Moje články

Už si nepamatuju, jestli hrdinu někdo skutečně napsal a vydal, nebo je plodem některého Sovího pošťáka. Je ovšem příliš skvělý na to, abych mu odolala.
Pružným krokem rysa sledoval stezku linoucí se údolím lemovaným temnými obrysy skal. Vítr se mu opřel do tváře a zvedl mu dlouhé, nepoddajné vlasy barvy kaštanu z mohutných ramen. Míjel kopce s ruinami dávných hradů, které pamatovaly předky jeho klanu. Klanu, jenž nyní musel pomstít.
Angličané. Ti slaboši věčně prahnoucí po území a ženách jiných. Změkčilí čajepitelové, co neumí ani pořádně vyslovit „r“.
Hbitě vyskočil na skálu. Angličané zvedli hlavy a s úšklebkem tasili meče. Bylo jich jen dvanáct a byli již předem mrtví. Nezkrotný horal vydal bojový výkřik. Vítr se mu opřel do mužných beder a nadzvedl mu kilt.

„Dlouhé vlasy, krátký rozum!“ hulákal muž. Touto údernou větou ukončil svůj monolog, který měl vstoupit do dějin. Tedy vlastně do kronik. Kroniky a dějiny nejdou vždycky ruku v ruce, a proto v nich chybí následující pasáž.
Perunův kněz Hostislav, majitel bujných vrkočů, které mu padaly až po pás, a neméně bujných vousů se nechal slyšet: „Zopakuj mi to do očí!“
„T-to se týká jen ženských!“
„A to bych neřekl,“ ušklíbl se Zlatoň, žrec Velesův, který svou hlavou za slunečných dnů oslňoval širé okolí.
Začala všeobecná vřava, která přešla do všeobecné rvačky.
Kněžna Libuše si povzdechla: „Pro vás je matriarchátu škoda.“

Varování: neveselá historie
Snad už je drabble konečně správně. Jinak mi slova žere šotek.
Prvně si toho všiml, když se vlekl zpátky domů s Ruskem s vypáleným srdcem za zády, s Ruskem se šíleným úsměvem a se zatraceně rychlými střelci všude kolem a s nekonečným mrazivým Ruskem před sebou.
Kdepak je císař teď?
Shrnul mokré vlasy stranou. Na rukavici mu zůstal vlas a Francis se dal do smíchu.
Koneckonců na to měl nárok.
Vídeňský kongres – ten vlas vyrostl znovu, zvláštní, revoluce – šedina č. 3,… ten pruský hajzlík - 4, komuna - 5,… Verdun, Somma, Marna - 17 – šlo to stále rychleji – Polsko, Belgie, a pak
Oradour-sur-Glane bylo číslo 30.
Pak přestal počítat. A trhat.

Každý rok začátkem jara propuklo hotové šílenství. Vtipy a vtípky, nachytávky, pasti a úskoky, kanadské žertíky ve škále od sofistikovaných až po ty nejhloupější. Bylo to jako jednodenní vlna, která zachvátila celý svět. Skoro celý svět.
Ale stačilo to.
Ta vlna se mu přelévala do žil. Cítil každičkého napáleného člověka jako zážeh tepla v ochablém, zuboženém těle. Dnes málem dokázal uvolnit pravé zápěstí. Možná příští rok. Šlo to čím dál líp…
„Ať žije… jak se to jmenuje?“ zachraptěl.
„Myslíš tím apríl nebo internet?“ zeptala se jeho žena s pohledem upřeným na misku s jedem.
„Obojí, lásko,“ usmál se Loki pokřiveně.

Babka vetchou rukou položila kelímek nad stůl a Ondřej Vozihnoj zaznamenal podivný pocit v levé oblasti žeberní. Provázel ho obrázek malého Ondry s rozbitou památeční vázou. Jenže do byznysu malí Ondrové nepatří, zvlášť když staré hlupačky nechápou, že proti 4-6-5, které hodil Břéťa Soplík s těmahle kostkama, nemají šanci hodit…
6-5-6
Břéťa zmateně potěžkal kostky v ruce.
Stařena za hrobového ticha sklidila ze stolu bank Soplíkova gangu a podala své společnici klec se zastaveným, vysoce podrážděným kocourem, pak se zarazila, jako by se přistihla při společenském fópa.
„Ta moje hlava! Málem bych zapomněla…“
A spráskla ruce: „Božíčku!“