Battlestar Galactica

Na chvíli zavře oči, aby se uklidnil. Každou minutu to může začít.
Nespouštěj oči z protihráčů, ale hlídej si i ty na své straně. A hlavně nezapomeň, že tohle není fér hra.

Začínáme!
Srdce mu tluče v uších, adrenalin je na maximum. Jediný špatný pohyb a je po všem. Dnes se hraje všechno nebo nic, bez šance na návrat, bez druhých pokusů.
Sklouzne, na poslední chvilku se zachytí. Cíl už je blízko. Stačí se se soustředit, zamířit…
Střílej!

"Dobrá rána, na civila." Kara se usměje a kopne do hromady šrotu, co ještě před minutou byla centurion.
"Připravenej na další kolo?"

Na lodi bylo jen málo dětí, a snad nikdo z nich neměl víc, než svoje rodiče, ale stejně se ptaly. Alespoň Héra se ptala.
Z Helovy strany byla odpověď bolavé vyprávění o planetě, ze které zůstal jen popel, a o lidech, které už nikdy neuvidí.
Athenina strana byla ještě komplikovanější.
"Jeden chytrý pán stvořil plecháče," raději vynechala proč a k čemu to vedlo: "a dal jim duši. Plecháči vyrostli, a stvořili mě, a všechny moje sestřičky a bratříčky. A do mě se zamiloval tvůj tatínek, a tak ses narodila ty."
Poslední článek ve vývoji. Bůh ví, kam se vydají teď.

Oficiální pravidla byla jasná: na palubě Galactiky alkohol neexistoval. Pokud musíte pít, počkejte si na dovolenku, a i tak se snažte nedělat flotile ostudu.
Realita byla samozřejmě jiná.
Uprostřed noci se scházeli u skladiště, o kterém nikdo nemluvil, ale všichni věděli, kde je - piloti, co chystají další hráčskou noc, sedmnáctiletí zelenáči poprvé daleko od domova, ti, co potřebují zapít zlomené srdce nebo najít odvahu to zkusit znovu. A pár těch, kterým se za střízliva třesou ruce.
Velení se důrazně dívalo jinam a nikdy nepátralo, odkud ten alkohol pramení.
Jak by ne, když do té poslední skupiny patřil i zástupce velitele.

Pravda byla jednoduchá, na jediný řádek:

Válka skončila, a lidstvo prohrálo.

Cokoliv dalšího už bylo jen oddalováním nevyhnutelného. Zbylo jich sotva padesát tisíc, vybraných slepou náhodou. Jejich jediná obrana byla tak stará, že s ní ani Cyloni nepočítali. Jídlo a léky a prostor k životu bylo privilegium, které mohlo den že dne zmizet.
Za zády měli nepřítele a před sebou jen studenou věčnost vesmíru.
Ale chraplavý hlas v rádiu říkal něco jiného:
Ještě jsme nezemřeli. Ještě pořád je tu naděje. Vím, kam dál. Stačí jen nevzdat se.

Milosrdná lež. Ale dokázali jí věřit tak dlouho, dokud se zázrakem nestala pravdou.

Náboráři o tom nemluví. Ty ti budou vyprávět jen o dobrodružství za kniplem Viperu nebo Raptoru, nebo v uniformě mariňáků.
Ne. Někdy je to jenom tohle. Tužka a papír a tabulky nejbližšího vesmíru. Den za dnem, někdy hodinu za hodinou, s vědomím, že jedna zapomenutá desetinná čárka může roztrhat flotilu na kusy nebo ji přehodit Cylonům.
Naposledy po sobě přečetl výsledky, složil je do desek a předal strážnému. "Nechte to ještě překontrolovat poručíka Hoshiho, ať má Admirál jistotu."
Teď už jenom pár desítek kroků. Naštěstí mu nespoutali ruce, takže mohl po svých.
Aspoň tu trochu důstojnosti mu před popravou nechali.

Těch prvních pár minut dní, hodin, čas už přestal dávat smysl po návratu bylo úžasných.
Najednou přesně věděla, kam má jít dál
A kdo ti to řekl, jak víš, že tvoje cesta nevede do pasti
ta věčná únava byla pryč
protože stroje nepotřebují spát
a hlad, který je provázel poslední rok, také
vždyť už nepotřebuješ nic, co by tě drželo naživu

Zuby nehty se drží té naděje.
Dokud nepřejde radost a nepřijdou otázky a dokud se ta síla nepromění v mánii
Svět zešedl popelem, co se sype z tebe. Znovuzrodila ses v plameni a je jen otázkou času, kdy dohoříš.

To jablko nemělo existovat.
Byli daleko od města, od opuštěných obchodů z dovozem, a místní ovoce bylo buď ještě to loňské, moučné a scvrklé, nebo kyselé a nezralé na umírajících stromech. Stejně ho zkoušel jíst, a zvracel z něj hůř než z radiace.
A přesto.
Ukousl si a podal ho zpátky Boomer. Zavrtěla hlavou. Měl by se s ní podělit, ale hlad byl hlasitější než pravidla. Snědl ho i s ohryzkem.
(Je to jen proto, abych si ho k sobě připoutala, namlouvala si Osmička. A aby nezemřel dřív, než splní svůj úkol. Nejde o to, že ho nechci vidět trpět.)