Moje články

Viděla v davu oči planoucí spravedlivým hněvem. Viděla oči plné strachu. Viděla i oči těch, kdo se ji marně pokoušeli zachránit.
“Tvé panování nad krajem skončilo,” zadeklamoval inkvizitor a pozvedl pochodeň, “už více nebude trpět pod tvou krutovládou.”
“Zemři čarodějnice!”
Plameny se rozběhly po hranici.
I přes stoupající dým viděla všechny ty lidi, za které od mládí cítila zodpovědnost. A viděla kraj, který s její smrtí ztratí svého ochránce. Povzdechla si a provedla poslední kouzlo.
Čarodějka zemřela a její popel rozfoukal vítr po kraji. Každá částečka, která bývala jejím tělem, nesla požehnání. A kam dopadla, tam panoval klid a štěstí.

“Zatraceně!”
“Co se děje?”
“Někam se mi zakutálel nejnovější vesmír.”
“To máš z toho, že si nedáváš pozor na svoje věci!”
“Ale já bych přísahal, že tu ještě před chvilkou byl!”
“A nemohl ti zapadnout za stůl?”
“Tam jsem se díval.”
“Pod skříni jsi to zkontroloval?”
“Dokonce jsem sešel až do sklepa, jestli se ten prevít neskutálel ze schodů!”
“No tak to nevím, kde může být. Neproběhl už Velký Smrsk?”
“Ty si snad myslíš, že tvořím kazové zboží?”
A zatímco se dva příslušníci rasy stvořitelů dohadovali, rozhořčeně mávali chapadly a prohledávali garáž, pohřešovaný vesmír se tiše pochechtával roztažený na stropě.

Princezna si žila v pohádce. Když přišla na království krize, bylo nevyhnutelné, že se objevili dva nápadníci - princ a Honza.
Podle pravidel žánru měl být princ okouzlující, ale idiot, který uteče až půjde do tuhého. Honza měl být obyčejný chasník, který nabourá zarezlé zvyky upadajícího království.
Princi ustupovala brada a zadrhával v řeči. Zato Honza měl zářivý úsměv a výstavní svaly.
Jenže princ dokázal princeznu rozesmát. A Honza měl značně nepokrokové názory na využití ženy v domácnosti. Navíc mu smrdělo z úst.
Pravidla žánru si žádají své, ale když si princezna srovnala možnosti, měla jasno. Pravidlům je potřeba se vzepřít.

“Oko mloka je nejlepším lékem na suchý kašel. Vy máte v rámci pokroku možnost stát se účastníkem výzkumu, který nám i budoucím generacím ukáže, které mločí oči jsou k tomuto účelu nejvhodnější. Všechna jsou pečlivě vybrána jako zcela normální u zástupců druhu. Jak vidíte, nejsou ani zdaleka stejná! A protože jste tu dnes první, můžete si dokonce vybrat!”
Čarodějka se na něj s úsměvem dívala zpoza tenké dřevěné destičky, připravená dělat si poznámky.
Na šesti mističkách před ním leželo šest mločích očí.
Při úprku z chaloupky skoro nekašlal. Pokud má někdo pomáhat pokroku polykáním mločích očí, tak on to nebude!

Neartikulovaný řev, při kterém tuhne krev v žilách. Ptáci poplašeně vzlétají a míří pryč. Listy v korunách stromů se rozechvějí.
Končetiny těžce dopadající na zem v dusotu, při kterém se v nedaleko položené sklenici chvěje hladina tekutiny. Stavby sesouvající se pod drtivou tíhou kroků do sutin.
Kvílení odkopávaných vozidel. Krátký let vzduchem a dopad s několika otočkami je kupodivu nechává poměrně nedotčené.
Řev se neúměrně stupňuje. Nikdo mu nemůže utéct. Nikdo nesmí být opominut.
ZVÍŘE!
NECHCE!
ODEJÍT!
A zatím matka, která se odvážila svému roztomilému hodnému drobečkovi navrhnout, že spolu opustí pískoviště, rezignovaně čeká, až nejnovější záchvat dětské hysterie odezní.

“Ty zpropadený bídáku! Kdybych to věděla, nikdy bych si s tebou nezačínala!”
“Ale zlatíčko…”
“Ty zatracený lháři! Co dalšího jsi mi zatajil? Máš ve skříni kostlivce? Nebo Bertu na půdě?”
“Ale miláčku…”
“Ty neuvěřitelný zabedněňče! Jak dlouho sis myslel, že to přede mnou utajíš? Vždyť jsme proboha měli bydlet v jednom bytě!”
“Ale broučku…”
“Ty natvrdlý primitive! Můžeš říct něco na svojí obranu? Existuje nějaké rozumné vysvětlení?”
“Ale beruško…”
“Ty ohavný ubožáku! Ani na pořádnou odpověď se nezmůžeš!”
“Ale drahoušku…”
“A dost! Stěhuju se k mamince! S někým, kdo netřídí a má na veškerý odpad jen JEDEN koš, žít nebudu!”

Matka mě přehlíží. Vymlouvá se na okolnosti. Nechce o mně mluvit.
Hrubě mě odstrčí, když se jí připletu do cesty. Občas do mě i kopne a předstírá, že to bylo omylem.
Pak se na mne dívá, tváří se kajícně, ale já jí nevěřím. Vím, že jsem jí trnem v oku.
Já se cítím prázdný, zbytečný a nepotřebný. Ale pak se znova nadechnu.
Každý z nás musí naplnit své poslání. Trpělivě čekám, protože mi nic jiného nezbývá.
Ale až se ta nezodpovědná matka vymotá ze svých zmatků, a konečně naučí své dítě jak mě používat, budu ten nejnaplněnější nočník ve městě.

Cesta je stejná, den za dnem, hodinu za hodinou, krok za krokem. Jdu po ní, protože nemám jinou možnost. Nemám cíl.
Jdeš se mnou a přece nejdeš. Možná příliš spěchám. Možná jdeš ty příliš pomalu. A tak se míjíme. Spokojíme se s letmým dotekem. Pohladit a zapomenout, až do dalšího setkání.
Jdeme stejnou cestou. Jedna jako druhá. Tak rychle jak nám to okolnosti dovolí. Možná by to bylo jiné, kdybychom nebyly svázané zvyklostmi a očekáváním okolí. Chybí nám volnost.
Každý den, každou hodinu, každý krok. Bloudíme v kruhu. Zaklety ve vězení ciferníku. Svázány časem. Velká a malá ručička na hodinách.

Snila. O strachu, který prostupoval každou částečkou jejího těla a rozechvíval ji k nesnesení.
Snila. O smrti, která přicházela a brala si ty, kdo měli zůstat.
Snila. O utrpení, kterému nikdo nemohl a nechtěl zabránit.
Snila. O nespavosti, která jí v temné hodině mezi psem a vlkem rozežírala útroby.
Snila. O věcech, o kterých se nemluví, protože jsou příliš hrozné a příliš všední.
Snila. O světě, kde pro ni nebyl ani kousek štěstí.
Musel to být sen, protože v bdění by tolik bolesti neunesla.
Snila, tím si byla jistá.
Děsila ji jen jedna věc. Z toho snu se nedokázala probudit.

Kdo se pozorně dívá, dočká se okamžiku, kdy se otevřou skryté dveře do tajemné země. Stane se to jednou za sto let.
Jejich podoba není pevná, vzaly už na sebe tíhu hradní brány i lehkost tepaných vrátek zahradního altánu.
Kdo je v úleku nezabouchne a odváží se jimi projít, se vydá na cestu, která navždy změní jeho život, nebo ho zabije.
Kdo projde skrytými dveřmi, už nikdy nebude stejný.
Budeš je hledat? Pak bys měl poznat ještě jedno tajemství. Otevřou se jednou za sto let, ale pokud toužíš změnit svůj život, stačí ti síla vůle a řada docela obyčejných dnů.

Stojím nad nimi a oni to vědí.
Podřizují se mi. Je to pro ně bezpečnější. A bezpečí je láká.
Přicházejí. Sami nebo ve skupinách. Pokorně stanou u mých nohou.
Čekají. Jeden vedle druhého v pevně semknutém šiku.
Hledím vpřed a jejich masa temně hučí za mými zády. Padají slova zlostná. Padají slova odevzdaná. Ale sami se neodváží vyrazit.
Zmizím. Na chvíli. Na docela malou chvíli. Nedokážu to ovlivnit. Když se vrátím, jsem sám. Všichni, kdo za mnou stáli, jsou náhle na druhé straně ulice. Ale já zůstávám, věčně zaklet ve své nehybnosti.
My, červení panáčci na semaforu, máme těžký život.

B
bít, bidlit, obivatel, bit, příbitek, nábitek, dobitek, običej, bistrý, bilina, kobila, bík, Přibislav,
L
slišet, mlín, blískat se, polikat, plinout, plítvat, vzlikat, lísý, lítko, líko, liže, peliněk, pliš
M
mi, mít, mislit, mílit se, hmiz, miš, hlemížď, mítit, zamikat, smíkat, dmíchat, chmíří, nachomítnout se, Litomišl
P
pícha, pitel, pisk, netopír, slepíš, pil, kopito, klopítat, třpitit se, zpitovat, pikat, pír, pířit se, čepířit se
S
sin, sitý, sír, sirový, sichravý, usichat, síkora, síček, sisel, sičet, sipat
V
vi, visoký, vít, vískat, zvikat, žvíkat, vidra, vír, vižle, povik, víheň a slova s předponou vi-, ví-
Z
brzi, jazik, nazívat se, Ruzině

“Soudruzi, vítám vás na schůzi revolučního výboru,” blýskl úsměvem.
“Program byl od minulého čtvrtka k nahlédnutí na vývěsce u hlavní brány, předpokládám, že jste si ho nastudovali.” Žádné protesty, je čas pokročit.
“Takže tu máme první bod,” nahlédl do připravených podkladů, “Volba zapisovatele.”
“Nějací dobrovolníci?” s nadějí se rozhlédl kolem
“Cože? Nikdo se nehlásí?” zamračil se tak intenzivně, až mu zase odpadlo ucho.
“Soudruzi,” použil svůj nejpřesvědčivější tón, “uvědomujete si, že pokud zůstanete pasivní, naši revoluci nikdy nedotáhneme k vítězství?”
Reginald Půlbotka, nejangažovanější Ankh-Morporkská zombie, se znovu rozhlédl po tichém hřbitově, ale všichni ostatní spolupohřbení zatvrzele setrvávali ve svých rakvích.

Hrneček samozřejmě nevytvářel jídlo jen tak, z ničeho. Byl napojen na jedno malé prosperující království. Zprvu při zadání povelu kradl z královské tabule. Když lidé v důsledku kletby mizejících potravin království opustili, přešel na samostatné zpracování volně ložených primárních surovin. Brzy semlel na kaši veškerou zemědělskou produkci a pustil se do divoce se vyskytujících druhů.
V době, kdy se odehrává jeho nejznámější příběh, už mlel takřka z posledního. Z bývalého kvetoucího království zbývala téměř holá pustina. Nakonec se hrnečku stala osudná snaha zpracovat zkamenělý lišejník. Roky těžce namáhaný porcelán nevydržel a praskl. Do zplundrovaného království se už ale život nevrátil.

Začínala jako bod. Malý nekonečně těžký žhavý bod. Přehřátý. Pod tlakem, který samozřejmě v určitém okamžiku překročil mez. Takový malý Velký třesk. Začala se rozpínat. Rovnoměrně vyplňovala prostor. Spalovala všechno, čeho se dotkla. Ničila. Bořila. Zabíjela. A pak, v určitém okamžiku dosáhla mezní velikosti. Začala se hroutit zpátky do sebe. Stahovala se z dobytých pozic. Odcházela a nechávala za sebou jen zmar a zkázu.
Když se stáhla zase zpátky do malého nekonečně těžkého žhavého bodu, probudil se doktor Bruce Banner nahý v epicentru Hulkova řádění. Zuřivost ustoupila. Zbyla jen vzpomínka na spalující žár. Jako by se díval přímo do slunce.

Bývali jsme jedno tělo, jedna duše. Myslel jsem, že navěky. Okolnosti se postavily proti nám. Odtrhly mě od tebe, vykázaly do patřičné vzdálenosti. Zbyl mi jen pohled, vzpomínky.
Dívám se na tebe, ale nemohu se tě dotknout. Udržujeme odstup. Každý jdeme vlastní cestou, ale nedokážeme se od toho druhého zcela odtrhnout.
Možná bychom se mohli znovu sblížit, vrátit se k sobě. Jenže je tak těžké udělat první krok. Některé lásky se nikdy nenaplní.
A někdy přijde dobrý konec. Potřebujeme jen postrčit. Ta kometa, co proletěla kolem, mě vychýlila z dráhy. Drahá Země, tvůj Měsíc spěchá k tobě na kolizním kurzu.

V pondělí to byl jenom plakát o víkendovém výkupu králičích kožek z obecní nástěnky.
V úterý už to odneslo oba vývěsní štíty hospody U Pecháčků.
Ve středu to nevydržela ta velká hromada chrastí připravená na táborák u požární nádrže.
Ve čtvrtek si vzal do prádla dresy místního fotbalového družstva mladších žáků přímo ze šňůry.
V pátek postupně odloupl třiatřicet nově přibitých šindelů ze střechy kostela Panny Marie.
V sobotu přičinlivě očesal všechny něžně růžové jabloňové květy z Rundojc sadu.
A v neděli, po krátkém nerovném boji, odletěla do dálky Novákojc kadibudka.
Vítr byl prostě při průletu obcí Vlasy stále ofouklejší.