DMD č. 23. pro 23. 4. 2026. Téma: Pokušení mocných

Henry nevěděl, komu věřit. Chtěl ochránit Grace a jejich syna, ale k čemu by to bylo, pokud všichni na Zemi zemřou?

Držel v ruce logpad se zprávou od Lockwella a hlavou se mu přesypávaly myšlenky jedna přes druhou.

Lockwell chtěl moc. To bylo jasné už v okamžiku, kdy došlo k nehodě a všichni členové rady zahynuli.

Chtěl zachránit lidstvo, ale jen proto, aby mohl mít ještě víc moci. Nezištnosti by se v tom nenašlo ani za okousaný nehet malíčku.

Ale Henry toho mohl využít. Zachránit Grace, dítě, co nosí, Zemi i budoucnost.

A Lockwella se někde cestou prostě obyčejně… zbaví.

Konečně, všechny kamery s podvženým streamem, strážný na obchůzce ... Má dobrých 15 minut.

Připojila se k elektronickému zámku a otevřela si. Hlavní terminál na ni už čekal. Připojila svůj cyberdeck a začala hledat.

Fráze "Secure Your Soul" se vyskytovala ve výrazně více osobních složkách, než cěkala ... měla za to, že tohle si mimo hlavouny Arasaky zaplatilo zatím jen pár lidí ... ale našla přes 200 záznamů ... Udělala kompletní zálohy všech nalezených složek. Tohle si bude muset přečíst až doma.

Koukla na seznam, ale neviděla tam nikde jméno Altiera Cunningham ... tak rychle ještě do hledání přihodila Soulkiller, stáhla výsledky a mazala pryč.

„Co budete dělat teď, pane?“ otázal se Bugg Tehola, který seděl na trůně.

„Když jsem teď nejmocnější muž říše, jsem v pokušení vydat několik pravidel.“

„Například?“

„Například pravidlo, kdy se v zájmu šetření bude muset každá slepice vyvařit v polévce alespoň třikrát, než ji budeš moci oškubat k další přípravě.“

„Není to příliš despotické?“

„Jsem císař, despotismus se ode mne očekává.“

„Rád bych připomněl, že Žanat bude proti,“ podotkl Bugg.

„Mohl bych ji nechat popravit. Jsem přece císař.“

„Řekl bych, že bude určitě proti,“ zopakoval Bugg. „Dejte si raději slepičí polévku.“

„Je ze slepice?“

„Peří to mělo,“ pokrčil rameny Bugg.

Pozoruji tě den, co den. Koukám se moc rád. Mladý, krásný a naivní. Bez sebevědomí, bez opory v rodině. Ani nevíš, jak špatně bys bez mé podpory dopadl. Sežrali by tě tu zaživa.

Co na tom, že si chci vybrat odměnu? To je právo mocných. Pokušení, kterému podléhám rád.

Neboj se ničeho, vždyť cestovat časem taky znáš. Uvidíš věci, které ještě nikdo nespatřil. Hvězdičky, křížky, hroby...

Kolik jen uvidíš křížků a hvězdiček. Který z nich bude tvůj?

Spi sladce, dokud máš čas. Já se jen dívám. Brzy přijde můj čas a já se nakrmím. 

Já mám děs a hrůzu rád.

Kdo by byl tušil, že se historie posune tolik k lepšímu. Máňa kdysi musel chodit plašit koně a okusovat kotníky, když chtěl něčeho dosáhnout jako malá, roztomilá kočička (Máňa nebyl malý a roztomilý být sice dokázal, ale dělal to převážně těsně potom, co něco shodil ze skříně).

Technologický vývoj lidstva se mu ale nesmírně zamlouval. Už trubky se svítiplynem byly podle jeho názoru značným zdrojem zábavy a potěšení. Automobily byly taky fajn, například když ho nekromant poslal překousat plovák v nádrži nějakému Mňaussolinimu... ale elektřina, elektřina byla Máňův favorit. Dalo by se říct, že 50 Hertzů byla jeho oblíbená příchuť.

Jak bezmoc chutná mocným

Těm loutkovým figurkám

Neškodí se občas ptát

Za každým úspěšným mužem

Je úspěšná jeho žena

Nemusí být ani oficiální

Jak bezmoc chutná mocným

Těm, kdo třesou se na místa

Která tolikrát byla prokleta

Já jsem chytřejší, já jsem lepší

Já přece nikomu neškodím

Já chci jen dobro pro lidi

Jak bezmoc chutná mocným

Neškodí se občas ptát

Za scénou pavouk číhá

Dlouhou má loutka nit

Mocí pavouček se nadouvá

Loutka holou má řiť

Jak bezmoc chutná mocným

Jak chutná všem naivkám

Co rozbily si o ideály nos

Tiše v koutku plakaly

V hrobečku studeném

Sobě ustlaly

V nohách máš přes dvacet kilometrů a kolem sebe naprostou samotu. Simon je daleko před tebou, poslední lidé osm kilometrů za tebou. Jsi přímo uprostřed Rannoch Moor.
Bolí tě nožičky. Fouká vítr. Lehce prší. Cesta, dlážděná oblými kameny, začíná stoupat. Bude hůř.
Hodíš do sebe elektrolytovou tabletu, dnes druhou. Slibuje snadný nástup energie, rychle. Moderní věda je přece jen něco...
Elektrolyty se navážou na vodu v tvém těle... pokusí se navázat... Temno před očima.
Málo piješ.
Dehydratace.
Černé vločky poletují dokola...
Vytrháváš půllitrovku, kterou ti věnovali v Inveroranu a naráz ji vypiješ.
Za deset minut je dobře.
Voda je život.

Když se setkají dva čarodějové, může být zle.

Když se setkají v době válečného stavu, může být ještě hůř.

Když se setkají na opačných stranách konfliktu, zavání to katastrofou.

Daniel pevně svíral pistoli. Věděl, koho má před sebou – a tiše doufal, že ten druhý jeho skutečnou totožnost nezná. „Hände hoch, Herr Solberg,“ zavrčel. „Schnell!“ Výhoda byla na jeho straně. Snad. Zatím. 

Němec se samolibě usmál. „To nebude nutné,“ řekl s bavorským přízvukem. „Přece se můžeme domluvit.“

Daniel slyšel, jak magie okolo nich zapraskala. Solberg se ji nepochybně snažil uchopit – a použít.

Chvíli byl v pokušení udělat totéž.

Pak raději vystřelil.

"Mami, tati, zítra bych chtěla na akci. Kamarádky mě lákají na mejdan u Budimíra Ontověděla," praví Tabita.

"Půjde s tebou Zdirad?" táže se Timea.

"Ne."

"Tak koukej, děvče," reaguje Tadeáš, "lézt do jámy lvové.."

"Tati, vždyť Ontovědělovi jsou místní honorace..."

"No právě! Takoví synáčkové z hogo fogo rodin, a vůbec ti, kdož mají peníze a moc, si myslí, že si můžou dovolit víc než ostatní. Vzpomeň si na všechny ty slečny, které lezly do kvartýru k Dominiku Ferimu. Jak dopadly. Proto tedy, na ten mejdan jedině v doprovodu Zdirada, který bude tvým ochranitelským rytířem," rázně klade Tabitě podmínku táta Tadeáš. 

"Vypusťte atomovky! Chci naprosté zničení Íránu!" zahřímal prezident.

"Pane prezidente, jste si vědom toho, co by to mohlo způsobit? Takový krok může vést ke světové válce, k totálnímu vyhlazení lidstva. Vy sám byste čelil četným obviněním, bez mandátu Kongresu a bez legitimní obranné potřeby lze úder označit za válečný zločin," snažil se ministr obrany reagovat důrazně a zároveň nonšalantně, ač to bylo v praxi nemožné.

"Jsem vládce světa! Nejmocnější prezident, který kdy byl! Podej mi ten kufr!".

"Jdu pro něj, pane prezidente," odvětil rezignovaně ministr a vyběhl z místnosti.

"Informujte mimozemšťany, už je to tu zas!" pronesl suše do sluchátka.