Do hlubin divoženčí duše

Její kročeje nebylo slyšet. Chodidly, vězněnými celou dlouhou zimu a ještě neuvyklými na svobodu, cítila každou nerovnost cesty, místa vyhřátá sluncem i chlad stinných koutů. Později v létě, až bude zvyklejší, její chůze se zrychlí a smysly zbystří, nohy budou umět rychle zareagovat tak, aby se nezranily. Zatím však kráčela pomalu -lehce nakročit a pak teprve přenést váhu. Měla ráda ten čas křehké citlivosti. Usedla u potoka a ulevovala chladnou vodou drobným zraněním. Myslela na všechny své milé, kterým obnažila nitro a pocítila je tak, jako dnes cítila krajinu. Zváženo, sečteno, věděla, že stojí za to příště se zas zout.

"Je to nebezpečné. Radím vám, abyste to dále nerozvíjela. To, o co Vám jde, není možné."
Starostlivý pohled Starého pána ji na chvíli přesvědčil. Omezila komunikaci jen na nutný provoz.
Alespoň většinou.
Teď se však rozhodla, že to nevzdá.
Věci, jež za něco stojí,
právě ty nás něco stojí.
To je, panečku, myšlenka!
Svým způsobem může být v klidu. Není jeho tip.
Navíc - něco tak snobského ji zřejmě neuchvátí tak, aby se ocitla v ohrožení.
Jenže, překvapivě, má to tu půvab. Žádný snob okolo.
Invaze ticha dusivě zaplavující mozek poté, co vedle ní usedl.
Starý pán nelhal. Je to nebezpečné.

Přemýšlím,
proč pouhý pohled přítele
prvně potěší, pěkně pohladí,
překlene potíže,
poskytne pocit přijetí, poslání.
Po pár poutavých příbězích
prožitých pospolu
přes přání povzbudit
podivně překáží,
působí půlnoční pláč,
palčivé představy,
překotnou potřebu přinést přehršli pitomé
Imprese intenzivních idejí,
imaginárních ideálů
i idiotských improvizací
imitujících intervenci inteligence
Formou frustrujících
freudovských fenoménů,
falešných fundamentů,
floskulí frivolních floutků,
filmových fiflen
fláknutých
Koketně kýmsi
kamsi
ke kraji kruhových kinosálů.
Kolik křehké krásy
kopnuto
ke krajnostem kuriozně
kousavého komična,
kryjícího
kroucení krutými křečemi
klamů
A agilních askezí
atrofujících autentičnost,
abychom auditem abstraktních apelů,
asimilačních akcí
a abortivních analýz
absolutního "asi"
akceptovali
alarmující...
...Ach, Adame!

Jen pár okamžiků.
Po zvuku, znamenajícím jen jedno...
Příliš pozdě si uvědomila, že tohle byla cesta, kterou se vydat neměla.
Jen pár okamžiků ji dělí od úplného konce.
Právě teď, kdy už kráčela odhodlaně.
Po zoufalých chvílích, kdy chtěla jen skončit a vždy se objevil někdo nebo něco, co ji zastavilo, to přichází tak náhle?
Uprostřed jistoty, že není sama a její život má smysl pro druhé, pro Něho... kolik toho nedokončila...
"Pane..." stihla ještě zašeptat do tmy.
Ležela tiše.
Bez hnutí...
Pak jejím tělem projel záchvěv.
Druhý.
Zablublání.
Po chvíli už se svíjela smíchy.
Ach jo. Zas ta postel...

Nebyla zvyklá žádat pomoc. Pokud tomu došlo, přednesla svou žádost nesměle a s pocitem vlastního selhání. Snad pýcha, či co.
Ve tmě nebyl vidět lehký úsměv, který se jí mihl obličejem při tom pomyšlení. Právě jejich ústa zvolil. Ten, který si říká Alfa i Omega. Cítila na svém těle hebkost maličké tváře. Další, kdo jí byl svěřen. Další, kdo je na pomoc zcela odkázán. Další, kdo svým křikem přerušil, pomohl zvítězit, ale také způsobil nemálo bitev, jež svedla.
Ano ta ústa. Ještě se trochu pohybují, když ho ukládá do postýlky spokojeného a znaveného tou namáhavou prací. Sát umí skutečně mocně.

Stál uprostřed ztemnělého náměstí.V kuželech světla kolem něj byly vidět drobné kapičky. Dívala se a přemýšlela. Odváží přijít blíže? Věděla o něm příliš málo. Málo o pohnutých dobách, kdy již sloužil svému Pánu, ačkoliv ještě nebyl hotov. Málo o jeho kráse i temných zákoutích...
Přátelství prý dělí žalost a násobí radost. Může si dovolit přistoupit o dalších pár krůčků? Věděla, že je další z dlouhé řady. Přesto doufala. "Díky za přátelství" napíše jí v příštích dnech a bude to pro ni odpověď na nevyslovenou otázku.
Zatím její oči spočinuly na zdobných stěnách a vysoké věži starého kostela opatrně a zpovzdálí.

Vždy cestou zpět jí to začalo docházet.
Lidé okolo ní nevycházejí ven, aniž by věnovali pozornost svému zevnějšku.
Tam v lesích na to ani nepomyslela. Ale teď? Každá skvrnka na její režné haleně na ni blikala a troubila. A... joj! Ve skalách taktéž nejsou zrcadla a skla. Bezděčně si sáhla do vlasů, aby učinila poněkud marný pokus o narovnání bujné záplavy, padající na její silná ramena. Ne, nepatřila mezi křehké krásky. S povzdechem se otočila od okna.
Pak ji uviděla, jak čmárá tuhou od propisky na zmačkaný kousek papírku. Na malém nose šmouhu, rozcuchané vlasy a v očích nejhezčí úsměv.