Moje články

Když rytíř bez bázně a hany zaslechl, že v horách sídlí děsivý pavouk, považoval za svou povinnost bestii skolit.
Cestou se zastavil u alchymisty, vyžádat si nejsilnější dryák na hubení členovců. Do jeskyně, kterou legendární pavouk obýval, ho napumpoval ve formě aerosolu nejmíň dvacet litrů.
Když se jedovatá mlha rozptýlila, vydal se ohledat mrtvolu.
Zvěsti lhaly. Na dně jeskyně narazil do draka.
“Říkej mi Pavle,” zašeptala jediná bdící hlava.
“Arnošt už zase chrápe?” zavrčela rozespale druhá hlava
“Tiše Vildo,” napomenula ji první, “Olda, Ulrych a Karel ještě spí.”
“A ty se přestaň klepat,” obrátila se hlava k rytíři, “strašně rachotíš.”

Naučil ses létat, ptáčátko moje, ale než vyletíš z hnízda, poslechni si příběh.
Žil byl kdysi kdesi kouzelník. Měl nadání stejné jako ty, stejnou touhu po dálce v očích. Nikdo nedokázal létat tak jako on.
Smál se všem, kdo ho varovali před lehkomyslností. Až jednou vyletěl tak vysoko, že už se nedokázal vrátit zpátky na zem. A nikdo nedokázal letět za ním.
Tam nad oblaky si ze svých kouzel postavil zámek. Krásný zámek plný krásných věcí. Ale až do konce svých dnů v něm byl sám.
Mysli na něj ptáčátko, můj malý kouzelníčku. Aby ses, když vzlétneš, dokázal vrátit zpátky.

Svedla to na vlky. Nemohla tušit, že právě tahle smrt bude tou poslední kapkou. Sotva před lidmi z vesnice vykoktala svůj příběh, vyrazily trestné výpravy. Stalo se otázkou cti, přibít na stěnu domu čerstvě staženou vlčí kůži.
Každá z těch kůží jí připomínala její vinu. Tak utekla.
Jenže před hlasem v hlavě utéct nejde. Vrátila se.
V domku zůstalo všechno nedotčené. I ten červený čepec, co se jí tenkrát svezl z hlavy, pořád ležel na podlaze.
“Řekni vlkům, že jsem doma,” zašeptala do větru a pak se posadila a čekala na spravedlivý trest.
Jenže všichni vlci už byli dávno mrtví.

Samozřejmě, že hledal. Jenomže, jak se slunce klonilo k západu, přicházející tma a klesající teplota srážely jeho optimismus k nule.
Teorie byla jasná. Vyrazí a než padne noc, najde si druhého do páru. Dál to nechají na přírodě. Jenže okolnosti nebyly příznivy. Všude pusto, nikde nikdo.
Už se vzdával, když ho zahlédl. To báječně amorfní tělo s celými sedmi tykadly.
Škádlivě se před svým vyvoleným roztekl doširoka a zamával čtyřmi ze svých šesti tykadel, aby upoutal jeho pozornost.
Devátá planeta nebyla nejpříjemnějším místem pro život, ale když se dva monocáčci s mlasknutím spojili v jednoho bicáčka, vypadalo najednou všechno líp.

Gong ohlašuje poslední minutu. Dávám do toho všechno, ruka se hýbe v přesně nacvičeném švihu.
K sousedovi vpravo přibíhá zdravotník.
O jednoho soupeře míň! proběhne mi hlavou radostná myšlenka, ale hned ji zaženu. Nesmím se nechat rozptylovat.
Gong. Konec. Odkládám svůj nástroj na připravený podnos a odstupuji o dva kroky.
Rozhodčí zasmušile obchází jednotlivé účastníky, pečlivě prohlíží jejich nástroje a dělá si poznámky. Když se přiblíží ke mně, znervózním.
Rozhodčí se u mého stanoviště zdržuje déle než u ostatních, vyžádá si dokonce asistenci obou čárových rozhodčích, pak se na mne uznale podívá a řekne: “Nó, tak tenhle teploměr sklep mistr!”

Sněm utichl. Stonky pelyňku vzplály. Kněžna prošla mezi ně a v posvátném vytržení vdechovala jejich štiplavý dým.
Vidění stíhalo vidění a kněžna hrůzou otevřela oči. Pelyněk byl po letošním slunečném létě obzvláště vyzrálý a umožnil jí nahlédnout do budoucnosti dál než chtěla. Viděla temnotu hřadující nad českou kotlinou. Viděla porobený, zlomený národ. Bolest a zradu.
Budoucnost byla svíravě hořká.
Ale ona byla kněžnou svého lidu. Věděla, co musí udělat.
“Vidím město veliké,” začala, když dým zřídl.
Každý hadač věcí budoucích se nakonec musí rozhodnout, které obrazy svým posluchačům předestře. Žádná budoucnost není černobílá a Libuše věřila v sílu pozitivního myšlení.

Vrchní monitorovač literatury (přátelsky přezdívaný Vrmol) mířil na pravidelnou audienci. Všechny podklady měl pečlivě připravené ve vkusných fialových deskách, které svíral s posvátnou bázní. S nadšením ve tváři se dostavil před Diktátoru a na její pokyn začal předčítat.
“V minulém měsíci vyšlo šest zaručeně nejnovějších životopisů Zářné Vzory, dvanáct hloubkových rozborů její tvorby, sedmadvacet románů o jejích dobrodružstvích před nastolením Totality, patnáct sbírek básní oslavujících její dokonalost…”
“Je to nějaké jednotvárné,” přerušila ho Diktátora.
Vrmol se začal neznatelně třást, ale výraz nadšení v jeho tváři zůstával.
“Myslím,” podívala se Diktátora přímo na něj, “že bychom měli rozšířit seznam povolených témat.”

Dvěma stům padesáti sedmi civilizacím, vyskytujícím se v dohledu, se naskytla děsivá podívaná. Jako by jí projížděla ostrá čepel, získávala matérie vesmíru prohlubující se trhlinu.
Skrz mlhoviny, planety i hvězdy prošel řez a rozdělil vesmír vedví. Vesmír získal konec a obě jeho části se od sebe začaly vzdalovat.

“A jejda,” zarazila se prodavačka, když vesmírná matérie dopadla na váhu, “ukrojila jsem ti toho vesmíru a dvacet světlogramů víc, můžu to tak nechat?”
S neurčitě nadějným výrazem se zahleděla na zákazníka.
Malé božátko před pultem pečlivě přepočítalo drobné v dlani. Pak pokrčilo rameny.
“Klíďo, já se o něj podělím s bráchou.”

Neměla ráda zrcadla. Tu jejich krutou upřímnost. Když měla špatný den, rozbíjela je. Jindy se v nich zhlížela. Zkoumala jemné rysy tváře, smyslně vykrojená ústa, hluboké smutné oči.
Jenže její pohled se vždy zákonitě stočil k nim. Většinou hráli odstíny modré a hnědé, ale v příhodném světle na sebe brali celou škálu zemitých barev.
To oni byli příčinou její samoty.
Po pohledu na ni ještě nikdo nezkameněl, ale kdo se přiblížil na dosah hadům, kteří jí vyrůstali po celé hlavě, byl uštknut.
Smrt jako smrt. Tak se jí lidé vyhýbali.
Medusa neměla ráda zrcadla, ale krom nich neměla jediného přítele.

Já nádherná jsem samosebou,
jinak to snad být nemůže.
S tolika z nich jsem uléhala
na vavříny a na růže.

Básníci šeptali mé jméno,
malíře oslnil můj jas,
pro jeden polibek tak sladký
chtěli mě vzývat zas a zas.

Jsem ztělestněná inspirace
a umím jiskru zažehnout
v každém, kdo ochoten se vydat
polibkům mým a do mých pout.

Vzýval mě každý, kdo kdy doufal,
že bude lidi řídit, vést.
A vzývali mě diktátoři,
co svedli lidstvo z dobrých cest.

I ty jsem s chutí líbávala,
propůjčila jim jiskru svou
nemohu za to, že své lidi
pak do záhuby vedli tmou.

On. Byl z pěti dětí. Prostřední. A jejich byt měl jenom dva pokoje. Těžko mohli všichni zůstat doma. Šel na internátní školu půl republiky daleko. Nenapadlo ho se bát.
Ona. Byla nejstarší ze tří. A jejich hospodářství bývalo nejlepší ze vsi. Jenže to, co z něj zbylo, měl zdědit její bratr. Mohla se v osmnácti vdát. Nechtěla. Známý jejího otce ji doporučil na místo v Praze.
A tam se potkali.
Úsměv. Letmý dotek. Happy end.
Náhodná rozhodnutí. Promyšlené volby.
Buď nesmíte vinit nikoho, nebo naopak obviňte všechny.
Protože kdyby jeden z nich prošel jen trochu jinou cestou, nenarodila bych se.

Spolubydlící už zase uklidila kuchyň. Všechno nádobí bylo čisté a na svých místech. Koupelna se jen blýskala.
Není třeba nakoupit? Ale sakra, lednička je plná.
Chvíli přemýšlela o umytí oken, ale tak hluboko prokrastinační krize nesahala. Zatím. Posadila se k počítači. Pustila se do psaní…
Smích od zadního vchodu vytrhl Julii ze vzpomínek. Musí jít dolů.
Úsměv jí prohloubil vrásky kolem očí.
“Počítači,” řekla, “ulož soubor Vlastní životopis a odešli ho betám.”
Potřásla stříbrem prokvetlou hlavou a rozhlédla se po své pracovně. Kolem stěn byly v policích naskládané autorské výtisky.
Bývaly to příjemné dny, ale současnost má jednoznačně svoje klady.

Byl zvyklý probouzet se před úsvitem. Šest hodin po půlnoci se posadil na posteli a naučeným pohybem rozžal lampu. Natáhl se pro župan a nasadil si papuče. Na řadě byla snídaně.
Musel se nutit k pohybu. Kdyby se zastavil, už by znovu nesebral sílu. Zvracel.
Stále v županu se s povzdechem podíval na hodiny. Osm. Před dvanácti hodinami začínala Slavnost.
Bloumal od ničeho k ničemu. Snažil se nemyslet. Pohled na hodiny bolel.
Dvě hodiny chyběly k poledni a lampa byla stále jediným zdrojem světla. Včerejší Slavnost slunovratu se strašlivým způsobem zvrhla. Některé věci nejdou vzít zpátky. Slunce už nikdy nevyjde.