Moje články

fandom: realita :o)
pozn. č. 1: Za šílenou logiku se nestydím!
pozn. č. 2: Musíme si to letos zopakovat ;o)
Na stole ležel balíček karet. Okolo stolu seděly čtyři mrtvé ženy.
Rozesmátá skupinka se se zájmem podívala na líc příslušné karty. Tentokrát obrázek nijak nepomáhal.
"Teď hádejte, jak se to stalo!" prohlásil tajemně vypravěč, když si přečetl rub.
"Zase jeden konec světa, lidstva, civilizace?"
"Ále houby!"
"Místnost je jinak prázdná?"
"Nedůležitý."
"Maj všechny stejnou příčinu smrti?"
"Uhm, ano."
"Byly karty otrávené?"
"Víceméně ne."
"Já vím, já vím!" zasmál se jeden z hadačů. "Ty čtyři se uchechtaly k smrti, když hrály Černé historky!"
"Ty podvádíš!" vypravěč před příslušného hadače vztekle mrsknul kartami se zbývajícími Černými historkami. "Tohle sis musel přečíst předem!"

fandom: víceméně realita
pozn. fujtéma!
Vážené personální oddělení,
ucházím se o pozici ve vaší firmě.
Vzdělání mám, zkušenosti nevelké.
Co mohu nabídnout?
Umím toho mnoho!
Umím se natáhnout do trávy a zírat do mraků.
Umím se proměnit ve vítr a prohánět se ulicemi.
Umím jak déšť dopadat na milovanou tvář.
Umím být plamenem, co nezahřeje ruce.
Umím se skálou stát a přečkat staletí.
Umím se pousmát, když je mi do pláče a plakat, když je všechno k smíchu.
Jsem jaká jsem a umím toho mnoho.
A vaše perspektivní dynamická firma je mi ukradená, nehodím se tam.
Ale je jasné, že i snílci potřebujou platit složenky.

Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička. Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička. Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička.
Chramst!
Jedna lžička. Druhá lžička. Jedna lžička. Druhá lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Druhá lžička. Jedna lžička. Druhá lžička.
Chramst!
Jedna lžička. Jedna lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Jedna lžička.
Chramst!
Žádná lžička. Žádná lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Žádná lžička. Žádná lžička.
Chramst!

Některé věci tajíme i sami před sebou. Obzvlášť sami před sebou. Ale on se rozhodl být k sobě upřímný. Upřímnost je první krok. Nemělo smysl to skrývat. Prostě a jednoduše ho miloval. Připadal si hloupě, ale byl celý nesvůj, když se ho nemohl co chvíli jakoby náhodně dotknout, zachytit jeho vůni, na chvíli slastně zavřít oči, představit si, že ho vezme pevně do ruky a...
Nezdravá závislost. Bylo to zvrhlé, ale nedokázal si pomoct.
Ano pokusil se ho zbavit. Odmrštil ho. Jako už tolikrát. A pak jen čekal až se vrátí. Vždycky se vrátil. Hračka, vzpomínka na dětství – jeho bumerang.

Byl jsem dítě. Hodně věcí jsem nechápal. To se stává. Klasický nedostatek informací. A tak jsem ani nevěděl, proč mám plakat. Ptal jsem se, kam odcházejí a proč se nevrací. A dostal jsem hodně odpovědí, ale žádná z nich mě neuspokojila. A tak jsem neplakal. Pro nikoho z nich. Jen jsem psal jejich jména do popela a díval se jak ho vítr rozfoukává do široka.
Pak jsem dospíval. S věkem přicházejí nové pohledy a nové myšlenky. To se stává. Některé odpovědi konečně začnou dávat smysl. A tak přijde pochopení. Už jsem věděl, tak jistě a nezvratně, kam odcházejí a proč se nevrací. Lidé stejně jako popel odfouknutí větrem navždy. A tak jsem plakal. Slzy si razily cestu popelem na mé tváři. A já si pamatoval. Všechna jména a všechny slzy, které jsem pro ně prolil.
Teď jsem zestárl. Život není víc než kruh. Tak často se vracíme na místa, kde jsme začínali. Přestáváme chápat. To se stává. Snad máme příliš mnoho informací. Už zase nechápu, proč plakat. Neptám se. Teď píšu do popela vlastní jméno. Je jen otázkou času, kdy ho vítr odfoukne. Můžu ho zapomenout, protože i já odejdu a už se nevrátím. Nepotřebuju, aby pro mě někdo plakal.

fandom: Pokud někdo nenavrhnete nějakej, do kterýho by se to hodilo, tak asi originální
Milí kandidáti,
rozhodli jste se budovat kariéru v prudce expandujícím oboru. Abyste později nelitovali, podělím se s vámi o několik základních pravidel, která je radno dodržovat.
Dbejte na hygienu! Po každém sání - vyčistit zuby! Paradentóza je věčná hrozba!
Pracujete-li ve stoje, držte se své váhové kategorie! Nevybírejte si přehnaně objemné objekty. Pokládání těžkých břemen je náročnější než jejich zvedání.
Pozor na nevhodné osvětlení! Změna světelných podmínek vás může nepěkně rozhodit.
Než se proměníte v netopýra, zkontrolujte odrazivost okolních povrchů. Jste nesmrtelní, ale vaše důstojnost by to přežít nemusela.
A hlavně, nezapomínejte na povinné přestávky a přes půlnoc si udělejte pauzu!

fandom: Budeč
pozn. Technicky se jedná o předpokračování k Juliinu Před budoucností, které je předpokračováním mojí Budoucnosti. Prostě to na mě přišlo a musela jsem si to napsat :o)
T-60
Struktura působí křehce, domeček z karet, kostky domina seskládané do spirály. Ale je pevná. Prý vydrží cokoli.
T-30
Už je téměř hotovo. Slavnostní výzdoba. Občerstvení. Rychlé kroky sem a tam. Unavené úsměvy.
T-10
Budečský představený ve slavnostním rouchu. Cvičně pokašlává a naposledy si prochází připravený projev. Právě vyškrtl celý odstavec. Musí to mít rytmus a spád.
T-3
Přinášejí poslední kámen. Dav utichá.
T-2
Potlesk.
T-1
Kámen zapadá na určené místo.
T0
„A tak se vydáváme dál po cestě pokroku! K budoucnosti!“ projev začíná.
Poslouchají. Užívají si slavnostního dne.
A nikdo z nich si nevšimne, že právě zhasla první hvězda.

fandom: Jsou v tom i kouzla, takže to drze prohlašuju za Budeč
pozn. Divné téma - divné drabble. Ale bodík je bodík.
Měl slabost pro nové vynálezy.
- Nebude to bolet?
On zavrtí hlavou a láskyplně se usměje.
Uhladí jí vlasy, nasměruje pohled.
A světlo dopadá.
Je mnoho cest jak ukrást duši.
Byl zvyklý vylepšovat je kouzly.
- To jsem doopravdy já?
A ona byla tak trpělivá.
Ten sladký úsměv po celý čas dopadajícího světla.
Duše spoutaná na desce ze stříbra.
A dvakrát deset šťastných let.
Každé nové využití ho těšilo.
- Jak jsi mohl?
Výčitky plodí jedna druhou.
A sklo se tříští, stříbro stírá.
Když duše zemře, tělo odchází.
A ona padá mrtvá k zemi.
Vina. Nikdo doopravdy nedokáže ukrást duši, která se vzpírá.

fandom: Budeč
pozn. Popravdě je to lehce pitomoučké pokračování prvního a druhého krysího drabblu, ale tak ono se to nějak snese :o)
Promluva paní D. už napravila mnohého hříšníka. A když v tak pozdní hodinu zaslechla kroky a ucítila nezaměnitelný odér, neváhala vyhlédnout kukátkem. Její příští cíl!
Přistěhoval se nedávno a dosud se tvářil spořádaně, ale zdání klame!
"Pane Kotlíku!" otevřela vyčítavě dveře.
Ten zvuk jejího souseda vylekal, že upustil klíče. Klíče a ještě cosi...
Na linu zachřastily kosti.
"Co to..." paní D. vytřeštila oči.
Krysí kostřička udělala kolečko a chytila klíče do tlamy.
"Ono je to živé!" Výkřik. Prásknutí dveří.
Kostřička vyběhla po nohavici a položila Tomášovi klíče do dlaně.
Zatímco se strefoval do zámku, brumlal si: "Houby živí, nemrtví jsou!"

fandom: no, při psaní jsem myslela na Budeč, víceméně
pozn. A takhle to dopadá, když se člověku přihodí příliš dlouhá myšlenka.
Náš úřad není dědičný. A přesto již sedmou generaci právě v krvi naší rodiny mohutní ta správná magie.
Instinkt nás přivádí na ta správná místa. Řekne nám, kdy stačí zaklapnout, kdy je třeba zámek a kdy petlice. Víme o nich všechno, co se vědět dá. A tak je stopujeme. Lovíme. Staráme se o ně, když nejdou zavřít nadobro.
Protože magie udržuje rovnováhu. A s každými dveřmi, které vedou odnikud, se otevřou dveře, které vedou nikam. Ty my hlídáme.
Učíme své děti tomuto umění už staletí. A ty, zlořečený synu, říkáš, že se prázdnoty za dveřmi bojíš? Že odmítáš být dveřníkem?

fandom: Avevina totalita
pozn. Ano, začínám se sama sebe děsit...
V pondělí řekla: Budiž diktatura! A byla diktatura.
V úterý zvolila svému režimu veřejného nepřítele. A hrozila. Tak byla vedena hranice oddělující přívržence od odpůrců.
Ve středu přidělila funkce věrným a ustavila vládu. A slibovala. Proto byli její ministři loajální.
Ve čtvrtek zvolila barvy a úderná hesla. A rozkazovala. Tak fialová vítězně zavlála nad krajem.
V pátek pronesla provolání k lidu. Získala další věrné následovníky. A lhala. Proto ji tolik oslavovali.
V sobotu se setkala se Zářnou vzorou. Obě mlčely. To bylo obzvláště obtížné. Realita.
A když přišlo nedělní ráno, přetáhla si peřinu přes hlavu a rozbrečela se do polštáře.

Mohlo to být sedmnáct vteřin stejně jako sedmnáct tisíc let. Nezáleží na tom, když zbývá veškerý čas světa.
Každý rok. 1. září. Nádraží.
Tady si mě nikdy nikdo nevšiml.
Dnes měl do vlaku nasednout i jejich první syn. Trochu se bál, jako každé dítě. Harry měl uštvaný výraz. Ginny se tvářila ustaraně. Když se vlak rozjel, trochu se uvolnili. Ještě ne úplně.
Jak je chápu. Zodpovědnost za rodinu tíží víc, než odpovědnost za osud světa.
Čekal jsem. Teddy se vyklonil z okna a svému kmotrovi zamával. Důvod, proč jsem zůstal. Moje soukromé peklo. Syn, za kterého jsem nedovedl být zodpovědný.

A bylo jaro.
Ťuky ťuk!
"Kdo tam?" zahuhňala a zavrtala se do peřiny.
"Příležitost!" ozvalo se zpoza dveří.
"Přijď později, teď ještě spím."
A bylo léto.
Ťuky ťuk!
"Kdo tam?" ležela a zamyšleně zírala do stropu.
"Příležitost!" ozvalo se zpoza dveří.
"Přijď později, teď ještě ležím."
A byl podzim.
Ťuky ťuk!
"Kdo tam?" seděla na posteli a kroutila prsty u nohou.
"Příležitost!" ozvalo se zpoza dveří.
"Přijď později, teď jsem ještě v pyžamu."
A byla zima.
Ticho.
Věnovala poslední pohled zrcadlu. Oči jí zářily. Rty se smály. Radostně vykročila ke dveřím a prudce je otevřela.
A venku...
Nebylo vůbec nic.

pozn. Bodík je bodík...
Řekla: Počítej ovečky!
A já řek, že ovečky jsou jenom pro holky.
A tak si povzdechla a řekla: Tak počítej něco jiného!
Tak jsem zavřel oči, vylezl nad úžinu a počítal projíždějící lodě.
Na první kuchař vařil želví polívku, v krunýři.
Druhá se potopila, když ji třetí trefila dělovou koulí.
Na čtvrté seděl papoušek, na kapitánově rameni.
Na páté plavčík šplhal na stěžeň a smekla se mu noha.
A tak v neděli nedostanu po obědě zmrzlinu, protože řekla: Zlobíš!
A protože jsem kvůli tomu ty oči otevřel, tak ani nevím, jestli můj výkřik: „Muž přes palubu!“ slyšeli a vytáhli ho.

Tak je to tady. Vona to byla jenom otázka času. Židle na stolech, závěsy zatažený a poslední zhasne a zahodí klíč.
Tomu se říká velký následky malejch příčin.
Víceměně nevinnej pokus. Co se taky mohlo stát, že?
Přísně kontrolovaný podmínky. A že tuhle zvednem teplotu, uberem trochu tlaku, přidáme trochu toho, kousek onoho? Vždyť je to úplně bezpečný!
No a pak přijde den D.
Víte, že tu nebylo ani žádný velký červený tlačítko? Jen někdo prozaicky klepal na klávesnici. No a pak...
A konec vesmíru je už skoro u mě.
Co se dá v takový chvíli říct?
Houstone, máme problém?

pozn. Tak u tohohle tématu jsem po včerejším drabblu prostě nemohla jinak. Takže tohle je prachsprosté pokračování :o)
Kostka cukru letí. Chňap!
Kostřička upaluje až chrastí. Pouští kostku do čaje. Mlada ji pohladí.
"Teď se předváděj," zabručí Tomáš.
Tomáš nenápadně šťouchá do krysích kostřiček, ležících v magickém kruhu načrtnutém na katedře.
"Třída čeká, pane Kotlíku."
"Oni... jsou asi... unavení..." Tomáš se potí.
"Tady blázněj, ale na prezentaci hrály hodinu mrtvé!"
Druhá kostřička na Tomáše drze zdvihne ocas.
"Málem bych jim uvěřil, prevítům!"
"Neber si to," zasměje se Mlada a nechá kostřičku třít čumáčkem o svůj nos. "Doležal ti určitě povolí opravu."
"Prevíti pomstychtivý," procedí Tomáš.
"Ale jako domácí mazlíčci nepřekonatelní," mrkne na něj Mlada, "nech si je patentovat."

pozn. č. 1 Bodík je bodík...
pozn. č. 2 A takhle to dopadne, když mi nejmenované existence nepíšou Kotlík v termínech...
„Vezmem ho hnátem!“
„Já ti svůj nepučim.“
„Přetáhnem ho po palici!“
„Fakt nepučim.“
Mlada se zamyšleně podívala na skříň.
„Všiml sis, že tvůj šatník má plno řečí?“
„Jen kostlivci,“ zamumlal Tomáš.
Mlada se na něj chvíli skepticky dívala a když se k ničemu neměl otevřela dveře sama. Na dně seděly dvě zamračené krysí kostry.
„Pozor! Ať neutečou!“ když Tomáš dveře přiklapl, ozvaly se dva nárazy. „Ehm, naprosto nevhodná kombinace masožravé mlhy, křísícího cloumáku a mrkve,“ rozpačitě pokrčil rameny. „Chci z nich udělat svůj semestrální projekt na nekromantská praktika.“
Škvírou špatně doléhajících dveří vyletěl krysí zub.
„Jsou kvůli tomu trochu naštvaní.“

pozn. Já vím, že to není originální, jenže nic lepšího mě nenapadlo a myslím, že jsme už všichni dospěli k poznání, že první myšlenka je první myšlenka. A s tím nic nenadělám.
Dotek rtů na rozpálené kůži. Pach potu. Smích. To jsou okamžiky, kdy si připadáme skuteční.
Dřevěná postel vrže. Hluboko do masa sis zadřel třísku a nemůžeš si vzpomenout kdy. Když ji vytáhnu, teče ti krev. Chutná po železe.
Náš život připomíná vyprávění šíleného básníka. A stejně šíleně znějí tvá slova. Sice krásná, ale plná nebezpečí.
Varuju tě, ale neposloucháš. Jsi zaslepený vizí.
Už teď mi chybíš.
Stojím pod křížem a do boku ti bodají kopí. Krev je rudá a pomalu teče.
Strašně sobecky si přeju, aby tvoje oběť byla zbytečná, protože pak bych tě pro tvé rozhodnutí nenáviděla právem.
Lásko.

fandom: víceméně originální
Odbila pátá. Dáme si šálek čaje? Nebo jen letmý pohled. Jen jeden. Prosím. Sakra. Už to začalo!
To je ta slabá vůle. Jako by do žil vstříkla jed. A ten jed působí. Nesmírný neklid. Horečnou aktivitu. Ruce se mi třesou. Znáte to.
Tak nevím. Je to dobrý nápad? Musím se rozhlédnout než přejdu ulici. Bylo by smutné skončit předčasně. I když jsem zamyšlená.
Závod s časem. Běžím ze všech sil. A když to nestihnu? Přijde půlnoc. Bez přípravy. A bude masakr.
Takže se ptáte: O čemže to píšu?
No to je přece dané: Zadání o páté a drabble do půlnoci!

Bylo mu sedm. Usměvavý chlapeček se zářivýma očima. Na všechny záludné otázky odpovídal: „Pod postelí.“
Přestal s tím, když to jeho rodiče začalo zjevně znepokojovat.
Bylo mu čtrnáct. Měl moře náhodných známých. Nikomu nevěřil. Typický puberťák se vším všudy. Na otázky zásadně odpovídal mnohoznačným zabručením.
Bylo mu jasné, že pod jeho postelí je něco hodně divného. S nikým o tom nemluvil. Dávno mu došlo, že by tomu stejně nikdo nevěřil.
Chodil tam přemýšlet. A vždycky tajně a vždycky sám.
Bylo mi jednadvacet. Byl zvyklý na život s tajemstvím.
Pod jeho postelí byl vstup do paralelního světa.
Jednoho dne se nevrátil.

Nemám na bábovku chuť, nechoď, vzkázala babička.
A vlk hladově stojí na lesní pěšině.
Srdečně Vás zveme, napsal královský pár.
A Zlá víla na křtinách protančila troje střevíce.
Přijde kontrola, suše oznámil sociální odbor.
A strukturální integrita chaloupky zůstala zachována.
Pravidelná kalibrace zdarma! píše se v záručním listě.
A princezna se vdala za hranice dřív, než příliš zkrásněla.
Ovoce - Zelenina, stálo na vývěsním štítě.
A v jejím těhotenství utratili majlant za salát.
Alergie na ořechy, neúprosně zkonstatoval kožní test.
A když jí bylo sedmnáct, vdala se za čeledína ze sousedního statku.
Žádný vzkaz nezůstal přehlédnut. Co sakra budeme dětem číst?

Hlavní stan. Hnutí odporu.
Musíme se trefit do citlivého místa!
Je plán? Varianta A, B, C!
Zachráníme Zářnou vzoru. Zatraceně!
A nejdřív přijde varování.
Výbuch! Pár vhodně umístěných náloží.
Klasicky. Dovnitř a ven.
Jen tiše, čas se krátí. Hlídka na obhlídce.
Než se usadí prach.
Teď kudy?
Zářná vzora.
Brání se? Je jen rozespalá. Překvapená. Už nečekala.
Hvězdná obloha.
Dokázali jsme to! Ještě pořád šeptejte.
*
Diktátora. Tiché kroky ve tmě.
Koušu se do rtu.
Prázdný pokoj.
... když se nevrátí, nikdy mi nepatřila.
Trosky dveří.
Převracím v prstech nepotřebný kousek kovu.
Cinknutí. Padá.
Nesehnu se pro něj. Klíč, kterému zničili zámek.

Není malicherná. Stačí Jí málo, přikývnutí, váhavý souhlas, "Ano," pronesené nejistým dětským hlasem. Jehlu má připravenou.
"Nebude to bolet," řekne, ale když jehlu provléká skrz, tak to vždycky bolí. Dvě oči, dva knoflíky, osm malých dírek, nit a jehla.
Pak čekáme.
Svět se skrz dírky v knoflíku smrskne do zářivých bodů. Příliš zářivých a spalujících.
A když se ze života stane pouhá slupka, Ona jen dvakrát trhne.
Dvě cinknutí na stále stejný talíř.
Pak čekáme.
Ona na další souhlas, další přikývnutí.
Já na někoho, kdo přijde a dokáže se Jí postavit.
Nechci Jí sloužit, ale jsem jen knoflík. Co zmůžu?

Když se podívám správným směrem, vidím budoucnost. Slavnou budoucnost. Ale možností je nekonečné množství. Stejně jako pohledů. A magie se nezajímá o lidské počítání.
Stojím před budečskou branou.
Budeč je rovnostářská. Takže co na tom, že jsem synem knížete.
Budeč je jedinečná. Takže co na tom, kde jsem dosud studoval.
Budeč je mocná. Takže co na tom, koho jsem zabil, důležité je jak.
Ale ještě pořád mají naději.
Dnes poprvé stojím před budečskou branou.
Dnes poprvé prohlásím své jméno.
Dnes poprvé požádám o vstup.
Zaklepu. Jenom jednou. A když mi neotevřou, odejdu.
Mají svou šanci.
A to je fér. Ne?

Nekonečný obzor přede mnou. A někde za ním leží celý svět.
A já jdu. Lehkým tanečním krokem. Vstříc obzoru. Vstříc budoucnosti.
Já vím. Všechny cesty se podobají. Na všechny cesty padá stejný prach.
A já jdu. Rozzářená a šťastná. Jedinečná a jediná. A stromy kolem rostou do nebe.
Já vím. Všechny cesty vedou. Někam. A správná cesta nemá cíl.
A já jdu. Neohlížím se. Není proč. Neutíkám.
Já vím. Když padá prach na cesty, které vedou, že na mne čekají – na mnoha místech. Že mne vzývají – mnoha modlitbami. Že dávají mi mnoho jmen – moudrost, příležitost, láska...
Čekají a já...
Nepřijdu.

poznámka: Ve tři ráno přicházívá zvláštní inspirace.
varování: Nakonec z toho vylezlo víceméně cosi podobného poezii.
Říká se přece: Vše obrátí se v dobré
a tak se stane, že náhle prohlédneme.
Stáda jsou v pořádku a pole prospívají.
Drží se v povzdálí šelmy i nepřátelé.
Je štěstí pro všechny a všechno se nám daří.
Pak se to obrátí a stejně jako loni
přijde si jaro, vlaštovky odletí.
*
Říká se sice: nic nepřichází zkrátka,
však mrtvé období a my jsme jako slepí.
Zásob když ubývá tak nezbývá než věřit.
Přichází vlci, blíží se nepřátelé.
Je tu strach pro všechny, svět se stáčí ke zlu.
Pak se to obrátí a stejně jako loni
přijde si jaro, vlaštovky přiletí.

poznámka: Technika je zlo!
Nočním tichem se nesou vzteklé údery do klávesnice.
„*píp*“ procedí skrz zuby budoucí všesvětová diktátora, „*píp* *píp* *píp* *píp*“
A několik úderů ještě vzteklejších.
Když tu náhle v temném koutě zlatavá záře. Tři rychlé kroky. Ruce diktátořiny jsou odstrčeny a jiné prsty se lehce rozběhnou po klávesnici.
Diktátora fascinovaně zvedne oči a zírá.
„Jmenuji se Gary, Gary Stu,“ představí se dosud neznámý, usměje se, dvorně políbí diktátoře ruku a znovu zmizí ve zlatavé záři.
Diktátora zamrká, aby se zbavila oslnivých mžitek před očima. Potom se podívá na obrazovku. Ach! Všechno je v pořádku. Její plán na ovládnutí planety byl zachráněn!

Byl večer a bylo ráno, den sedmý.
Měla všechno, aby mohla být šťastná. Zahradu Eden a Adama. Přesto jí něco chybělo. A nevěděla co.
Hadí kůže byla na omak suchá a příjemná. Jeho smyčky ji obtáčely, prodíraly se jejími dlouhými vlasy, až jeho hlava spočinula na jejím rameni.
„Neklidná?“ zasyčel.
„Trochu.“
„Ochutnej ovoce posssnání. Rosssum je to co ti chybí!“
„Neměla bych.“
„Dokud to nessskusssíššš, nepochopíššš!“ jeho smyčky se trochu stáhly.
Cítila se stísněně a tak... Jablka vypadala lákavě.
Hadům se nedá věřit.
Nepokojnou nevědomost nahradila nepokojnou vědomostí. A až do konce svých dnů se nedokázala rozhodnout, co je horší.

poznámka: Sice všechno nejlepší Julinko, ale na Budeč už jsem dneska neměla ;o)
Zářný Hrdina zvedl svůj mocný meč a chystal se udeřit do temné brány Donžonu...
Když tu náhle!
*
Alkibiades vyfasoval službu na příjmu. Zase. Samozřejmě se zjevil další, co odmítal řád. Zase.
"Zařaďte se do fronty," houkl na něj skrz okénko u vchodu.
"Přišel jsem zachránit princeznu Isis!" protestoval Hrdina lehce vyvedený z konceptu.
"Správně, zařaďte se na konec řady, tam za ty gentlemany ve stříbře."
"Ale těch je alespoň třicet!"
Hrdina se neměl k pohybu. Alkibiades zvedl obočí a brána Donžonu se otevřela...
"Zongo!" řekl Zongo a kyjem odpálil Hrdinu až za třicet stříbrných.
Alkibiades se usmál: "Pořádek musí být!"

Znáte ten pocit, co přijde, když něco dotáhnete? Otevřou se nedozírné obzory.
Čistý papír na mém stole.
Začala jsem psát. Tak lehce jako už dlouho ne.
Slova. Slova. Slova.
Když se začalo stmívat, zvedla jsem oči.
S večerem šel chlad. Rozhodla jsem se zavřít okno.
Venku mávali fialovými vlajkami. A ještě pořád jásali.
Pak jsem si to uvědomila. Tohle už není hra. Tohle se skutečně stalo.
Na stole leží koncept prvního diktátorského projevu. S trochou nejisté naděje se rozhlížím okolo. Ale mám smůlu. Realita zrovna nemá chuť začít se smát a křičet apríl.
Kdo uvěří, že diktátoři maj těžkej život?

Nutili ho k tomu. A on v první chvíli podlehl.
Ale věděl, že je něco špatně!
Začal se bránit. Zprvu jen nesměle.
Hledal spojence. A nalézal je a ztrácel.
Slaboši!
On sám stále bojoval. Se zvyšující se intenzitou.
Byl to jeho životní zápas. Dával mu všechno. Srdce. Tělo. Duši.
A vše marno.
Nezabral pokojný protest.
Nezabral nepokojný protest.
Nezabrala ani letáková kampaň!
To ho zdrtilo.
Celá léta si bolestně uvědomoval, jak byla jeho svoboda nenávratně okleštěna.
S odporem si přečetl zadání poslední eseje: Alea iacta est.
Odpor byl marný. Když chcete studovat na Budči, tak se prostě latinsky naučit musíte.