DMD č. 23. pro 23. 4. 2026. Téma: Pokušení mocných

Přicházejí s ocelí v rukách a pýchou v srdcích. Do kamenné kůže bez milosti zatloukají ostré skoby, porostům ubližují hlučnými stroji. Svazují prsť asfaltem. 

Věří, že hory lze ochočit jako toulavé psy. Pečlivě mapují každý záhyb, škálují ticho, předpovídají déšť. Přitom kradou nerosty pro svůj dočasný lesk. Jistí, že pouze jim patří svět pod mraky.

Hoře stačí se lehce oklepat. Jeden hluboký výdech mlhy, ledové objetí vánice, zasvištění laviny. Skála lhostejně setřese nepatrné parazity i s jejich ambicemi. Sesuvy pohřbí pýchu a vítr hravě rozfouká jména hrdinů. Lidská stopa je šrám, co zaroste býlím.

Vrcholy nelze dobýt. To ony dobíjejí.

Adamovo tělo leží na boku na nemocničním lůžku. Na uchu má sluchátko, druhé má v uchu Sabina a něco ladí na mobilu. Bílý šum? Adam by obdivně hvízdl, kdyby mohl. Sabině to vždycky neuvěřitelně zapalovalo. 
„Jsem zpátky,” vyruší ho Tereza. 
„To byl fofr.”
„Jsi překvapený,” řekne entita. „Lidé se obvykle vyděsí.”
Bódhisattvy a andělé jsou krapet děsivá stvoření. Ne zlá. Mohl by ji namalovat…
„Rovnováha je narušena. Tři duše nemohou odejít. Pomůžu vám.” 
Adam cítí napětí ve stříbrné niti. Začíná se probouzet. 
„Taky jsem někomu slíbil, že s tebou promluvím. Vídá tě během usínání.”
„Budu ho tedy navštěvovat během probouzení.”

Byla jsem asi nemocná. Hůř se mi chodilo a pořád jsem padala. Člověk panikařila, že mám mrtvici, ale volala pak odborníkům, jestli netopýr může mít mrtvici. 
Pak jsme jely k mojí doktorce. Netopýři mají taky svoje lékaře. 
Jízda byla fajn, řidič jel jako s kočárkem. Neodolala jsem pokušení se stočit do dokonalého klubíčka, chytit se drápkem o perlinku (pro jistotu) a zdřímnout si. 
Veterinářka mi předepsala vápník do vitamínů, protože jsem přece jen babička. 
Pak si na mé nožce všimla zlomeného drápku. Prý se neobrušují, protože musím chodit po měkkém. 
Absolvolala jsem ještě manikůru a pedikůru. 
A bylo po kulhání. 

Zůstala sama. Krystal zpíval a vyprávěl o životě svých předchozích partnerů. Viděla vše, co bylo, i to co se dělo nyní. Kdyby se snažila, dokázala by ovlivnit cokoliv a kohokoliv. Stejně, jako pomohla Mariovi zvítězit nad otcem a učinila z něj Nejvyššího. Byla všemocná! 

Pak ucítila slabou nitku vědomí z Města. Otec, manžel, syn… její domov. Už je neuvidí. Nikdy neobejme své dítě…

Veškerý pocit moci byl rázem pryč. Zařekla se, že svou sílu násobenou krystalem nikdy nezneužije. Bude strážit Město a ty, které má ráda. 

Snad jedině… Pokud bude mít vnuka, až dospěje, pomůže mu na cestě do Citadely…

Děkuji za všechny chvíle smíchu, nezapomenutelné hlášky i vtipy, které nikdo jiný nechápe.
Děkuji každému přednášejícímu, který odolal pokušení zůstat v akademických výšinách a sestoupil dolů mezi nás.
Děkuji za všechny momenty, kdy jsme jen s úctou mlčeli, tváří v tvář něčemu většímu než jsme my sami.
Děkuji za výjezdní kurzy, kde jsme deset dnů nemuseli dělat nic jiného než studovat, poznávat a žasnout.
Děkuji, že mám v ročníku dvacetiletou prvostudentku i šedesátileté odborníky ověšené doktoráty.

Děkuji, že nejsme jen spolužáci, ale společenství.
Že i když odejdeme, pořád se budeme mít kam vracet.
A že jsme to spolu mohli prožít.

"Myslím, že bys byl ideální kandidát, proč jsi to odmítl?" zeptala se Albuse Minerva. 
Ten jí oplatil trochu neurčitě bláznivým uchechtnutím.
"Ty máš strach," zamrkala překvapeně.
Albus kývl. 
"Lidé mě následují. Jdou za mnou prostě proto, že já jsem... já. Bylo by to příliš snadné. Udělal bych pár zásadních kroků. A pak dalších. Pak kroky, které už se vymykají zdravému rozumu... nene. Přílišná moc nesvědčí nikomu, drahá přítelkyně, tím méně mně."
Minerva vzdychla.
"Smutné budiž, že nikdo jiný si toho není vědom tak dobře, jako ty. Proto si myslím, že mám pravdu a ten ministerský post bys měl přijmout."
"Nikdy."

Zvuk trhané látky drásal spánky. Drtila pachuť kůže mezi zuby, když vyndával kuli z rány. Milosrdná mdloba nepřicházela.
Horace Layton scházel na marodku s rozpolcenými pocity. Boj utichl, ale vítězství nebylo beze ztrát. Záchvěv úlevy vystřídaly obavy, když spatřil kapitána v chirurgových rukou.
„Hermine se vzdala. Velení převezme pan Barkley,“ oznámil. Taktně odvrátil zrak. 
„Pan Whitrow?“ 
Nepřítomnost druhého důstojníka znepokojovala.
„Padl.“
Uznání už se nedočká. 
„A její kapitán?“ 
Otázka pálila naléhavostí. 
„Také mrtev.“
Pokusila se vstát. Musela ho vidět. Potřebovala se přesvědčit. Dva páry paží ji zadržely dřív, než tělo vypovědělo službu.
„Pokoušejte to a už s rukou nikdy nepohnete!“

„Hagride! Jak procházka dopadla?“ zajímalo Minervu.
„Noo… jak sem se pokusil jim vokázat ty mravence a pavouky, tak to teda neklaplo. Voni si přinesli tu Skamanderovou knížku vo fantastickejch zvířatech, tak to poznali.
Ale našli sme pár naštvanejch zahradních trpaslíků. No a voni ty naše mudlíky pokousali.
Si přectav, voni se svalili jak špalky. Teda ty mudlové. Tak si je Dráp nacpal do kapes a vodnes na vošetřovnu. 
Ale žádný vobavy, už sou zase šeci jako rybky. Poppy povidala, že měli enom tudle… alegorickou reakci. Jako že maj málo magie.
Sou fakt spokojený! Prej se jim tu začíná dovopravdy líbit.“

Pistole jí vypadla z ruky. Bílá vesta se barvila krví. Vpíjela se do sukna i hedvábné podšívky u kabátu. Bolest tříštila mysl na kusy. Pořád byla na živu. 
„Proinnseas!“
Výkřik plný úzkosti. Dotek ztvrdlých dlaní. Fergus z paže strhl šátek. Přiložil ho k ráně.
„Pomozte. Mi. Vstát.“ 
Nutkání pokračovat v boji vábilo. Měla by zůstat. Dokud se nepřesvědčí, že neminula. Dokud se Hermine nevzdá. 
„Musím vás odsud dostat!“ 
Hlava se vzpírala. Síly docházely. Tělo se podvolilo. 
Doktor Dobbler sešíval bok lodníka Torneyho, když se objevil O‘Neill. Podpíral kapitána. Frances se sotva držela na nohou. Obličej sinalý. 
Pak ji vůle opustila.

Ředitelce se chumelily hlavou všelijaké myšlenky. Pocítila touhu přetrhnout drzého fracka Ctibora. A taky fyzikáře. Učit neumí, odborně nic moc, a co hůř, i učitelé tvrdí, že je arogantní. Jenže - kde sehnat náhradu? Není k dispozici ani absolvent, ani páťák, čtvrťák,...jen ta vědkyně, co jí dala na starost Ctibora. Ale může jí svěřit rovnou celou třídu? Jedině s někým do tandemu, ale s kým?
Nedrž emoce v sobě, připomněla si. Když chceš z někoho vymlátit duši, posluž si. Stiskla ruku v pěst a udeřila. A znova a znova.
"Ty dneska boxuješ jak Tyson!" odfoukl její sparingpartner mezi dvěma koly.