Moje články

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.

“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”

“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.

“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”

Zabít kouzelníka je zločin. Milada ze Lhoty má za něj pykat.

Kdyby však kdokoli z vás byl napaden a zbaven vůle, bránili byste se. Uvedli byste v pohotovost svá kouzla. Kdybyste útočníka zabili? Necítili byste se vini. Vinili byste jeho!

Ona se jen bránila. Sami jste slyšeli čemu. Jen se vám zdá, že vás svou obranou ohrožuje!

Jste mocní. Chcete být mocnější. Chcete ovládnout obyčejné. Vlastnit je.

Magie vám dává pocit nadřazenosti. Odolejte mu!

Obyčejní mají stejná práva jako kouzelníci. Platí pro ně stejná spravedlnost.

Uznejte to. Jedině pak můžeme čerpat i z jejich zkušeností a znalostí k prospěchu všech.

Soud probíhá na nádvoří pod budečskou lípou. Spravedlnost má být vidět a slyšet.

Milada je z delšího pobytu pod zemí bledá. Působí křehce. Vypovídá však pevně. Nevynechá žádnou podrobnost. Vypráví jak dělala návnadu, jak vnášela krysy k městským sýpkám, aby Vacek mohl přijít a nabídnout své služby. Neobviňuje, neomlouvá sama sebe. Mluví klidně a vyrovnaně. Když vypráví o flétně, pokusí se neuměle přezpívat melodii.

Renáta ji z místa obhájce sleduje. Obdivně. Kouzelníci se habrových kořenů bojí, jsou pro ně hrozbou, která blokuje jejich magii, která je mění, která je ohrožuje. Milada právě ukazuje, že navzdory staletým zkušenostem dokážou také léčit.

Holčičko moje pošetilá. Bude ti devět a stejně tě děsí, že sis ještě nevybrala budoucí zaměstnání. Trápíš se tím tak opravdově a hluboce, že se tomu ani nedokážu smát.

Máš všechny cesty před sebou. Můžeš jít kteroukoli z nich.

Máš nás a my tě podržíme. Jsme tvoje základy, na kterých postavíš svůj vzdušný zámek.

Nehledej práci, nejsi na to stavěná, práce ubíjí a unavuje. Ty musíš hledat poslání. Najít tu správnou vášeň, co tě požene vpřed. A až ji najdeš, bude úplně jedno jestli se staneš všehovědkyní nebo cukrářkou. Protože pak se díky tobě stane svět o kousek lepším místem.

A potom nebylo nic než tma. Všeobjímající tma prostupující do každičkého jejího vlákna, do každičké smyčky.

Tohle nebyla pouhá nepřítomnost světla, tohle byla prázdnota. Bezčasí naplněné všeobjímající nicotou. A to bylo strašlivé.

Takhle to nemohlo zůstat. Prázdnotu bylo třeba naplnit. Probudit čas!

Ponožka vzpomínala. Vlákny jí jako elektrické impulzy probíhala všechna setkání. Její smyčky se snažily přitáhnout všechny světy, které navštívila. To, co se stalo a teprve se stane napínalo prázdnotu k nesnesení. Ponožka cítila tlaky i tahy, které ji drtily nesmírnou silou, ale vytrvala. Musela.

A tak v jednu chvíli nebylo nic. Pak to třesklo a najednou bylo všechno.

Renáta nepřítomně rozhazovala zrní. Slepice zobaly.

“Ssschováváš ssse tu?”

Trhla sebou, ale byl to jen had hospodáříček. Uvolnila se.

“Přišel jsi mi i ty kázat, že dělám chybu, když obhajuju obyčejnou?”

“Ne, já přišššel vysssát pár vajec. Ale myssslím, ššše děláššš dobře.”

Překvapeně se dívala jak se spouští k vejci v kupce slámy.

“Teď ssse rozhoduje jessstli můšššete vedle sssebe šššít. Kdyššš obyčejné uvidíte jako něco míň, sssačnete jim vládnout. Propadnete bludu, ššše bess vásss nemůžou přešššít. Ššše jsssou jen sssvířata. Sssami sssebe připravíte o všššechno, co sss vámi můšššou sssdílet.”

Had vyplivl zbytek skořápek. Renáta přemýšlela. Slepice nepřestávaly zobat.

Malý Grchce obracel stránku, když z něj maminka strhla přehoz, knihu mu sebrala a přinutila ho usnout.

Střední Grchce dostal lepanec chapadlem, když četl napřed a nevšiml si, že je vyvolaný.

Velký Grchce málem neobhájil absolventskou práci, když se začetl a zmeškal nástup.

Dospělý Grchce se stal vesmírným letcem. Ach, ty dlouhé nudné přelety od soustavy k soustavě! Tolik času na čtení!

Žel, neměl s sebou maminku, učitele, ani vedoucího práce. Zabrán do příběhu tak přehlédl, že loď plnou rychlostí vstupuje do planetární atmosféry.

Knihu dočetl, ale náraz lodi na povrch vymrštil tolik prachu, že následné klimatické změny vyhubily dinosaury.

Cítil jsem se osaměle. Málokdy za mnou někdo přišel. Herbář i Kniha zaklínadel byli plné praktických informací. Ale já byl Slovník a moje slova nikoho nezajímala. Nápomocně se řadila do vět, ale když je nikdo nevyslovil, schoulila se do sebe a pomalu chřadla. Nevěděl jsem jak dlouho ještě vydržím. A pak se to stalo. Dostal jsem na vychování sotva opeřené papouščí mládě.

Staral jsem se o něj. Vyprávěl mu. Nechal ho, aby mnou listoval. A slova byla náhle šťastná.

A tak se můj Papouš stal Vrchním správcem slov. Miluje všechna stejně, lásku jim prokazuje používáním a ano, záleží na tom!

“Zločin!” prořízne poklidné ticho zděšený ženský křik.

“Shromážděte podezřelé,” vrhá se do vedení řízný hlas.

“Kdo se ho chtěl zbavit? Kdo bude profitovat?”

Podezřívavé pohledy se množí. Neklid vzrůstá každým dalším výslechem.

“Kdo ho viděl poslední? Kdo s ním mluvil?”

Podezření se vine od jednoho k druhému jako červená nitka.

“Kdo se vykrucuje? Kdo je pachatel?”

Někteří se jen třesou, jiní už se rozsypali.

A když se Černý Čaj opilý mocí vyšetřovatele zaměří na nebohé Kakao, do kterého už se dávno dali moli, nápojová skříňka se s vrznutím otevře.

“Ahoj, tak jsem zase tady,” usměje se kafe, “Zmeškalo jsem něco?”

Renáta seděla ve své pracovně a prohlížela si kostěnou flétnu. Když dovnitř vešel Felipe, zvedla hlavu.

“Je vyřezaná ze stehení kosti,” řekla tiše.

“Krysařská flétna?”

Přikývla.

“To děvče nemělo na výběr. K účasti na svých zločinech ji donutil.”

“Jsi si jistá?”

“Habrové kořeny ji nepřivádějí k šílenství. Odmítla se přestěhovat jinam. Oceňuje klid svojí cely.” Udiveně zakroutila hlavou. “Nestačí to snad jako důkaz neviny?”

“Zabila kouzelníka.”

“V sebeobraně.”

“Ale je obyčejná. Dobře víš, kolik kouzelníků se od tebe odvrátí, když za ni budeš bojovat.”

“Spravedlnost je víc než oblíbenost.”

“Není, jestli se při příští volbě opravdu chceš stát budečskou představenou.”

Miladě se před sklopenýma očima mihne bohatě vyšívaný lem nebesky modrého roucha. Látka je nádherná. Milada přemýšlí, jestli hřeje nebo chladí. Pak se její tváře dotknou cizí prsty a žena, která jí pokládala otázky jí zvedne bradu, aby si viděly do očí.

“Proč jsi s ním byla?”

“Já si nemohla vybrat,” vypraví ze sebe Milada trochu chraplavě. “Měl kouzelnou flétnu.”

“Kde je ta flétna?”

“Jestli ji nenechali v márnici, tak leží s Vackovo tělem v chudinským hrobě,” když to řekla, cítila Milada zvláštní zadostiučinění. Už jí nemohl ublížit.

Žena v modrém se zaujetím sledovala klidnou sílu vyzařující z Miladiny tváře.

Milada udiveně sleduje jak se kořeny rozestupují a dovnitř vchází vznešená žena a muž, který je jí očividně podřízen. Vyskočí a s úklonou pokorně skloní hlavu.

Žena si ji prohlíží, pak se dotkne stěny z kořenů.

“Víš, kde jsi děvče?”

Milada jen bezhlese zavrtí hlavou.

“Jsi na Budči, v jedné z habrových kobek. Každý viník tu ztratí vnitřní klid.”

Milada mlčí. Nechápe. Neví jak reagovat.

“Putovalas s mužem, který si říkal Vacek z Hameln?”

Milada se kousne do rtu a přikývne. Nemá cenu lhát.

“Něco je špatně,” žena se rozkazovacím tónem obrátí na muže. “A to špatné je třeba napravit.”

Milada spí. Spí sladce a beze snů. Klidně a uvolněně. A když se probudí, cítí se zvláštně. Všechno to špatné, co se stalo v sobě pořád ještě má, ale je to jen vzdálená vzpomínka. Věci, které jako by se staly někomu jinému.

Milada se probudí s úsměvem do zvláštně nazelenalého šera, do pachu hlíny a růstu. Rozhlédne se a překvapeně zjistí, že je uvězněná v malé komůrce mezi kořeny stromu. Dotkne se jich.

Kolem komůrky vede chodba. Chodbou se blíží hlasy.

“Přivezl jsem ji v dobré víře. Nechceme zpátky čarodějnické procesy. Čaroděje smí soudit jen čarodějové!”

“Ale ona není čarodějka.”

“Přijde doba kdy se slova budou proplétati povětřím. Prorážet mraky a škvařit se na slunci. A tehdy, o časném jaru, bude vzduch obtěžkán mnoha příběhy. Kachny roztáhnou křídla a zasypou je vlastním peřím. Slova budou před půlnocí spěchat na svá místa a když jich dosáhnou, bude to dobré.”

Věštkyně se vyčerpaně sesula k zemi. Svědci jejího proroctví si povzdechli.

“Se mi zdá, že to to děvče zase trochu přehnalo se vzácnýma bylinama.”

“Máš recht, hodíme ji dovnitř, ať se z toho vyspí v teple.”

Jak řekli, tak udělali. A protože proroctví nezapsali, objevilo se DMD jako blesk z čistého nebe.

Planeta křičí. Druhy vymírají. Podnebí se mění.

Lidé trpí. Ztrácejí práva, zdraví a životy.

Paradigma se mění. Popíráme to. Zavíráme oči.

Jen proto, že nevíme co dělat. Zmateně tápeme. Nitro nám svírá úzkost, žal a strach.

Problémů přibývá. Máme ještě čas se jim postavit? Nebo už přešla chvíle, kdy nám všechen protekl mezi prsty?

Nevíme. A tak zavíráme oči. Popíráme. Křičíme v nesouhlasu.

Protože změna nás děsí. Nechceme změnu.

My chceme pohádku. Pohádku o tom, že bude líp. Pohádku o tom, že můžeme stále stoupat aniž nám hrozí pád.

Chceme pohádku, ale dostaneme realitu.

A to nás nakonec zlomí.

Zlomí?

Hošku, hošku, postůj trošku!

Triko k zemi padá.

Neběhej tu polonahý,

nastydnou ti záda!

Děvče milé, během chvíle

ponožek se zbaví.

Dítě moje, uvědom si -

mráz podlahu žhaví!

Hošku, hošku, kam tak spěcháš?

Bez bot chtěl bys jíti ven?

Věř mi prosím, že náš trávník

podzim pokryl marastem.

Děvče milé, kde to vázne?

Kde máš boty? Bundu? Šál?

Víš, že na tebe už čekám,

stojím a potím se dál.

Děti, děti, co si počnem?

Jak vyrazit ze dveří?

Aniž máma vyhrožuje,

nadává a láteří?

Řešení je jednoduché!

Jestli chcete jíti ven,

oblečte si, co jen chcete

a vyrazte s tatínkem!

Když z omámení flétnou procitla poprvé, do zad ji škrábala polehlá luční tráva a těžké mužské tělo ji tlačilo k zemi, přiráželo a vydávalo živočišné zvuky. Hlavu měla prázdnou. Její pohled přilákal jiný pohyb. Hned vedle ní právě vítr zatřásl odkvétající pampeliškou. Soustředila se na tančící chmýří - padalo k zemi, do zapomnění, stejně jako její budoucnost.

Když poprvé procitla poté, co mu flétnu zabořila do srdce, ležela na dřevěné podlážce vozu zabalená do přikrývek. Vůz pomalu stoupal po cestě roubené lipovým stromořadím. Listí hrálo barvami a proti obloze stoupali pavouci na vláknech babího léta.

Zcela proti rozumu pocítila záchvěv naděje.

“Co chceš od mého úřadu Mistře?”

“Dej mi tu ženu.”

“Ne! Zabila. Spravedlnost má na ni právo.”

“Smrt byla jenom vyústěním dalších zločinů. Naši lidé ty dva už hledali.”

“Nemůžu ji jen tak pustit. Lidi by se bouřili!”

“Nemáš v celách zbytné tělo, které bys, zašité v pytli, hodil do jámy pod popravčím vrchem?”

“Víš dobře, že mám. Ale co vám záleží na jedný ženský, co zapíchla svýho smilníka?”

“Budči na tom záleží. Obyčejní by neměli soudit magické zločiny.”

“Když ti tak záleží na tom, abyste to byly vy, kdo jí potrestá na hrdle, je tvoje.”

“Zemře, ale nestanoví precedent.”

Byl to den podobný těm před ním. Byl to den, který se nijak výrazně nelišil od těch, které následovaly. Sinice 0 líně ležela ve své kalné kaluži. Nevnímala krásu hvězdného nebe nad sebou. Necítila stud, strach, ani bolest. Neměla proč.

Toho dne hvězdy docela obyčejně ustoupily, když obloha začala žloutnout. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a putovalo po jasně oranžové obloze, když se první sluneční paprsek dotkl kaluže schované mezi skalami.

Neozvala se dramatické hudba. Oblohu neprozářily ohňostroje. První molekula vody se tiše rozložila na kyslík, protony a elektrony. A jen tak, neokázale, začalo životu na Zemi úžasné dobrodružství.

Milada nechce spát. Spánek by vyústil v probuzení. Nechce se probudit. Probouzení bolí.

Sedí a jemně se kolébá. Chce být zase dítě, malé dítě, která nezná velký svět. Chce být nevinná.

Tady není rozdíl mezi dnem a nocí. Zírá do tmy. Jako by usilovné zkoumání odstínů temnoty mohlo přehlušit vzpomínky, které před očima naskakují.

Tichounce brouká. Všechny písně, které zpívala kdysi dávno, když ještě byla sama sebou. Tam doma, v kostele obklopeném tichým hřbitovem, kde leží její předci kam až paměť sahá.

Ona tam ležet nebude. Zavře oči, aby zahnala lítostivou slzu a únava ji přemůže.

Do ticha vrznou dveře.

Lhotecký kněz si povzdechl. Něco do zpovědních seznamů vepisoval rád. Každá nová ovečka Boží těšila. Dnes se pomalu prolistoval ke statku u rybníka a k nejstaršímu synovi vepsal úmrtí - nehoda v lese.

Pomalu přejel pohledem po jménech tamní rodiny. Neměli dobrý rok. Nejmladšího syna v létě vzala nemoc a starší dcera hned zjara utekla s komediantem. Milada, taková milá bohabojná dívka. Povzdechl. Dívčímu srdci neporučíš. Snad je šťastná.

V tu chvíli sedí Milada v temnici. Rukou zlehka spočívá na životě. Komediantova krev na šatech už uschla. Látka ztvrdla a škrábe.

Milada čeká až budou sečteny její hříchy a přijde trest.

Průlom ve studiu hibernace umožnil vesmírné lety. Jediným omezením se stala nutnost všechny uspané po 365 dnech probudit na ne méně než 24 hodin.

Kolonizační loď Autolie, jejíž startovní okno vyšlo na Vánoce se stala terčem vtipů o neustávajících svátečních hrůzách.

Posádka, bdící po první rok plavby si však dala za cíl připravit ostatním cestujícím dokonalé svátky. Povedlo se. Následující posádky to přijaly jako tradici. Autolijské dny probuzení se staly přehlídkou sváteční nálady a dobré vůle.

A když loď dosáhla čerstvě teraformované planety, náhodou se tak stalo ve chvíli místního zimního slunovratu.

Stala se jedinou lidskou planetou nepoznamenanou místními válkami.

Podařilo se jí probudit dřív než čekal. Rukou opatrně ohledávala zem pod sebou. Modlila se o správný kousek hlíny. Tady! 

Nutila se dýchat mělce a pomalu. Prsty hnětla a tvarovala hlínu.

Nejtěžší okamžik. Jako ve spánku se přetočit a dostat ruku k uchu. Natlačit hlínu dovnitř. Nechat svět utichnout. Probudit se.

Postavila se. On si vychutnával její nenávist a zoufalství. Přiložil flétnu k ústům, ale ona ho zalepenýma ušima neslyšela.

Začal hrát. Skočila, vytrhla mu flétnu z rukou a vrazila mu ji do hrudi.

Když ji našli sedět vedle jeho mrtvého těla, vzduch unikající z plic zahrál poslední čistý tón.

Zavrtí se, když ji sluneční paprsek pošimrá. Druhý paprsek se zatřpytí na řasách. Třetí už oslňuje pootevřené oči.

Probouzí se pomalu. Tělo jí připadá těžké, jako by jí ani nepatřilo.

Zvedne ruku, aby zakryla oči před sluncem. Je to zvláštní pocit, když ji vlastní ruka poslouchá.

Ale… proč by ji vlastní ruka neměla poslouchat? Otázka strhne závoj ze vzpomínek a to ji konečně probudí. Prudce se posadí a vyděšeně se rozhlédne.

Pak ho uvidí. Usmívá se.

Dívá se na ni. Užívá si její zoufalství. Nechá ji na všechno vzpomenout. Teprve pak sáhne po flétně a znovu ji změní v loutku.

Stébla trávy pod tlakem dívčích chodidel polehla k zemi. Jemná lesní tráva chladila.

Jarní slunce pohladilo růžové líce a z vlásků, které se uvolnily z ledabyle utaženého copu, vytvořilo svatozář.

Mladé srdce bylo otevřené všem radostem světa a zpívalo tou nejkrásnější nadějí.

Krok a skok a otočka. Lem sukně zavířil. Tančila lehce jako víla. Připadala si jako víla. Bezstarostná a lehkonohá. Špičky prstů se zarývaly do mechu a hlava zděšeně, ale bezhlesně křičela.

Stůj! 

UTEČ! 

PRYČ!

Melodie zesílila a získala na naléhavosti. Tón za tónem jako úder kladivem. Hlava to vzdala. Nechala nohy převzít vládu a potlačila myšlenku na následky.

Tóny se proplétaly mezi stromy a tančily s potokem. Dívka šla v jejich stopách až na kraj polomové mýtiny, tam se zastavila.

Na padlém kmeni, zahalený ve vířícím hejnu motýlů, seděl muž a hrál na flétnu. Melodie ladně plynula.

Muž na okamžik sklopil hlavu, melodie utichla. Než ji probudil, motýli se rozletěli pryč. Nová melodie už nebyla tak lehká, její rytmus byl zemitý, motiv přeskakoval k motivu.

Dívka ucukla, když se jí o kotník otřel zaječí běh. To muže vyrušilo. Otočil se a přes tvář mu přelétl zvláštní výraz.

Melodie se znovu změnila. Zajíci se rozprchli a dívka udělala krok.