Drsná realita

„Zatáhni za tu páku už konečně!" na mne řval hlavní bachař.
Jsem celý od potu, přede mnou vidím mého nejlepšího kamaráda od dětství.

Už nějaký ten týden pracuji ve věznici a přestože jsem měl s popravovanými na elektrickém křesle vždycky soucit, nikdy jsem necítil až takový zármutek nad obětí jako dnes.

Před dvěma měsíci jednoho dne se kamarád nepohodl s manželkou, která jím na začátku jejich vztahu byla psychicky a posléze i fyzicky napadána.

Ten den přišel domů pod vlivem se zbraní a...
...proto je dnes ta korunovace.

„Tak už dělej!"
Po dlouhém váhání táhnu pákou dolů-

A je pryč.

„A kde se v naší firmě vidíte za pět let, pane Jaroslave?

„Vidím se jako nadšený, energický a především kreativní přispěvatel do společného blaha firmy.
Budu tvořit pouze kapku v korporátním moři, ale přesto chci být nedílnou součástí vaší firmy."

„A jak toho hodláte docílit?"
Budu užívat revoluční způsoby práce a časového managementu a díky mojí vášni z toho nikdy nevyhořím!"
„A to hodláte praktikovat jak?"

„Poslyšte, já tu nejsem jen tak pro srandu králíkům! Lhát na to mě užije, to jo, ale nebudu tady ze sebe dělat šaška dvě hodiny jenom kvůli pozici vrátného, mizím."

„S pánem bohem."

„Nashle-"

Jednou z dosud nezodpovězených otázek je Cimrmanův vztah k chemii. Na jednu stranu nejsou známy žádné Mistrovy zásluhy nebo souvislá činnost v tomto oboru, na druhou stranu Cimrmanova slavná nejkratší anekdota "H₂SO₅" dokazuje, že měl na svoji dobu pokročilé chemické znalosti.

Průlom znamenalo nedávné vyšetřování v suterénu závodů SPOLANA Neratovice (viz závěrečná poznámka), při němž byla odkryta historická laboratoř a rozsáhlé zápisky o slučování nejrůznějších chemikálií. Pokud je jejich autorem, jak se domníváme, Jára Cimrman, lze mu nejen připsat první použití výrazu sloučenina , ale i záhadu jeho odklonu od chemie vysvětlit posledním zápisem: "chlorečnan draselný a síra - neslučitelné se životem".

Ten přejezd byl legendární. Vysírka těsně před tím, než po okresce vklouznete do Řetenic. Žádné šraňky, jen semafor a nutnost zpomalit na třicítku dřív, než vás k tomu donutí vyhláška. Blížil se, modré Audi se mi lepilo na zadek a ten se začínal potit. Idiot zatúroval. Už teď mi bylo jasné, co se stane.
Autoškola.
Instruktor se usmíval.
Zatrub, vyzýval Audiblba jeho pohled. Já tě PROSÍM!
Přední pneumatiky drkly o koleje a bylo to tu. Nářek ega mocného válečníka, co byl zpomalen.
"Zajeď ke kraji," řekl Martin krvelačně. A pak prostě vystoupil.
Miloval svůj job. A momentálně nemohl být šťastnější.

Hradby Capuy byly na dohled. Hannibal se chvíli kochal pohledem na nic netušící město, a pak vydal rozkaz. Do popředí vyrazili váleční sloni...

***

Franta rozechvěle přiložil vábničku ke rtům a zatroubil.

Po chvíli se v blízkém houští něco pohnulo. Ale jelen to nebyl.

***

Do konce světa zbývalo pár hodin. Nebeské pluky se připravovaly na střetnutí, a Azirafal nepochyboval, že v horoucích peklech to bude podobné. Teď se plížil rozlehlým andělským skladištěm, dokud nenašel, co hledal: velkou bednu se sedmi troubami.

Takže, jak je nejlíp "ztratit"?

***

Neoprávněné použití klaksonu je klasifikováno jako přestupek a hrozí za něj pokuta až 2500 korun.

Ohlédla se zpět, při tom pohybu jí zašustily vlasy, vlnité kadeře rozpuštěné čokolády. Rostly už dlouhých šestnáct let, tak dlouho uplynulo od té doby co spatřila světlo světa a začala tak psát novou stránku svého života.
Vrážela do věcí, jako zmatený vrabec, který se dostal tam, kam neměl a za ní to vypadalo jako by proběhl slon.
Sálem se roznesla hlasitá vlna stidlivého smíchu dívek a protestanských bručení chlapců.
Na zdi visely okovy, vyhaslé ohniště a příšerná zima.
Přemýšlela nad tím, že ani nemohla usnout. Jenže ji to vyčerpalo na tolik, že během chvíle se otočila na bok a usnula.

Na papíře vypadal plán docela slibně. Koneckonců stále se jednalo o malou zemi. Marginální kolonii, co se načas vymkla kontrole. Ale přece jen...
"Já vám nevím, Papuškine. Bude to fungovat? Nerozbije se?"
"Při vší úctě," zalykal se inženýr, "vy snad pochybujete o úspěších ruské vědy? Zvládne svůj úkol dokonale. Doplnili jsme jeho původní program o pár vylepšeníček. Tomuhle tlačítku říkáme Zmej, nebo taky Zlý staruch. Nenávidí novináře a funguje jako všechny nenápadné zlé síly v pozadí!"
"Opotřebuje se rychle?"
"Nu...," zrozpačitěl Papuškin, "Měli by ho krmit raději jen pudinkem."
Voloďa přikývl. Inu dobrá.
Přichází těžké doby.
A Česko potřebuje prezidenta.

Sluníčko svítí, nedaleká hipster kavárna nám dala kafe do kelímku a v parku je klid. Ideální keškovací situace.
"Tak to bude tady tuten soklík," řeknu nezaujatě. Tyhle městský jedničky jsou vlastně nuda, uvažuju. Přijdeš, vybereš, zaloguješ...
Obcházíme soklík. Dole dutina - jasně, sáhnu, vidím.
Nesáhnu.
Naštěstí vidím o zlomek vteřiny dřív a ruku strčím hezky rychle zpátky do kapsy.
V dutině leží mrtvá krysa. Možná potkan - nebudu to zkoumat.
Zcepenělé tělo hlodavce obtáčí krabičku s keší.
Po chvíli ticha se ozve kolega.
"A chceme tuhle vůbec?"
"Ne."
"Ne."
Otočíme se a odcházíme. Inhalujeme kafe z kelímku a zrychlujeme krok.
Městkej geokešing.