Moje články

Ti dva se nejdřív jen opatrně oťukávali. Slovíčko sem, slovíčko tam.
Pak do toho šli s vervou. Trávili spolu celé dny a noci.
Jenže se jim to začalo zajídat. A tak se rozloučili.
Šli každý zvlášť. Potkávali se s jinými a hledali. Jenže to nikdy nebylo ono.
A pak na sebe zase narazili. Bylo to jako velký třesk.
Tak se tomu přestali bránit.
Bylo jim jasné, že v tom jsou spolu už napořád.
Ti dva - Spisovatel a Příběh.
A ani jeden z nich by nedokázal říct, co bylo tím skutečným znamením, podle kterého poznali, že jsou stvořeni jeden pro druhého.

Křik a krev.
Světlo.
Hřejivá náruč.
Pochopení.
Pestrobarevný svět před očima.
Krok a ještě jeden.
Zrníčka písku.
LOPATKA!
Odřené koleno.
Skluzavka.
Kamarád.
Nůžky.
Křídový prach.
Vědět a chápat.
Potenciál.
Celý svět u nohou.
Nadšení.
Znechucení.
Volba.
Rozhodnutí.
Staré a nové cesty.
LÁSKA!
Láska?
Samota a hledání.
Rozdrcený svět v srdci.
Smíření.
Nové začátky.
Láska?
Láska.
Souznění.
Slib.
Rodina.
Krev z krve. Tělo z těla.
Láska a bolest.
Odpovědnost.
Poslání?
Vyhoření.
Nové obzory.
Lidé.
Příliš mnoho lidí.
Příliš málo lidí.
Pro přežití.
Koloběh.
Pošetilý svět pod nohama.
Zlom.
Odcházení.
Strach.
Šedý svět v dlaních.
Bolest a pochopení.
Čekání.
Ticho a smíření.

“No to si holka představ, co si ke mně ten hulvát Hugo dovolil! Otřel se o mě tak, že to cítím ještě dneska a pak si klidně zmizel, aniž by se mi třeba jen pokusil omluvit! A jak jsem se mu snažila uhnout, protože mám přece svoji důstojnost a nenechám se kdekým odsouvat, tak jsem narazila do Glena. Do Glena! No já se hanbou pomalu z poloviny vypařila! Tak mu teda povídám… No ale kam se to ženeš Kláro! Vždyť jsem ti to ještě všechno nedořekla!”
Ledovec Klára útrpně zaskřípala morénou a usilovně se od té drbny snažila dostat pryč.

Ježek došel k hospodě. Plazívaly se tudy v podvečer zmije a on měl na jednu chuť.
Uvnitř se začali scházet štamgasti. Jejich hlasy doléhaly ven. Ježek poslouchal.
“Zdar Vencóóó! Jaký bulíky nám budeš věšet na nos dneská?”
“Všechno, co povidám je pravda pravdoucí!”
“Kecej!”
“Hele zrovna dneska jsem v lese potkal ježatou potvoru. Posadila se takhle doprostřed cesty a vodevřela si na mě tlamu!”
“Smrdělo jí z huby?”
“Ste blbci, když vodevřela tu tlamu měla uvnitř ohnivo, no jako v peci. Tak sem vzal kramle!”
Štamgsti se rozchechtali.
Ježek škytl. Z tlamičky mu vyletěla malá ohnivá koule a podpálila hospodu.

Když se tam postavím, prý dohlédnu dál. Jenže, kdo o to stojí? K čemu je, stát na ramenou obrům? Kolik cest si uzavřu tím, že se nechám směrovat kroky těch, kdo tu byli přede mnou?
Když se tam postavím, prý budu čerpat z jejich vědomostí. Já mám vyšší ambice. Nenechám se svázat. Nebudu se škrábat nahoru k ramenům, sestoupím dolů, kde najdu vlastní cestu přímo pod jejich nohama.
Vlastní cestu. Lepší cestu!
KŘACH!
Některé cesty ovšem lepší nejsou. Někdy, když se snažíš prorazit si svou vlastní cestu pod nohama obrů, může se stát, že se na tebe ti obři zřítí.

Křišťálově čiré kapky. Jedna se skládá vedle druhé. Dopadají. Dávají ti svou vnitřní horkost. Hřejí. Jsou a nejsou. Objímají. Symbol pomíjivosti. Tekoucí voda.
Voda je tichá. Voda nic nechce. Voda se na nic neptá.
Stéká po kůži a mizí.
Odplaví nános slov. Odplaví všechny požadavky. Odplaví každou otázku. Tu, která odpověď nemá, i tu, na kterou odpovídat nechceš.
Stéká po kůži a mizí.
Odnáší sebou únavu. Odnáší sebou strach, že zklameš. Odnáší sebou vinu, kterou sama sebe proklínáš.
Stéká po kůži a mizí.
Voda pomáhá.
Ale někdy… někdy si přeješ zavřít oči, rozpadnout se do kapek a zmizet s ní.

Bílý mág se jen těsně vyhnul zlovolně sršící ohnivé kouli Temného mága. Zasáhla radnici.
Temný přivolal neprostupný štít, aby odrazil vázací kouzlo, kterým ho chtěl Bílý spoutat. Odražené kouzlo zbořilo kašnu na hlavním náměstí.
Jak se boj přesouval městem, ukazovalo se, že jejich síly jsou vyrovnané.
U pivovaru se Bílý rozhodl hrát vabang. Nabídl Temnému skulinu ve své obraně. Když ji protivník neprozřetelně využil, svedl všechnu jeho magickou energii do skladu sladu.
Slad magii nasával jako houba. Bílý bránil Temnému kouzlo přerušit tak dlouho, až ho slad vycucl jako ústřici.
Dobro sice zvítězilo, ale toho roku chutnalo všechno pivo mizerně.

Strážný spal. Už stačilo jen spustit mechanismus padacího mostu. Cesta do hradu byla volná.
Tehdy jsem zaváhal. Hrál jsem roli špeha uvnitř příliš dobře. Ti lidé, které jsem se chystal vydat v plen svým drancujícím druhům, se stali přáteli. Jak bych mohl…
“Neumíš se rozhodnout, koho zradit?” ozvalo se ze stínu.
Houpavým krokem se z něj vyloupl kapitán. Za odporný škleb v jeho tváři mohla jizva. Za ocelové ostří v jeho hlase jsem si mohl sám.
Něco po mně hodil. Minci.
“Ať rozhodne za tebe. Vrána nebo ovce.”
Vyhodil jsem minci ke stropu, než dopadla, rozpáral mi svou šavlí břicho.

Stěžujte si rychle, na pomalé stěžování nemáme čas.
Ty hromady věcí všude okolo?
No tak je překračujte! Prostě tělocvik!
Došly ponožky?
Však už je dost teplo, budeme nosit sandály. Ať nohy větrají.
Ponožky do sandálů? Takové faux-pas!
Jídlo?
Před pár dny byla plná lednice.
Není?
Tak vykliďte spíž. Stejně je dobré to jednou za čas udělat.
Jestli zbylo nějaké čisté nádobí?
Vidíš ten hrnek támhle nahoře? Tak vidíš! Zbylo!
Proč jsem vyplýtvala všechnu teplou vodu?
Sprcha přináší inspiraci. A vy se otužujte, je to zdravé!
Takže žádný problém nenastal.
A pak, že je účast v DMD neslučitelná s normálním životem!

Oni mě milují. Říkají, že právě ve mně je zakletý život. Že právě já jsem jejich budoucnost.
Neříkají to jen slovy. Vyčtu to z jejich očí, když na mně spočinou pohledem a sní o tom, co bude. Poznám to z jejich doteků. Dotýkají se mě opatrně, se zvláštní něhou, aby mi neublížili. Jsem jejich. A oni patří ke mně.
Navzájem si poskytujeme péči. Navzájem si projevujeme lásku. Jen občas láska bolí.
Železná radlice přetiná kořeny a převrací hlínu. Jednu vedle druhé do mne vyrývají vrásky.
Jsem jejich země a oni mě v potu tváře obdělávají, abych jim mohla darovat chléb.

Namaluj mi svět, kde nikdo nebude sám.
Takový, kde se ten správný společník zjeví na požádání.
Namaluj mi svět, kde bude ticho.
Takový, kde nikdy nebude nouze o místa k rozjímání.
Namaluj mi svět, kde stačí požádat
a dostaneš tam všechno po čem srdce touží.
Namaluj mi svět, kde stačí řici ne
a nestane se nic, co svíralo by srdce.
Namaluj mi svět, bolesti zcela prostý.
Namaluj mi svět, kde dá se dobře žít.
Namaluj mi svět, plný a zároveň prázdný.
Namaluj mi svět, co nebude a bude.
Namaluj mi svět, kde všichni budou šťastní.
Má představivosti, proč to nedokážeš?

Jaké je ideální množství apatosaurů:
a) jeden
b) dva
c) pánbůh s náma a zlý pryč!

Apatosauři se nejčastěji vyskytují:
a) v Severní Americe
b) v jižní Africe
c) na Pankráci

Apatosauři jsou:
a) bíložravci
b) býložravci
c) hladoví!

Nejlepší vlastností apatosaura je:
a) apatie
b) mlčenlivost
c) roztomilost

Co dělají apatosauři nejradši:
a) myjí nádobí
b) plivou kafe
c) spí

Čeho se apatosauři nejvíc bojí:
a) tyranosaura
b) dubna
c) malých zvířat

Kolik mají apatosauři nožiček:
a) dvě
b) čtyři
c) záleží na tom, z kterého úhlu jsou nakreslení

Nejlepší apatosauří jméno je:
a) Polda
b) Polda
c) Polda

“Párování? To není nic pro mne,” ušklíbala se a opájela se svou jedinečností..
“Nechat se svazovat konvencemi?” zalapala po dechu a předstírala mdloby.
“Proč bych se měla trápit?” ptala se udiveně.
“Já jsem svobodný duch!” tvrdila přesvědčeně každému, kdo poslouchal.
Zůstávala sama.
Když ostatní odcházely, tvářila se povýšeně.
Když se vracely, přezíravě se ošklíbala.
Soudila je za každé škobrtnutí. Předhazovala jim každý jejich šrám.
To ona, ona zůstávala bezchybná!
Nemohla přece přiznat, že ve skutečnosti ji samota bolí.
Ani sama sobě.
A tak tam jen tiše ležela a čekala až přijde stěhování.
Jediná lichá ponožka na dně zásuvky s prádlem.

Přišel sis prohlédnout mou malou dílničku?
Ne, nebojím se, že by mi někdy došla práce.
Lidé jsou nestálí. Opouštějí staré bohy pro nové.
Pořád!
Někteří ani nestihnou opustit kreslící prkno.
Házím je do té bedny v rohu. Někdy se hodí.
Jak říkám, lidé jsou nestálí. Opouštějí, co je. Vracejí se k tomu, co bylo.
No, spíš bych řekl, že to jde ve spirále, než v kruhu.
Ten velký na ponku?
To je Válka. Každých pár let dělám novou verzi. Vylepšenou.
Lidé se ho nedokážou nabažit.
Vážně.
Ty malé vzadu?
To jsou múzy.
Abych ušetřil čas, udělal jsem je rovnou němé.

Přišla jsem na začátku.
Až odejdu, bude konec.
Viděla jsem všechno, co kdy stálo za vidění.
Viděla jsem všechno, před čím se zavírají oči.
Nechala jsem lesy vyrůst.
A strhla jsem staleté stromy k zemi.
Zvali jste mě do svých domovů, lákali mě na svá pole.
A ronili jste hořké slzy, když jsem přispěchala.
Prošla jsem městy, která mě sice přivinula do své náruče, ale rychle mě odstrčila pryč.
Spočinula jsem v oceánech hlazená na hladině tisícem slunečních odlesků.
Potkala jsem všechny, kdo žili.
Oplakala všechny, kdo zemřeli.
Patří mi všechny vzpomínky na zemi.
A proto mlčím.
Jsem voda.
Tichá.

Slunce zapadlo. Počítám vycházející hvězdy.
Spí. To nejdokonalejší stvoření ze všech.
Pět minut.
Zpívám. Houpu. Krmím.
Hodiny.
Spí. Ten nádherný tvor z mého těla a z mojí krve.
Pět minut.
Hladím. Nosím. Dávám pít.
Hodiny.
Spí. Ve světle měsíce je vidět jak se ze sna usmívá.
Pět minut.
Nesoustředím se. Klopýtám. Zoufám si.
Hodiny.
Spí. Bez dechu čekám. Doufám.
Vítězství!
Posadím se na postel. Zírám z okna na probouzející se východní obzor.
Není to důležité, ale nemůžu si vzpomenout jak se jmenuju.
Podle nějaké kytky?
Fuchsie? Fikus? Mučenka?
“Přestaň se vrtět Růžo,” zamrmlá to z druhé poloviny postele, “budíš mě.”

Když překročí hranici a vyjde ze stínu, sledujeme, jak se tvé paprsky proplétají prameny jejích vlasů.
Když jde vzhůru a její šaty se rozvlní, představujeme si, jak se tvé světlo rozlije ve skrytých úžlabinách.
Když přichází k oltáři, dýcháme ve stejném rytmu, v jakém se jí za chůze pohupují ňadra.
Když přihlíží obětování své matky a skrze její krev se stane tvou novou ženou, vydechneme.
To tělo, ta ňadra, ty úžlabiny jsou naše. Stačí požádat.
Protože kdokoli požádá, stane se na tu chvíli Tebou.
Ó Bože, budeme milovat tvou ženu až do chvíle, kdy ji skrze jednoho z nás obtěžkáš.

Dívá se na ně. Cítí soucit. Jsou tak nešťastné. Zbytečné. Už nedokážou být užitečné. Není vyhnutí.
Popelnice volá.
Přijme je do své náruče. Potřebují místo kde spočinout. Dá jim ho. Kolébá je ve svém nitru. Hýčká. A pak se dívá jak odcházejí dál.
Popelnice mlčí.
Je připravená sloužit. Znovu naplnit svou prázdnotu. Poskytnout bezpečí na cestě dál. Přijmout všechny, které do ní patří.
Víko se otevírá. Na pytel se sešlápnutými plastovými lahvemi dopadá banánová slupka.
Popelnice váhá.
Biologický odpad znehodnocuje cennou surovinu. Trochu se otřese. Slupka klouzá k pootevřenému víku.
Je venku!
Popeláři troubí.
Recyklace je základem trvale udržitelného rozvoje.

Dívá se na ně. Cítí soucit. Stojí tam slabí a bezbranní. Nedokážou se bránit. Není vyhnutí.
Polnice volá!
Postaví se na jejich stranu. Potřebují zastání. Bojuje za ně. Někdy vyhrává. Někdy ne.
Dívá se na ně. Cítí obdiv. Silní a stateční se ubrání sami. Nežádají o pomoc.
Polnice mlčí.
Nestaví se jim do cesty. Svým výhrám i svým prohrám dokážou čelit sami.
Dívá se. Cítí bolest. Cítí strach. Vlastní slabost sráží k zemi. Otevřít ústa a požádat o pomoc se zdá nemožné.
Polnice váhá.
Nepotřebuje vítězství, jen sounáležitost.
Neví co dělat. Dlaň se otevírá, prsty uvolňují.
Polnice padá na zem.

Nejdřív uviděl rohový dílek, byly na něm Clarabeliny nárazníky.
Druhý dílek - okna vagonu. Jeho Teo měl doma stejnou skládačku, tak poznal, že tahle patří Annie.
Další kousky následovaly.
Kousek oblohy pod rozlomenou cihlou.
Koleje pod ohnutou železnou traverzou.
Komínek mašinky Tomáše v dětské pěsti.
Nezpanikařit. Odklízet trosky systematicky, aby nedošlo k druhotnému sesuvu.
Poslední dílek, který uviděl, byl lícem dolů. Na rozdíl od ostatních nebyl zaprášený, krylo ho tělo.
Hřbetem ruky si otřel čelo a otočil se. Zdravotník, kterému chlapce předal, ukázal palec vzhůru. Dítě jevilo známky života. Alespoň jeden malý zázrak, blesklo mu hlavou, než se vrátil k sutinám.