DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Na chvíli se probudil, za orosenými okny pilotní kabiny ještě byla tma. Ležela vedle něj zahalená jen dekou Připadalo mu, jako by se usmívala, snad kvůli hezkému snu.
Byla překrásná, to věděl od prvního dne, kdy ji spatřil. Její pomněnkové oči, nosík posetý drobnými pihami, usměvavé růžové rty… Týdny náznaků, pohledů, slov i letmých dotyků ji nakonec přesvědčily. Bylo jim spolu nádherně, tak jako byla nádherná jejich první společná noc. Usmál se a opět usnul.
Probudil ho řev sirén a kakofonický hluk čirého chaosu.
„Ke strojům!“ ozvalo se odněkud zvenčí. „Hněte sebou, sakra!“
Pak letadlo rozervala puma.
7. prosince 1941

Do útoku zbývaly minuty. Poslední kontrola zbraní, munice i vybavení. Tábor vřel ruchem, na komunikační lince se přítomní domlouvali a překřikovali, až Catrioně bzučelo v uších. Nedokázala potlačit napětí, brněly ji prsty…
„Szia,“ pozdravil nově příchozí. Měl stejnou bojovou zbroj jako ostatní, ale hlas by poznala kdekoliv. Illés. Úředničina okolo szegedské smečky počká, nemohl zmeškat příležitost krýt jí záda.
„Tady jsi,“ nechala proniknout úsměv alespoň do hlasu, z helmy s reflexním hledím by ho vykoukal jen těžko.
„Nažhavte stroje, slečinky, dneska Kovenantu rozkopeme prdele...“ zahlásil kdosi a armáda se dala do pohybu.
Počítačové hry že jsou oddechová aktivita? To určitě.

Několik domácích skřítků si rozpačitě tahalo za zástěry a ohlíželo se po ostatních. Jiní jen nehybně stáli a zírali na ty velké krabice.
„M-myslím, že už prostě ten nepořádek nemohli vydržet,“ pípla tiše Winky. Skřítka stojící vedle ní mlčky přikývla. Od té doby, co z nějakého doposud nevysvětleného důvodu přestala fungovat kouzla, pracovali všichni na dvojité směny, přesto se museli stydět za každou místnost Bradavického hradu, o stavu jídla ani nemluvě. Umaštěné talíře s obsahem ne nepodobným pokrmům z mudlovské školní jídelny způsobily, že podlahy hradu každý den nosily o pár kilo studentů méně.
„Tohle je myčka,“ začal Arthur Weasley.

Průmyslová revoluce lidstvu obecně velmi prospěla. Je tedy naivní domnívat se, že by mohla uškodit magickým bytostem. Houby vyhynuli, prdlajz skrývají se, prostě se aklimatizovali. Od té doby, co jste vynalezli elektřinu, vás přestali potřebovat.
Proč by měl rarach čekat na svůj hrníček mléka, když může energii čerpat z pouličního osvětlení? Bludičky nepotřebují sát strach topeného, když z wifiny vyrazí třikrát víc. Na akumulátoru se hřeje plivník, rusalka si brousí nehty o turbínu, s každou žárovkou si domů nesete šotka.
Možná se jejich světa na okamžik dotknete, až budete ráno shánět startovací kabely. Zatracená baterka, zase se přes noc vybila!

Hlas mu divně lavíroval od slavíka po ropuchu,
image změnil dokonale, cígo v koutku, šroubek v uchu.
Rozhodl se silou ega zapůsobit v kurníku
a vybral si k tomu nejdřív Schwarzíkovu taktiku.
Svaly rostly, ego taky, teď těm ženským vytře zraky.
Zapózoval, hodil řeč, jenže pak ho chytla křeč.
Když mu řekla padesátá, že má mozek v trenkách,
došlo mu, že jeho chvíle zatím dřímá v plenkách.
Radily mu posilovat místo svalů ducha,
"pak kdo je tu nevyzrálý, jsou to zkrátka ucha.
Já vím svoje, vale dám všem gentlemanským gestům,
vrátím se k svým strojům zpátky, smrt všem IQ testům!"

„Tak co, šéfe, vidíš něco? Co se tam děje? Tak nenapínej!“
Zasunul periskop, teprve pak promluvil.
„Dobře to dopadne, neboj, ten její na to každou chvíli přijde. Musíme sebou hodit.“
Uháněli o patro níž do dílny. U šicích strojů tam čekali ostatní.
„Máme nachystanou tu bílou látku? Víte všichni, co máte dělat? Ne že zase zvořete spodní lem, minule se nám málem přerazila.“
„Ale šéfe, to bylo tou botou, za to můžou ti na obuvním!“
„Neremcej. Je potřeba, abychom si dali záležet všichni.“
Jehličky se rozkmitaly, špulky nití roztočily.
A když Popelka rozlouskla poslední oříšek, byly v něm svatební šaty.

Krčma U Chlupaté neštovice byla již věky oblíbenou zastávkou všech čarodějnic, které prolétaly okolím a chtěly si odpočinout nad sklenkou rulíkovice, nebo si jen tak zakafrat. A také byla hlavní základnou košťatového gangu, který byl postrachem místních i přespolních.
„Králičí vnitřnosti mluví jasně,“ zaskřehotala jednooká ježibaba a podrbala ropuchu kvákající v její polévce. „Vítr bude mírný, severozápadní, a viditelnost optimální.“
„Výborně,“ reagovala druhá s bradavicí místo nosu. „Dámy, dopijte a fofrem ke strojů… Baruno!“ okřikla kolegyni, namol spící pod stolem, a zamračila se na jejího Kocoura.
„Jak-!“
„Klid,“ skočil jí do řeči a podrbal se za uchem, „já to odřídim.“

Dusot bosých nohou po palubě. Křik bocmana. Desítky upocených chlapů se opíralo do vratidel. Důstojník v modrém fraku hulákal rozkazy.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Lana zaskřípěla. Paluba se jí zhoupla pod nohama. Zapotácela se a upadla.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Muži se do vratidel opřeli ještě urputněji. Lana skřípěla a skřípěla. Námořníci supěli námahou. Loď se zvolna dala do pohybu. Bezradně si dřepla mezi děla a skryla hlavu mezi kolena. Po tvářích se jí koulely slzy. Cítila se ztracená. Ztracená a zbytečná mezi vším tím lomozem, kde každý znal své místo. Jen ona si na palubě připadala tak nějak navíc.

Protože výpadek proudu trval podezřele dlouho, rozhodl se Simbacca, že to půjde prověřit. Dojedl nakousanou uzenou kýtu, strčil si za opasek štangli salámu pro všechny případy a vydal se k reaktoru.
Nebyl tam zdaleka první, krom mistra Habiliho tam už byla i slečna Brannigan, školnice, Jessica a taky jeho táta. A všichni vypadali dost bezradně.
„Podle mě shořelo vedení.“
„A co to vypnout a znova zapnout?“
„Záložní zdroje jsou na padesáti procentech.“
„Je to rozbitý!“
[„Nedá se nic dělat, princezny, budeme muset šlapat,“] zabil diskusi velmistr s odkazem na vedlejší místnost, kde již čekalo několik rotopedů, každý s vlastním dynamem.

22. září 1415, Harfleur
Obklíčené město hoří. Hledí do hlavní děl. Zem je nahlodána podkopy. V hradbách zeje díra, věnčená plameny jak brána pekelná. Jen čert ví, z které strany je peklo.
Obránci umdlévají. Za okny domů se krčí strach z drancování. Velitel marně očekává zprávu o příchodu pomoci, dauphin ještě nemá dost vojska. Blíží se konec.
Útočníky vede jasný hlas jejich krále. Oči mu září, odráží se v nich světlo požáru, když volá do útoku.
„Do průlomu, přátelé! Pošlete jim další salvu z děl. Ať vzhůru k nebi teď náš pokřik míří. Za krále! Za vlast! Za svatého Jiří!“