DMD č. 27. pro 27. 4. 2026. Téma: Zbabělá rošáda

„Kde to hergot – ?“ Black listoval rychlou referenční příručkou a hledal doporučený postup. „Do prdele, já se na to –“

„Požár motoru, strana 7,“ napověděl Snape, zatímco zkoumal stav zbývajícího paliva a přístroje.  

„Hele, víš co? Ty jseš přes tyhle procedury mnohem lepší. Přebírám řízení.“

„Fajn. Tvoje letadlo, moje příručka… Takže, motor 2 na volnoběh.“

Sirius stáhl plynovou páku dozadu.

„Vypnout čerpání z pravé nádrže.“

„Vypínám.“

„Uzavřít palivový ventil.“

„Uzavírám.“ 

„Aktivovat hašení motoru.“

„Aktivováno… Sakra, další požární kontrolky. Muselo blafnout ještě něco.“

„Vysílám nouzový kód. Mimochodem, nevím, kam všechen ten kerosin zmizel, ale máme ho necelou tunu.“

„Stejně musíme co nejdřív přistát.“

Stateční lidé mají zvláštní potřebu stát vepředu. Ukazovat směr, pronášet velká slova, umírat pro zásady. Zorg preferuje taktiku. Král přežije ne proto, že je nejsilnější, ale protože včas ustoupí o jedno pole a nechá věž, aby převzala náraz.

Na Fhlostonu to byla čistá práce: kufr s bombou nechal za sebe pracovat a Korbena Dallase za sebe umírat.

To je na hrdinech nejpohodlnější. Stačí jim dát ženu v nesnázích, úkol a správně načasovaný chaos. Pak běží přesně tam, kam potřebujete.

Zatímco Korben se hnal do výbuchu, Zorg už mířil k únikovému modulu.

Zbabělá rošáda? Prosím. Také tomu lze říkat obchodní instinkt.

Každého půl roku musím, ač jsem, prosím, introvert,
volat různým cizím lidem a to není žádný žert. 

Preventivky u zubařů a návštěvy praktiků, 
to všechno mám — jako matka — každoročně na triku. 

Moje nervy pracují už při představě anabáze, 
co nastane, až vylovím jejich čísla z databáze. 

Jsou v životě různé tahy, kterým těžko čelí věž, 
chce zbaběle změnit pole, vyslat krále strohým: „běž“. 

Nedá jí to, přežije to — lékaře i třídní schůzky, 
vyčerpaná večer drhne rukáv propocené blůzky. 

Chtělo by to asistenta introvertům k ruce, 
nebo aspoň štítek "nežrat — už jsem po záruce." 

A pak — podle nálady, 
zmizet tahem rošády. 

Všechno šlo podle plánu. Mrakodrap se rozrůstal svižným tempem pánubohu do oken. Tomu se iminentní kukanda třetích stran znelíbila a nezbylo mu než zasáhnout. Když všichni dělníci spali, vplížil se jim z Bábele do komnat a kulišácky jim začmodrchal jazyky a tkaničky na botách. Ráno nastal Zmatek.

"Як мені можно далі працювати?" zeptal se ukrajinský dělník.

"Ora et labora!" burcoval jiný (s předstihem staletí).

"すみません。私 の 学生 は どこ です か？" pátral stavbyvedoucí.

"Kahretsin! Anlaşamadım kimseye..." měl v tom zmatek Turek.

A tak to šlo dál... Jen Bůh se spokojeně usadil v křesle a spokojeně si dál četl Návrat krále.

Náhlé ticho vyplňuje jen praskání hořícího dřeva. 
První záchvěvy úzkosti dusí jako čpící dým. Popálená kůže se trhá v palčivých záškubech. Oheň všude okolo svírá jak smrtící klec.
„Nahoru?“ drkotá Xénie zuby.
Evženova zpanikařená mysl velí prchat, ale tělo už se drápe po zbytcích schodiště. 
Xénie se vynese po vlně horkého vzduchu, pomáhá mu shora.
Proti prázdnému oknu se rýsuje vydlakova postava, začíná bobtnat a pučet, hlavy, ruce, nová těla vyplňují místnost.
Liškomágové zaútočí v dokonalé souhře.
Dvojníci zmateně pobíhají, padají, snaží se uniknout. 
Vydlak je bez zlatých řetězů už nedokáže ovládat.
Vyskočí oknem ven.
Dům stojí v jednom plameni.

Na vybranou kuličku se odváží pohlédnout, až když je velitel vyzve. Je červená. To znamená, že trest provede on.  

Dívka je mladá a vyděšená. V hlavě se mu mihotá myšlenka, že ženám se nemá ubližovat, i kdyby si to stokrát zasloužily. Co vlastně takové ptáče mohlo provést? Chuděra… 

„Hej! Kovářovej!“ 

Otočí se a za ním stojí kaprál Hauser. 

„Vidím, že se na to necejtíš,“ ušklíbne se. „Esli chceš, tak z tebe todle těžký břímě sejmu. Velitel se nic nedoví.“ 

Voják ulehčeně kývne a pak jen bezmocně přihlíží tomu, co způsobil. 

Krev, křik a pláč ho ještě dlouho pronásledují ve snech. 

Procházela s dětmi po Královské cestě, zastavila za Staroměstskou věží a potom odbočila po nábřeží. Už to nebyla její povinnost. Najednou to byla přátelská výpomoc švagrové, že je vzala na Dobytčí trh podívat se na jaguára, jak měly slíbeno.

I když byl příjemný jarní den, byla nervózní. Byla opatrná na nové šaty, slunečník a ještě víc, aby nepotkala císaře Ferdinanda na pravidelné procházce. Uctivě zdravil, dával dětem bonbony a připadal jí nejmilejší z celého habsburského domu, ale klanět se před ním nechtěla. Neodpustila mu, že během Jara národů zbaběle abdikoval ve prospěch Františka Josefa, místo aby dal monarchii spravedlivou ústavu.

Před chvílí měli plná břicha skopového, zapíjeli ho vínem a pro jednou nebyli vystaveni rozmarům moře.

Teď jich bylo o dva méně, několik z nich skopové zase vyzvracelo a víno popíjel Odysseus s kyklopem, aby ho přesvědčil, ať už nikoho dalšího nepožírá.

Kyklop byl po jejich přátelském rozhovoru v dobré náladě a slíbil Odysseovi, že ho za to víno sní jako posledního.

Hrdina by se na něj vrhl, vyzval ho na souboj.

Odysseus měl po válce hrdinství po krk.

Muže kyklop z jeskyně nepustí, ale pokud by se jim podařilo vydávat se za ovce…

A vyřešit jednookou otázku kyklopova zraku…

„Ach ano, o tom jsem vlastně taky slyšela,“ pokývala soucitně hlavou a natáhla k Thomasovi svou útlou ručku, aby mu pomohla vstát. „Jí bohužel nemůžu pomoci, chudák děvče už svoji duši zasvětilo jim.“

„Lhali jí! To přece nemůžou–“ zajíkl se.

Žena ho objala kolem ramen a vtiskla mu polibek do vlasů. „Já vím. Ale tak to nefunguje.“

Zavedla ho ke stolečku, kde byla rozehraná partie šachu. Udělala svůj tah. „Zatímco lidé se musí držet pravidel a táhnou jednou figurkou jedním směrem, bohové se tak bojí prohry, že pro sebe vlastní pravidla ohýbají. Musíš rozehrát svou vlastní hru, abys je porazil.“

Malá Zuzanka se nadechla a spustila: "Žil byl jednou jeden král. Ten král si rád hrál. Ministři ho milovali, děti taky. Rodiče na něj potají nadávali, tak jako táta na předsedu, když ho neslyší...

Jednou ho ministři poslali na velké pytlové závody. a tady začíná naše pohádka! Do pytlů!"

Děti se postavily k pytlům. "Zavřít oči!" nařídila Zuzanka. Začala obcházet řadu a počítat. "Ten nebo ten. Kdo bude? Pepa, Josef, František?"

"Já nechci!" vypískl František, když ucítil čelenku s korunkou. Chtěl utéct, ale spadl.

"Král táhne věží. Na korunku mu sněží!" vykřikly děti a přeskupily se. Zuzanka dala korunku Pepovi.