjdeme. Anča už možno aj zimné oblečenie odložila.
- Starý môj, ja mám najradšej, keď ho všetko odloží.
- Veď ja tiež, ale tak nemôže medzi ľudí.
- A prečo by som s Ančou medzi ľudí chodil.
- A to si s ňou furt len dnuka zavretý, slnko sa ťa ani nedotkne, nepobozká. Však už je vonku dosť teplo.
- To už mám vyriešené. Anča kľúče od kultúrneho domu získala a tam na streche nás nikto nevidí a slnka je tam tiež dosť.

Víte, jak se u některých teenagerů objevuje takové to „upíří období“? Začnou poslouchat méně populární odnože metalu, žít převážně v noci, vyjadřovat se jen v rámci uzavřené komunity nebo prostřednictvím deníku. Jejich šatník je černobíle jednotvárný, těla zahalená dlouhými kabáty. Do prvního řádného zaměstnání to většinou odezní.

Když mi bylo šestnáct, spousta lidí si myslela, že tímhle stadiem procházím taky. Za všechno mohla moje sluneční alergie, díky které jsem většinu času trávil v úkrytu před UV zářením. 

Dodnes si vzpomínám, jak na dovolené v Chorvatsku sedím na pláži v džínech, tričku s dlouhým rukávem a s bílým obličejem natřeným padesátkou. 

Prudce se otočil. Sice stále nic neviděl, ale s překvapením si uvědomil, že nákaza odezněla. Dokonce v ústech znovu cítil i zuby. Jakoby se švihnutím proutku všechny bezbolestně vrátily na své místo. Nerozuměl tomu. 

Neměl čas nad tím dumat.

„Kdo jste?!“ sykl.

„Dlouho nás nezvládnu chránit,“ řekl místo odpovědi neznámý unaveně. „Musím nás kouzlem přemístit ven. Ano?“

Samozřejmě, že ano! Myslel, že už se odtud nedostane a zatím… Než stihl promluvit, oslnilo jej denní slunce. Zamžoural do jasu okolo a zhluboka vydechl úlevou. Ve velké dálce slyšel svého přítele, jak ho volá.

„Neodpovídejte mu. Prozradíte se a jeho stejně nezachráníte.“

Tolik se snažila.

Když ji rozpálila horečka.

Když ji roztřásla zimnice. 

Když jí slabost nedovolila vstát z lůžka.

Tolik se snažila žít, vykoupit modlitbami alespoň pár týdnů, aby se děťátko mohlo narodit.

Objímala si břicho. Kdyby mohla, vyrvala by dítě ze sebe, aby smělo žít.

Ono bylo přece zdravé. Živé a silné. Jeho malé ručky ji hladily stejně, jako ona hladila jeho. Cítila, jak tančí. Představovala si, jak se šťastně usmívá uvnitř chátrajícího těla.

Tolik ho milovala.

Smrt ji milovala víc.

Zemřela nad ránem. Sluneční paprsky pronikly špinavou okenní tabulkou a políbily bledý obličej.

Na tvářičky nemluvňátka slunce nikdy nedosáhlo.

GLaDOS upřeně hleděla na malbu vyobrazující poměrně pohledného muže s krásnou ženou za jeho levým ramenem. Kdo to byl? Něco jí to připomínalo. Hlodalo v umělém mozku. Ty lidi kdysi znala…

Najednou jí do pozitronových obvodů vtrhl příliv vzpomínek. 

Caroline…

Postávání s kolegy před budovou Aperture Science, než jim začne směna… Polibky ranního slunce ve vlasech… Práce pro Cavea Johnsona, vždycky tak zajímavá a vzrušující… Nadšení z prolomení další hranice vědy… A nakonec Caveúv krutý rozkaz nahrát její vědomí do počítače místo něho… Poznání, že polibky slunce jsou navždy pryč…

„Odpusť. Na chvíli se odpojím. Tohle si musím zpracovat sama…“

Meteor prolomila mlčení. "Máš prý schopnost poručit světlu. V Sargonu při písečné bouří jsi prý zářila jako druhé slunce."

"Courier při vyprávění přehání."

"A to světlo, hřeje? Jestli je jako slunce, tak hřeje. Kdyby nehřálo, tak je jako měsíc."

Nearl byla na otázky zvyklá. Může zářit každá zbraň, nebo jen její meč? Jak ostrá je čepel ze světla? Má stejnou schopnost i její sestra? Na tohle se jí ještě nikdo nezeptal.

"Nevím. Já ho necítím."

Natáhla ruku, a z dlaně vyslala malý, zářivý paprsek. Jako malý plamínek.

Meteor se natáhla, a dotkla se plamínku dvěma prsty.

"Hřeje. Je to jako..."