Battlestar Galactica

Znechuceně vypnula televizi.
V poslední době měla pocit, že se nemůže podívat ani do lednice, aby na ni nevybafnul Gaius Baltar a jeho názory. Jistě, byl to uznávaný a populární vědec, ale Bohové, musel se opravdu vyjadřovat ke všemu? A ten jeho přízvuk. Spoustě lidí připadal sexy, ale jí z něj krvácely uši. Arogantní, nafoukaný, nepřirozený…
No nic. Dost fňukání, zpátky k programování.
"Kašli na to, ten kontrakt už dostal…"
"Baltar."
Samozřejmě.
Možná to bylo sobecké, ale doufala, že se něco podělá. Ne tak, aby to někoho stálo život. Ale dost na to, aby viděla slavného doktora Baltara konečně padnout.

"Prosím?"
Caprica seděla na hraně postele, šaty už dávno někde na zemi, a nerozluštitelně se usmívala.
"Jsi mrtvá a žiješ v mé hlavě," třesoucíma se rukama si zapálil: "Nemyslím, že můžeme přibrat někoho do trojice." Radši ani neuvažoval, co o jeho příčetnosti vypovídal fakt, že své imaginární přítelkyni je evidentně málo.
"Jsem mrtvá a v tvé hlavě," zopakovala zamyšleně.
Postel po jeho druhém boku poklesla, jak na ni někdo dosedl. Zavřel oči.
Tušil, koho přivolala. S krví na zádech a s prázdným očima.

Alex Quartararo zemřel jeho rukou na Kobolu. Ale smrt nemusela vždy znamenat, že jste někoho viděli naposled.

Den 1052 od zkázy dvanácti kolonií

Stále ve vězení.
Moje situace je naprosto neomluvitelná.
Chtějí mě vyslýchat. Zase! Jakoby to už na poprvé nezbabrali dost.
Navíc mám už nabitý program.
Jedna odpoledne - nářek nad vlastním osudem
Dvě třicet - úvahy nad tím, jestli nejsem Cylon. Celou situaci by to značně ulehčilo.
Čtyři - rozhovor s Capricou. Pokud se nedostaví, samomluva.
Šest patnáct - večeře.
Šest čtyřicet pět - chvíle objektivní sebenenávisti, posléze postupné propadání šílenství.
Hmm. Vlastně držím hladovku, takže večeře odpadá. A vyslýchat mě má poručík Gaeta. To je inteligentní mladý muž. Zas tak strašné to nebude.
Ale požaduji něco čistého na sebe!

Jediné, co ho drží na nohou, byl kůl, ke kterému ho připoutali.
Zradil si lidstvo, řekli mu, a tak si zasloužíš tu nejhorší smrt. Zradil si lidstvo, a proto to bude Cylon, kdo podpálí hranici.
Čeká, až se zvedne dým, který by mu vzal vědomí. Místo toho mu plameny šplhají po nohou, propalují se ke kostem…
Dokud nezačne křičet.

Dokud se neprobudí zpátky na Galaktice. Pořád ještě cítí spáleninu, a pravá noha ho bolí až k zbláznění, ale Louis mu drží na čele obklad a dívá se na něj ustaranýma očima a vlastně…
"To nic," zašeptá ochraptěle: "jenom zlý sen."

Netrvalo ani pět minut a začala mu padat hlava. Nebyl v tom sám - většina z nich před školou pracovala, dojížděli, v aule bylo příjemně teplo a ředitelovy žvásty o nových začátcích a rozkvétání taky nedávaly moc důvodů zůstat při vědomí.
Rozkvět. Jistě. Ti nejšťastnější z nich se dostali na některou z mizerných univerzit, které jejich kolonie měla. Ty ostatní čekala stejná nekonečná dřina, nechtěné děti a alkoholismus jako jejich rodiče. Žádný rozkvět. Jen pomalé uhnívání.
On už se mezi ně nepočítal. Na to stačily tři kusy papíru - doklad o přijetí, přiznání stipendia, a palubní lístek na odpolední loď na Capricu.

Nebylo to nic velkého - jen pár lidí, cosi jako dort, dva, tři dárky. Ale i tak, nechtěli ji nechat skočit do manželství bez rozlučky.
Popadla poslední, největší krabici. Opatrně rozlepila papír a nakoukla dovnitř.
"Zbláznili jste se? "
Žlutý svatební závoj a sandály ve stejné barvě…
Šaty. Vypadaly nenošené. U krku dokonce zůstal štítek se jménem a adresou, aby se neztratili v přepravě.
Eve a pak něco rozmazaného. V životě o ní neslyšela.
"Díky," řekla, opatrně, aby se jí neklepal hlas: "ale už jsme se s Galenem dohodli, že půjdeme v uniformě. A stejně bych se už neměla vdávat v bílé…"

S prvním nádechem prorazil hladinu.
Byl zpátky na Basestar. Za tento týden už potřetí.

"Ty si prostě nedáš pokoj," povzdechl si místní Jedna, který mu podával ručník. Otřel si obličej a odhodil ho. Podle následujícího Jedničkova výrazu to asi nebylo správně.
"Musím to vědět…"
"Vědět co? Kdy se konečně zlomí? Kolika způsoby tě dokáže zabít? Nebo jak rychle se v pokojové teplotě rozkládá tělo?" Jedna nevěřícně zavrtěl hlavou: "Napadá mě jedno přísloví o kočkách…"

Usmál se. "Zvláštní, že si zvolil zrovna tohle. Má totiž ještě druhou část."
Když si trochu pospíší, třeba ještě stihne loď zpátky dolů na Novou Capricu.

"A když Hladová housenka snědla celý strom, měla konečně dost a šla spinkat."
Opatrně vzhlédl od knihy a sledoval, co na to jeho dcera říká.
Zdálo se, že přemýšlí. Pak nakrčila nos a rozeřvala se.
"Ví, že ji šidíš," zamumlala Sharon zpod deky: "ještě musí sníst les, louku, zahradu…"
Složil hlavu do dlaní. "Vždyť ani neví, co to strom je. Kdybych jí předčítal Astronavigaci pro začátečníky, nepozná to. Z toho červa mi už kručí v břiše."
"No dovol! Samozřejmě to pozná. Je chytrá po mě."
Na chvilku se odmlčela.
"Navíc má radši Manuál pro údržbu Raptoru. Jsou v něm obrázky."

Kdo ví, kde sehnal šampaňské - tak daleko od domova, po takové době. Neptal se. Připili si spolu na vítězství, spravedlnost a nový začátek, na budoucnost a na naději. Hlavně na naději.
Bublinky stoupají do hlavy a nebylo to jen šampaňské, takže když se probudili s bolavou hlavou a žaludkem na vodě, nikdo z nich si nepamatoval, či to byl vlastně nápad.

~~~

To, co včera pil, mělo jediný účel - nechat zapomenout na prohry a špatné konce a na budoucnost. Na naději, která mu proklouzla mezi prsty.

Hrst tablet a spolknout na sucho.

Po naději, jako po šampaňském, je ta nejhorší kocovina.

Tohle jsou pravidla, jak přežít u výslechu:
Vyslýchající toho neví tolik, co tvrdí.
(Nelži mi, viděla jsem tě.)
Nesnaž se vyplňovat ticho.
(Klepání prstů o stůl, důrazný pohled na hodiny.)
Rychlé otázky tě mají zmást, nespěchej.
(Kdes byla? S kým? Proč?)
Na důstojnosti nezáleží, tvař se slabší, než jsi.
(Bohové, ty už zase bulíš?)

Nakonec tě donutí mluvit. Až ti přirazí prsty do dveří, až tě zbije do krve, až tě zavře venku v zimě. Lži. Dokud to zvládneš.

Nakonec utečeš. Za pár let tě přijmou na školu. A svoji šílenou matku a to, čemu říká domov, necháš za sebou.