DMD č. 27. pro 27. 4. 2026. Téma: Zbabělá rošáda

Pravý můstek křižníků třídy Venator byl vyhrazen veliteli, levý dispečinku té hromady stíhaček, co z lodi pravidelně startovala. Tak tomu bylo vždy a konfederační admirálové si toho nakonec taky všimli a začali toho využívat.
Kapitánka Avis tedy po pár střetech s nepřáteli, jejichž kanóny viditelně mířily právě na její pozici, zvažovala, že by to na Mstiteli prostě prohodila. Takticky to smysl dávalo, protože by tím předcházela trapné situaci, kdy jeden přesně zacílený zásah může zneschopnit celou docela drahou loď. Nakonec to ale neudělala, protože jí to přišlo poněkud zbabělé.
Což je trochu škoda, protože by jí to později zachránilo život.

„Jenže my stejně máme krále,“ krčí Liška rameny. „To už tak chodí, víš? Je sice nešikovný, že nám umřel, ale už je tu nový. Takže se to snad nějak... utřepe.“
Věta končí polovičním otazníkem.
„Ten nepodarek mrňavej? Vsadím se, že za sebe teďka nastrkává někoho jinýho a sám peláší, až se mu za patama práší, někam se pěkně schovat. Pche, král. No, i s tím se počítalo..."

Nepodarek mrňavej sedí u ohně, který teď, ve dne, rozdělali a vytvrzuje si špičku hole do nepříjemného bodce. V očích se mu mihne odhodlání.
To by tak bylo, aby si někdo něco zkusil!
 

Bylo to jedno z těch líných deštivých odpolední, jako stvořené k hraní her.

„Tvůj pekelný kůň mě pozoruje!“

Crowley zaúpěl: „Slovy tvých smrtelníků… je to... interaktivní. Co ti pořád vadí?“

„Dívá se to na mě. A ta tvoje černá horda je určitě nastavená na podvádění!“ vypískl Aziraphael. 

„Dobrá, vezmu si bílé.“

„Ale...,“ zaprotestoval, ale Crowley už obrátil šachovnici. „Takže, protože se změnily strany, jsem znova na řadě.“ Prohodil mezi sebou krále a věž.

„A teďka ten nejpodlejší trik! Taková zbabělá rošáda!“ Anděl už nadskakoval.

„Klídek! Prý to šetří čas. Takže usedni na svou zkostnatělou zadnici, anděli, a začni konečně hrát!“

Poslední den, poslední velké stoupání.
Moc se o něm nemluví, ale je snad horší než proslulé Devil's Staircase.
Naštěstí je úplně na začátku dne.
Někteří vyjdou nahoru a pohlédnou na cestu vinoucí se dál, do vzdáleného údolí, načež ztratí odvahu, protože čtyřiadvacet kilometrů je čtyřiadvacet kilometrů a nedá se z toho utéct, vrátí se dolů a do Fort Williamu jedou autobusem.
Vyjdeš nahoru. Mrzne a svítí Slunce, kopec není tak strašný, jak ho pamatuješ. Další takový.
Cesta míří do údolí, na druhé straně zátoky ti kyne Pap of Glencoe, za tebou, hrozně hluboko, odpočívá Kinlochleven.
Autobusem?
Tak tu hru nehraješ.

Ernie zvedl ruce otevřenými dlaněmi před sebe: „Kamarádi, přece ho nenecháte, aby z nás udělal zvířata.“

„Kamaráde,“ zavrčel Michael: „prostě mu řekněte, co chce vědět a můžeme spokojeně pokračovat.“

Erniemu ztuhl úsměv.

Proč vlastně? Proti čemu tady brojíme?

Ramena mu klesla, otočil se nejdřív k Justinovi, pak k Edgarovi: „Skončili jsme, drazí přátelé.“

Tucet tváří se rozjasnil nadějí.

Pak se rozšafně otočil ke Snapeovi: „Milé publikum, podívejte se na tenhle kotlík. Na vysokém plameni z něj hořká kaše vytryskla. Proč však? Jaká ingredience to způsobila?“

Dramatická pauza.

Ernie se ďábelsky zachechtal a utekl za katedru: „Chyť mě, kdo to dokážeš!“

Pan Pollock a pan Rappaport spolu opět seděli nad šachovnicí. 

V hlavě pana Rappaporta se jako vždycky odvíjely slavné partie. Toužil jít ve stopách velmistrů, používat jejich oblíbená zahájení a gambity. Jenomže jako obvykle mu to pan Pollock kazil, bezstarostně táhl podle svého a neohlížel se pranic na to, jak má správná partie vypadat. Zvláštním řízením osudu to většinou býval on, kdo vyhrál.

Pan Rappaport opravdu nerad porušoval své zásady. Ale když viděl, jak se nečekaně přiblížil soupeřův jezdec, který v příštím tahu hrozil vidličkou, potom se zbaběle odchýlil od svých krásně promyšlených tahů a místo toho provedl neplánovanou rošádu.

Jimram hraje se Lvem. Na Lvu je vidět podstatně menší zkušenost s touto hrou. Ale snaží se, seč může.

"Vida, rošáda! Vidím, že přece jenom už začínáš chápat principy hry a souvislosti," okomentuje Jimram a odpoví svým tahem.

Hra pokračuje. Leč relativně brzy Lev povstane a potřese Jimramovi rukou:

"Vyhrál jsi."

"Myslím, že jsi to vzdal příliš brzy. Mohl jsi ještě pár tahů zkusit. Dáme odvetu?"

"Kdepak. Příští partii si dej raději s Tadeášem."

"Zbabělče."

"Houby zbabělec. Já toho chci co nejvíc odpozorovat. Ať je to příště lepší. A Méďo, pivko prosím, vyschlo mi z té náročné hry v krku!"

Na té kočce od sousedů bylo něco… divného.

Samozřejmě, všechny kočky byly trochu zvláštní, ale tahle byla podivín i na jejich poměry. A ostatní jí to dávaly nepokrytě najevo.

Ne, že by se s ní praly. To občas zkusil nějaký obzvlášt natvrdlý kocour, a pokud ho nezpacifikovala sama, dostavil se rychle její páneček. Ale vyhýbali se jí, jak jen to šlo, v té obří plíživé partii šachů, které kočky hrávaly na dvorcích a zahradách.

“Kirjavo, nevíš, kam jsem dal klíče od auta?”

Ono taky s pánečkem, který s ní nejen mluví, ale taky za ni odpovídá, je těžké být normální.

„Co to je, toto?“ mává Gwen jakýmsi papírem.
„Když s tím máváš, tak to nepřečtu,“ povídám klidně. „Kdybys mi to půjčila...“
Mé oči skenují text. Jednou. Podruhé.
„Co to je, toto?“
„Dyť na to jsem se právě ptala!“
„Pozvánka na bál?“
„No!“
„A seznam zvaných?“
„No právě!“
„Voldemort?“
„Co budem dělat? Jako někdy se zdá, jako by byl upír, protože dokud ho nepozveš, tak sem nesmí, nebo tak nějak, ale vony ho pozvaly.“
„Na bál? On bude tančit?“
„Tess! Soustřeď se! Co budem dělat?“
„Nevím, jak ty,“ povídám, „ale já si najdu tu největší mařenu a schovám se za ni.“

“...a tak při svém pádu strhl z nebes třetinu andělských duší a uvěznil je do pozemské hmoty, kterou sám přetvořil po svém. To jsou lidé, my všichni, naši sousedé a bližní, odsouzení k vezdějšímu soužení, než se duše rozpomenou a vydají se zpět k Bohu. V jejich probuzení leží váš úkol.”
"Hej, a potrestal ho někdo?" špitla za pokrčenou dlaní Claria.
"Koho?"
"Zlého, ďábla, přece."
"Hmmm... ne? Tedy i samotný pobyt na zemi je trest a jestliže je tu s námi..."
"Takže nastrčil lidi, aby to odnesli za něj?"
"Učíš se rychle, sestřičko."
“Ty, Bibi, není ten ďábel trochu zbabělec?”