Moje články

Nejmladší budečský knihovník odchází do skladu pro objednanou knihu a tím pro něj začíná malá série nešťastných příhod...

Nejmladší knihovník

- Nechoď tam. Ten dům tě připraví o rozum. Nenech se zlákat zdáním. Prostorné promenády vedou do zatuchlých sklepů. Velkými okny fouká zlý vítr. Pod vysokými stropy se drží zima. Není to dobrý dům. Není to šťastný dům. Střez se ho!
- Nezrazuj mě, nech mě jít. Svou cestu musíme volit vždycky sami. Možná, že na chvíli zešílím. Možná mě můj vzdušný zámek pohltí. Všechno se může stát, ale půjdu tam. Vystavím ho z cihel snů a přání, abych jím mohl projít. A až vyjdu ven, budu silnější, protože jenom ten, kdo sám sobě dovolí prosnít svoje sny, může realitou kráčet osvícen.

Čerstvé banánové listy popsané lidovými karibskými kouzly (místy ozdobené otiskem podrážky) přistály na stole před vedoucí budečské knihovny.
“Vida, tak se to konečně vyřešilo,” zvedla hlavu a povzbudivě se na nejmladšího knihovníka usmála.
Ten se tvářil vážně a zhluboka se nadechl (tohle totiž dělal úplně poprvé). Na banánových listech přistál ještě jeden list papíru.
Vedoucí se naklonila a překvapeně zamrkala.
“Výpověď?”
“Ano,” řekl knihovník uvolněně, jako by z něj spadla všechna tíha světa, “Knihovnictví není práce pro mne. Hodlám se ucházet o pozici ošetřovatele na mantichoří farmě.”
Pak se otočil a lehkým, téměř tanečním, krokem spokojeně odkráčel do zapadajícího slunce.

Bylo nebylo jedno drabble. Při pohledu blíž vlastně spíš nebylo než bylo. Létalo tvůrčím prostorem a nemohlo najít správně kyprou mysl, ve které by se uchytilo a vyrostlo.
A protože se ono drabble nikde neuchytilo a nevyrostlo, nemohlo být nikým vyprávěno, tím méně sepsáno.
Drabble, které není nikým vyprávěno, tím méně sepsáno, ovšem nemůže být správně oceňováno a hojně komentováno.
Ale protože drabble, které není sepsáno, vlastně neví jaké je být čteno, ani mu hojné komentíky a lichotivá pozornost publika nechyběli.
Drabble, které spíš nebylo než bylo si tedy volně a spokojeně létalo tvůrčím prostorem a vlastně bylo náramně šťastné.

Knihovník se čtenářem stojí na chodbě před knihovnou oba pevně zabalení do antistresových dek. Podlaha je plná pečlivě poskládaných bot.
“Vypadá to, že tady mladej vyčistil všechny botníky na Budči,” hlásí jeden z kouzelníků záchranného týmu.
Velitel zásahu si oddechne, že to nebylo nic horšího, a provede rychlé reverzní kouzlo.

Boty zmizí a s nimi i veškerý zvuk. Všichni postávající se po sobě dívají.
“Ohlušila nás rázová vlna vzniklá přesunem masy bot. Předpokládám, že je to jen dočasné,” zkonstatuje bystře knihovník.
Ale protože všichni kolem trpí kolektivní hluchotou a odečítat ze rtů neumí, tak jeho pohotový postřeh nikdo neocení.

První myšlenka se sice objeví hned, ale je taková obyčejná, dost předvídatelná. Vlastně ani nestojí za to ji zpracovávat. Ztráta času. Klišé.
Druhé myšlence to chvilku trvá, prochází mnoha křivolakými cestičkami, mohutní a bobtná. Nebyla by vůbec špatná, má jiskru a vtip, ale je moc dlouhá. Ta rozhodně nepůjde smysluplně zkrátit.
Třetí myšlenka se tváří vznosně, stojí na hromadě složitých slov a přepečlivě malovaných scén. Jenže je tak nějak prázdná. Skoro by se dalo říct, že její elegantní schránka pouze dutě duní.
Tak co teď? Snad jedině zpracovat si tu čtvrtou?
Což je průser. Já totiž žádnou čtvrtou myšlenku nemám!

ROZKAZ!
Plní celé moje tělo odshora až dolů. Nejde ho neuposlechnout. Nejde mu vzdorovat.
POSLOUCHÁM!
Ženu se za kořistí. Nesmí mi uniknout. Dostanu ji.
PLNÍM!
Je jen moje. Mám drápy a zuby. Mám zuby a drápy. Použiju je.

Cvakla klika. V otevřených dveřích stojí žena a konsternovaně zírá na scénu zmaru.
Na kuchyňské dlažbě leží trosky slavnostního dortu. Vlevo vedle něj sedí chlapec a prstem ochutnává polevu. Vpravo se do něj čumákem a tlapkami boří malý chundelatý pejsek.
“Mami!” rozzáří se chlapec, když si ženy všimne. “Alík mi pomohl najít poklad! On je úplně nejlepší cíťa, protože vycítí úplně cokoli!”

Jsou jich tu tisíce! Tisknou se jedna k druhé a výhružně mlčí.
Mám chuť křičet: “Která je ta pravá?” Jenže vím, že mi neodpoví. Jsou přece mrtvé. Mrtvé schránky tajných zpráv.
Musím hledat. Doufat, že naleznu schránku, jež patří zprávě, na kterou čekám.
Dívám se na ně a ony se mi vysmívají svou nehybností. Sbírám odvahu.
Chodím od jedné k druhé, beru je do ruky, vybírám podle různých kritérií. Když nevím jak dál, pláču.
A pak to přijde, vezmu jednu z nich do rukou, čtu a mrtvá schránka ožívá.
Našel jsem v knihovně přesně tu knihu, kterou jsem právě hledal.

pondělí
Ó to mám krásný rybníček. V hladině se odráží blankytná obloha a pestré rybky v něm vesele plavou.

úterý
Sakra, támhle v rožku se hladina nějak zelená! Ale co, to je sotva procentíčko hladiny, to nic není.

středa
Zelené je zdá se trochu více, ale co, i zelená je krásná barva.

čtvrtek
A pravda je, že zelená s modrou spolu krásně ladí.

pátek
Té zelené začíná být trochu víc. Možná bych s tím měl něco udělat.

sobota
Aj! To vypadá jako čtvrtina rybníka.

neděle
Dnes je den odpočinku. Zítra to vyřeším.

pondělí
A sakra. Ale měl jsem krásný rybníček.

Za slunečním žárem spalujícím tak, že by dokázal maso od kostí okrájet, anebo možná ještě dál, leží Chrám. Na první pohled se posledním přeživším z Bonbonského kmene zdá zcela obyčejný, ale už na ten druhý začne být jasné, že jim Chrámoví kněží předvedou podivuhodné věci.
Holohlavý žalářník s velkýma ušima se usmívá, když zajatce zavírá do cel. Nenechá se vyvést z míry ani jejich odporem, ani jejich spoluprací.
Za každými zamčenými dveřmi chvíli postojí a než zaklapne a zajistí okénko, kterým se dovnitř podávají příděly jídla, klidným hlasem pronese: “Nebojte se, každý problém, každé utrpení, vyřeší obětní nože našich kněží.”

Vedou učené disputace i zbytečné řeči, ale vznosně se shodují na tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Lžou sami sobě. Protože jsme tu my. My, kterým by nejraději veškerou svobodu upřeli.
Naše svobody je nezajímají. Bez rozpaků se nás zbavují a ještě to v rozhovoru dávají k lepšímu. Myslí si, že schopnost nás odhodit je předností, kterou se odlišují od méně dokonalých příslušníků vlastního druhu.
Berou to jako svoji zásluhu. Ó jak se pletou!
Neboť mezi základní práva každého řetězu patří svoboda ve výběru svázaných.
Dáme lidem nespoutanost, když po ní touží.
A ta je zničí!

“Existuje způsob jak zmizet?” zařval čtenář do sílícího hurikánu, “Začíná to být nebezpečné.”
Knihovník, skrčený pod stolem vedle něj, musel souhlasit. V místnosti zbýval jen závan banánové vůně a kusy rozdrceného nábytku.
“Zkusím otevřít průchod do Spirálové chodby!” zakřičel v odpověď a začal čarovat.
Nepovedlo se to ovšem úplně dle jeho představ. Namísto jednoho východu pod jejich stolem se v místnosti otevřelo nespočet vchodů. Těmi přišla přívalová vlna bot.
“Fungovalo to!” radoval se zavalený čtenář o chvíli později. “Ty boty posloužily jako dokonalý větrolam!”
Knihovník se mezitím snažil vyplivnout tkaničku a zahnat myšlenky na to, kdo bude ty boty třídit.

Proč lezu do lesa? ptal se Janek sám sebe. Šak bobule jsou očesaný a vyškrabovat semínka ze šišek je dobrý tak pro veverky.
“Půst!” zatrylkoval divný hlásek.
To si může dovolit takovej, co se šest dní z tejdne pořádně nají, mudroval Janek. Jakpak by to pro mne bylo řešení.
“Půst!” vztekal se hlásek.
Šak jsem pořádně do huby nevzal nejmíň čtyři tejdny. Dyk já už nevím, jakej je rozdíl postit se a nepostit.
“Půst mě ven, ty hňupe!” zavyl hlas tak zoufale, že Janek úlekem odskočil. V místě, kde ještě před vteřinou stál, bleskově vyrostl půlmetrový hřib. Hlad byl zažehnán.

O něco dříve:
“Musíme to dát patentovat, to je jasný.”
“Jenže ten rozkaz je moc dlouhej, to než lidi vykoktaj...”
“Musíme vymyslet zkráceninu.”
“Kluci z marketingu říkaj, že maximum jsou dvě slabiky. A ať to má rytmus!”
“Počkej, když zůstanem v rytmu… ta - da - da - dum… ta - dum… Mám to!”
“Tak jak?”
“Vystřihneme prostředek! Místo ROZLEJ VŠEM RUM jen ROZUM!”
“A to by v tom byl čert, aby to nebyl fenomenální úspěch!”

Nedalo se tak docela říct, že by byly přítelkyně. Za celou dobu, kdy žily v sousedství, si spolu vyměnily sotva pár zdvořilých frází. A pak se objevil ON.
Byl nepřehlédnutelný a ony dvě si HO všimly téměř současně. Začaly HO k sobě lákat až trochu přehnaně, ale jedné i druhé se zdálo, že dostat právě JEHO je věc cti.
Dlouho se zdálo, že se nemůže rozhodnout. Kolísal. Chvíli HO to táhlo k jedné, chvíli k druhé, ale nakonec skončil na Zemi, protože její přitažlivost byla v tu chvíli přeci jen o chlup větší.
Venuše ostrouhala.
A dinosauři zase jednou vyhynuli.

Nikdy nikomu nenadbíhala. Snad proto, že nebyla zrovna tělesně zdatná.
Nikdy nikoho nelovil. Snad proto, že se bál, aby nikomu neublížil.
Nemyslela si, že opravdu existuje někdo, vedle koho by dokázala spokojeně mlčet.
Nemyslel si, že najde takovou, pro kterou by byl ochoten vystoupit ze své komfortní zóny a svého mlčení se vzdát.
Pozorovala lidi, chápala jejich chyby a to jí bránilo se k nim přiblížit.
Pozoroval lidi a nechápal, proč se nechovají stejně logicky jako algoritmy.
Byla sama.
Byl sám.
Pak se ti dva dali dohromady a vydrželi se celé roky přít o to, kdo koho tenkrát vlastně sbalil.

Začalo to nevinně.
“Och,” vykřikl nadšeně čtenář nos zabořený mezi banánovými listy, “tady jsou dokonce motýlí kukly!”
Knihovník si nerudně pomyslel cosi sprostého a dál se věnoval sběru opadaných listů. Pole urychlující růst fungovalo nad očekávání dobře, už dozrála téměř polovina knihy.
Když čtenář vzrušeně volal: “Už se líhnou!” Knihovník tomu stále nevěnoval pozornost a raději v duchu počítal, kdy se přehnaně pozitivního čtenáře konečně zbaví.
Ve chvíli, kdy se čtenář s knihovníkem společně schovávali pod stolem a přitisknutí k podlaze sledovali banánové listy vířící ve zběsile zrychlujícím vzdušném víru, bylo už pozdě s efektem mávnutí motýlích křídel cokoli udělat.

… po zralé úvaze jsem se rozhodla ucházet o pozici starší sestry.
O sourozence jsem odhodlána pečovat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a utvářet ho k obrazu svému tak, abychom spolu v dohledné době utvořili funkční tým, který bez nesnází nejen ovládne nejbližší okolí, ale i přepere maminku.
Jsem ochotna sourozenci půjčovat svoje hračky, včetně autíček, pokud je nebude příliš oslintávat.
Také slibuji, že ho budu chránit před nástrahami sladkostí a všechnu čokoládu obětavě zlikviduji sama.
A pokud bude sourozenec zlobit, jsem připravena mu káravě sdělovat, aby to nedělal.
Za brzké kladné vyřízení své žádosti vám předem děkuji.
Vaše Julinka

Byl okamžik, kdy jsem mlčela a nevyřčené propálilo chřtán.
Byl okamžik, kdy jsem mluvila a slovo umí zranit stejně jako nůž.
Byl okamžik, kdy jsem odvrátila pohled, abych nemusela podat ruku.
Byl okamžik, kdy jsem se celá skryla do lži jako do brnění.
Byl okamžik, kdy jsem uvěřila, že já mám přece právo.
Bylo jich tolik, těch okamžiků, které pálily jak prásknutí bičem.
Nechtěly být, nechtěly existovat a snad by využily právo upadnout v zapomnění, přestat mě trápit, ale zůstávají. Mám je v srdci vypálené žhavým železem, protože bez nich, bez okamžiků bolesti a hanby bych já nebyla doopravdy já.

“Ta sebranka se přes nás nedostane!” velí generál. “Všechny síly do útoku a braňte vše, co je nám drahé! Nešetřte nikoho!”
Nelítostný boj začíná.
Jako předvoj se po bojišti koulí nášlapné miny korálků.
Klasické dřevěné kostky se vrhají do útoku proti plastové stavebnici.
Pěší oddíl plyšových zvířátek se vrhá na jízdu autíček na setrvačník.
Kolejnice svírají nepřátelské křídlo a přijíždějící mašinka houká temné requiem.
Na bojiště vchází Matka. Podívá se na pandemonium na podlaze dětského pokoje a mlčí.
Zvedne oči a zahledí se z okna na letící mraky.
Po chvilce se beze slova obrátí a odchází se věnovat zenové meditaci.

Až budeš zase malá,
tak si vzpomeň
na ty bezejmenné,
co tě napájeli svou krví
a krmili svým masem.
Vzpomeň na kosti těch,
díky kterým jsi dokázala stát.

Až budeš zase malá,
tak si uvědom,
že všechno chodí v kruzích.
Hrdiny následují zbabělci,
zbabělce hrdinové.
A tvoje kořeny,
ty vyrůstají z nich.

Až budeš zase malá,
neboj se uvěřit,
že zas přijde tvá sláva.
A zase zazáříš
a budeš dávat sílu.
A zase budeš tím,
co povede nás vpřed.

Až budeš zase malá,
neboj se zase vyrůst,
bez tebe byl by svět
nevlídné místo k žití.

Má víro v lidství.