Moje články

Že má dítě vlasy po mně bylo jasné hned v okamžiku, kdy se vyklubalo na svět. Mělo jich plnou hlavu a bylo blond. (Což moje tchyně okomentovala nekorektní narážkou na otcovství a ne, není to tak, že by kvůli svému původu nevěděla, co říká, manželi, česky mluví 35 let). Naštěstí. Jestli bude mít vlasy po mně i nadále, nemuselo by ve 20 začít plešatět jako tatínek. Tedy, manžel samozřejmě neplešatí, jen mu vlasy zdivočely a jaksi se stěhují směrem vzad. Nahoře se zvětšuje čelo, vzadu rostou až do půlky zad... Pane Bože, dej, ať má dítě vlasy normálně na hlavě!

Na konci dne si vždycky sednou a vytáhnou nejzajímavější spis, který našli. Někdy je těžké je i přečíst, takže občas najdou hroznou nudu, kterou přečetli špatně. Občas ale objeví pravou perlu.
"1991 - Zdivočelé účesy typu záclona. Každý den ráno se probudím a dlouhou část vlasů mám barevnou. Barva přes den postupně bledne, ale po ránu vypadám jak světskej." Matěj se zasměje, Veronika pokračuje: "Zadní část hlavy mám naježenou jako dikobraz, musíte to prošetřit!"
"Ta divoká devadesátá! Byl to kadeřník?"
"Kupodivu to byl zahradník. Šikovnej. Co máš ty?"
"Jen údajného vodníka v Srbsku." Hrnek od kávy letí k zemi.
"Proboha, ukaž!"

Poučena chytřejšími (čti dřívějšími) matkami jsem se poctivě připravovala na drama s růstem zubů. A. začal ve čtvrtém měsíci slintat jak bernardýn, takže jsme nakoupili kousátka a čekali bezesné noci. Zuby, pohroma huby, no ne?
Kousátka se nekonala (nedá se to sníst, to nechci) a bezesné noci taky ne. Kdepak, nejsme venku. Nenamáhej se s kontrolou. Ještě tam budem.
První zub se mu vyklubal den před dovršením 11. měsíce (přesně na moje narozeniny).
Mezi horními řezáky by mu sice nejspíš projel tank, dvojky dole se někde ztratily a místo nich má asi špičáky, ale měl to lehký. A my taky.

"Už bude duben." povzdychne si Veronika a založí spis do správného regálu, správné přihrádky a pod správné písmeno.
"A my tu ještě dlouho budem, jestli si nepohneš." podotkne Matěj a udělá totéž s jiným spisem. Na tom je datum z roku 1769.
"Stejně tu budem dlouho, pamatuješ? Co na tom, jestli jich dneska roztřídíme 300 nebo 500?"
"Tři měsíce, Verčo, to už vydržíš."
Povzdech. Ví, že z toho ještě vyšli lacino. Hlavně proto, že si šéf nemohl dovolit nechtěnou publicitu, politik jeden. Ale rok v archivu se táhne jako žvýkačka. Hoří touhou sáhnout si zase na pořádnou práci.
Tři měsíce.

Jako rodič zjistíte spoustu věcí. Třeba, že vás strach, že dítě neslyší, je úplně neopodstatněný. Dítě slyší, rozumí, jen na vás prostě hází bobek. Často a rádo.
Pokud nejde o ponožky. Ponožky rozumí, ponožky ochotně podá (hodí tak nějak vaším směrem), nechá si je nasadit (přibližně), jen když to bude znamenat, že se dostane z ohrádky. Aby se okamžitě rozpláclo na podlaze a udělalo si bouli jako zeměkouli. Nejlepším tišícím prostředkem je v takovém případě druhý rodič (ten, co neměl během nehody hlídku, tudíž otec) a banány. Na každou bouli minimálně jeden. Taková sladká pilulka. Co furt dochází, do háje!

Křivdy tak, jak jdou příběhy za sebou (kromě začátku, ten je v ročníku 2016, ale nechce se mi to dělit, tak je Dlouhá cesta první):

Dlouhá cesta
Křivdy 2019 - 2 - nesoutěžní nedokončená série
Křivdy 2018
Křivdy 2019
Křivdy 2016
Dobročinnost 2016
Křivdy 2017
Dobročinnost 2017
KŘIVDY 2020

Jsou tam chyby a nemá to obaly. :D

Hudba byla vždycky velkou součástí našeho života. Velkou. Člověk si ani neuvědomí, jak je hudbou odmalička masírován, dokud není zavřený doma s dítětem a manželem na homeoffice.
Tavaszi szél vizet áraszt, virágom, virágom... zní od manžela a jeho maďarština je strašná.
Du og meg e like som et par dråper vann... jedu já a moje norština není lepší.
Mama, just killed a man... zpíváme oba a není to zlé, jen falešné.
A. je ovšem dítě s názorem a nebojí se použít všech prostředků (především nemelodických) k jeho prosazení. Takže už tři týdny zpíváme Já jsem chňapík maličký krokodýl...
Mně jebne.

Prosinec: Zubař, utopenci, zubař, Vánoce, kristepane, já jsem těhotná!
Leden: Zubař, ultrazvuk (to větší rozlišení!), turnaj v prší, alergická reakce kdoví na co, pohotovost, čtyři kapačky.
Únor: Teta má rakovinu, sakra.
Březen: To je ale krásný měsíc! Švagrová je taky těhotná.
Duben: DMD, jupí! Budeme mít kluka, jupí!
Květen: Teta s námi nemluví.
Červen: Koťata. Černého kocoura tu kočka nechala. Máme kotě doma, vím, jak to dopadne. Týden nespím. Zvrtnutý kotník - kombinace kotěte a marmelády. Manželovi zemřela babička.
Červenec: Spousta narozenin, oteklé kotníky.
Srpen: de Quervain útočí. Výstava květin, další den porod. A ještě další. Poslední z posledních problémů? Haha!

Vyšetřování samozřejmě ještě neskončilo, ale pár věcí už bylo jasných.
Jako třeba to, že Matěj i Veronika si udrží práci, i když budou nejspíš hodně pod drobnohledem. Hlavně Veronika. Ale krátký řetěz je lepší, než skončit na ulici. Snad.
Česťa se v podstatě nemá, čeho bát. Snad jen toho, jak dopadne Karl.
Karlova iniciativa s eutanaziemi, ač ne úplně dobrovolná, nebyla přijata úplně kladně, ale horší bylo to, co si nesl v sobě. Kromě výslechů ho i zkoumali nejlepší z nejlepších. Výsledky nebyly optimistické. Ale i díky tomu jeho případ vypadal nadějně.
Dostali varování. První. A zároveň nejposlednější z posledních.

Kdyby se těch, co je vyslýchali, někdo zeptal, tvrdili by, že se jistojistě domluvili, ale to nebyla pravda. Domlouvat se nemuseli. Šli s kůží na trh, všichni. Nezamlčeli nic, přiznali každou eskapádu, každičký hříšek. Pravda. Tak nebezpečná... Tak osvobozující!
Šéf kouzelnické policie jen vrtěl hlavou, zatímco armáda asistentů hledala v archívech případy staré desítky let.
Celý obraz opravdu připomínal tržiště. Jednotlivé případy stánky a mezi nimi jako cestička Karlova a Česťova životní cesta. A Veroničina. A Matějova. A spousta bolesti, utrpení a odvahy a dobra vykonaného potají, nesvázaného předpisy.
Pak je pustili domů. Všechny.
A domek pod vodou opět ožil.

Ze všech věcí je naložili zrovna do mikrobusu. Cesta do Prahy není ani dlouhá, ale ani krátká.
Karl mlčí a Česťa, Veronika i Matěj ho stíhají Pohledy. Pohledy si vyměňují i mezi sebou, což vytváří napětí.
Na Mníšku už nevydrží a promluví skoro najednou.
"Ani na to nemysli, Karle." Zašeptá Česťa.
"Jestli to uděláš, řeknu, že lžeš." Vyhrkne Veronika.
"Měl byste si to dobře rozmyslet." Řekne Matěj.
Karl se na ně podívá, vlastně se na ně dívají dva. Jeden ohleduplný, až to bolí, a druhý totální egoista, kterému na nikom z nich nesejde.
Nic neřekne, jen otočí hlavu k oknu.

"Pamatuješ si, jak jsme se poprvé potkali?"
"Na to nejde zapomenout. Snažil ses mi ukrást přítele!"
"Kdybych to tenkrát dokázal, nás život by byl úplně jiný."
"Rozhodně. Třeba bych nebyl v pětadvaceti rozvedený."
"Nechodili bychom spolu."
"Ale zase bych nezažil totální krach všeho okolo mě."
"Který ti pomohl pochopit, že surikaty nejsou vlastně vůbec špatné."
"A který změnil můj gayface!"
"A taky čich, když už mi neříkáš, že smrdím jako Craigslist."
"Ach můj Bože, byli jsme vážně tak strašní?"
"Byli jsme puberťáci, všichni v pubertě jsou idioti."
"Mohli jsme si ušetřit tolik věcí."
"A mít daleko víc sexu daleko dřív!"

1945 Upíři: "Tak se ti skopčáci v noci sbalili a zmizeli. Aspoň už nebudou nikomu pít krev." Případ uzavřen.
1968 Rusalky: "Říkám ti, že zmizely. Prostě jsou fuč!" "To se o ně asi někdo postaral." Případ uzavřen.
1987 Vzpoura hejkalů: "Tak si to prej rozmysleli a přestěhovali se na Šumavu. Že jsou tam jen péseáci." Případ uzavřen.
1998 Démon: "Démon v Brdech, chápeš to?" "A to jen tak zmizel?" Případ uzavřen.
2008 Lich: "Prej to vyřešila jedna policajtka na vlastní pěst, ale dej na mně, na tom něco smrdí. Sama by to nedala." Případ uzavřen.
2016-2018 "Dějou se divný věci..."

Nechali Česťu, aby se oblékl. Aspoň že tak. Karla spoutali. Neprotestoval. Veronika chtěla.
"Prosím tě, aspoň jednou v životě mlč." Řekl jí Matěj. Promluvil si s kolegy, vypadalo to na horkou debatu. Pak se vrátil k ní.
"Jsme v pěkným průseru, začali oficiální vyšetřování."
"Karla?"
"Karla, Česti, tebe... A jakmile vás předáme i mě."
"Ale..."
"Ale nic. Udělal jsem, co šlo. Byl to doslova prasečí tanec. Ničil jsem důkazy, kde se dalo, ale ani prase nesežere celé tělo, chápeš? Vždycky něco najdou. Takže v tuhle chvíli jsme oba dva minimálně bez práce."
"A Karl? Česťa?"
"Těžko říct, holka. Těžko říct."

Muž si zakrývá uši, kroutí hlavou a křičí. A Veronika zpívá. Je to jako vichřice. Z rybníka se začnou ozývat jiné zvuky, jako když se trhá plátno. Rázová vlna smete nejen toho muže, ale i ji. A přesně ve chvíli, kdy se Karl s Česťou vynoří z vody, dorazí kavalerie. Tedy přesněji řečeno Matěj. A dva nebo tři jejich kolegové. Ji rozvážou, chlápka naopak svážou. Karla s Česťou nechávají zatím být, ale stíhají je nepěknými pohledy.
Je moc vděčná, že Matěje vidí. Když s ní tehdy začal pracovat, byl úplný zelenáč. Teď je z něj chlap, co zvládne každou práci.

Stále drží Karla za ruku, když začne plavat směrem k hladině. Prsty prokluzují, protože Karl se nechce hnout. Zatáhne a Karl se konečně podvolí. Plavou směrem ke světlu, ale vynořit se nemohou. Hladina je nechce pustit. Jako by je něco uzamklo uvnitř rybníka.
"Co se to děje?"
"Veronika je nahoře."
"Já vím."
"Ale ona by přece..."
"Je to její magie!"
Karl se znovu pokusí vynořit, ale hladina drží. Něco na ni tlačí, nechce povolit. V čem je zakopaný pes?
"Něco se muselo stát." Řekne Česťa a Karl přikývne.
"Kryj se!"
Zatlačí veškerou svou mocí, hladina se prohne. Napíná se. Praskne.

Stojí pod vodou, Karl tiskne Česťovi ruce, mezi prsty sevřených dlaní zastrčí stříbrnou šupinu a obličej zformuje do masky klidného nezájmu a odevzdanosti. Hlavně neprojevit všechnu tu naději, kterou právě cítí. Protože co když...
Česťa se chvěje, Karlovy ruce jsou jako kus ledu. Voda se sice uklidnila, ale po posledních zkušenostech jeho tělo stejně reaguje. Na obličeji má masku odvahy a odhodlání. Mlčí, jeden druhému se dívají do očí, hledají... Cosi. Česťa to nejspíš nachází. "Pojďme domů, Karle." řekne totiž a palcem pohladí vrásčitou nazelenalou dlaň. Usměje se. Jeho maska spadne. Karlova začíná praskat.
"Udělal jsem hrozné věci, Česťo."
"Ne."

Příbramská porodnice, respektive celá budova gynekologie, procházela obrovskou rekonstrukcí. A není divu, pokud to tam vypadalo, jako to vypadá na odděleních, která neměla to štěstí a nehrnula se na ně Bebarová nebo Farna. Nebo bůhví kdo ještě. Péče fajn, když si odmyslíte "jídlo". Sestry na šestinedělí jsou báječné! Sestry z neonatologie už tolik ne. Ale to odbíhám. Nejsem si jistá, že je probíhající rekonstrukce (rekonstrukce!) dobrým opatřením pro podporu porodnosti. Byl tam hluk, byl tam prach, hlavní vchod na porodní sály nefungoval, ale hlavně, dítě tam ve zralém věku tří dnů slyšelo svá první sprostá slova, cituji: čuráci zasraný, vole.

Chvíli na ni zaraženě kouká, ale pak se rozesměje. Vytáhne nůž a zašermuje jí s ním před očima.
"Tak kurva zazpívej!"
Veronika není žádná siréna, ale její živel je vzduch. Nikdy to nezkoušela, ale mohla by svým hlasem, pokud správně přesměruje magii, rozpoutat peklo na zemi. Nadechne se.
"Když jsem byl maličký pacholíček, šlápl mi koníček na malíček..." Zvedne se vítr. Kapky vody se z trávy zvedají zpátky do vzduchu a začínají je bičovat. Veronika zpívá z plných plic, až se okolní břízy ohýbají. S každým dalším slovem písně je její hlas silnější a ona jistější. Nůž odletí do trávy.

Skloní se nad ní. Na první pohled jasné šílenství.
"Ty jsi ta svině, co tu topí lidi?"
A sakra. Zdržuj. Na to jsi vycvičená.
"Cože?" Ne po ráně do hlavy... Kopne ji do žeber.
"Ptám se, jestli jsi ta svině, co tu topí lidi. Jako moji ženu."
"Pane, já rozhodně nikoho netopím." To nebylo moc dobré.
"Tak ses přišla utopit?!" Čpí z něj alkohol a beznaděj. Tak už krucinál vyplavte na hladinu a něco s ním udělejte!
"Nene. Já tady zpívám."
"Cože tu děláš? Neutahuj si ze mě!" Vztek.
"Já tady vážně zpívám. Je to opatření na podporu porodnosti žab."

Na některé nástrahy rodičovství se nepřipravíte. Na spoustu ano, protože existují skvělé zdroje. Tak jsem třeba hledala látkování, jelikož přece nebude problém používat látkové pleny. Oproti jednorázovkám to vypadalo ekologičtěji i ekomomicky. Mít dítě je drahej špás.
Když si teď představím, že bych látkovala, jímá mě hrůza. Keksík je sice zlaté dítě a těch plenek moc nespotřebuje, nevadí mu totiž v pleně sotva cmrndnuto, ale! Jednorázovky mají spoustu výhod, třeba nepotřebujete návod... Omyl! Jakožto čerstvá matka jsem měla tolik načteno, že jsem se popisy na obalech nezabývala. Takže jsem ty kouzelné proužky objevila až díky švagrové dva týdny po porodu.

Způsobů spoutání zná magie spoustu. Veronika je má prostudované skoro všechny, ne kvůli práci, ale kvůli tomu, co se jí kdysi stalo. Kouzel na fyzické spoutání je o trochu méně, a ta zná kvůli práci všechna. Taky se téměř všech dokáže zbavit, je na to cvičená. Magipouta jsou brnkačka, magický řetěz taky. Obojek už je o něco horší, ale stále ho umí sundat. Neovlivňují magii. Na rozdíl od takových magických proužků, které ovlivňují magii, ale ne celou, ne, kdepak. Jen částečně, nevypočitatelně. Ale i těch se dokáže zbavit, když musí.
Jenže tohle je obyčejnej nemagickej provaz utaženej nadoraz. Necítí ruce.

Veronika se probudí a sykne, jelikož ji bolí hlava jak pes. Na chvilku nemá vůbec ponětí kde, kdy a proč je. A co se stalo. Párkrát se tiše nadechne a začne si v hlavě přehrávat, co se mohlo stát. Je přece kriminalistka a ne ledajaká.
Byla u rybníka. Ano, Karl s Česťou, problémy, dlouhé čekání. Pak bouřka, hromy, blesky, Česťa ve vodě, a pak? Magie, štít. A pak? Temno. Probuzení, bolest.
Ale tohle není bolest ze zásahu zdivočelou magií, kdepak. Tohle je bolest ze staré dobré rány zezadu tupým předmětem. Nějakej hajzl ji majznul, odtáhnul pod stromy a svázal! Kruci.

Kdysi před lety jsem se zařekla, jakožto milovník koček, který jich za poměrně krátký život viděl dost umřít, že už žádnou kočku nechci. Osud měl jiný názor. Zavedla jsem tedy politiku jedné kočky a stalo se přesně to, co jsem očekávala. Stala jsem se úzkostnou paničkou. Ze stejného důvodu (úzkost, ne smrt, i když...) jsem váhala s dětmi.
Po porodu jsem razila, už s druhou kočkou v domě a třemi na zahradě, čínskou politiku jednoho dítěte. Celé šestinedělí!
Jenže s kočkami a dětmi je to jako se sušenkami. Když je milujete a dáte si jednu, prostě máte chuť na další!

Takhle vám v sobotu ráno praskne voda. Odploužíte se do koupelny, zkontrolujete se, pohoda jazz. Za nějaký čas vzbudíte manžela, necháte ho nasnídat, zatímco se sprchujete, zabalíte mu něco k obědu a vyrazíte do porodnice. Tak vás přijmou, začnou vyvolávat a přijde čekání. Nuda.
Manžel se několik hodin ptá, jestli už to bude. Vy pochybujete. Porodníci se nevyjadřují.
V noci dostanete epidurálku, porod se zadrbne a vy blaženě usnete. V "posteli", manžel v křesle.
Druhý den opáčko. Po třech hodinách na plynu máte prozření! Porod je jako smrt, můžete se vsadit, že přijde, ale nikdo není schopný přesně říct kdy.

"Byla by tady jedna možnost. Údajně." Její hlas je slaboučký, veškerá síla ji opustila. Obličej má šedivý a oteklý, a přitom je tak křehká, až se bojí, že se zlomí, když na ni sáhne.
"Na vyléčení?" Prosím, prosím, řekni ano!
"Ne, Jáchyme. Na lepší konec." Zašeptá.
"Určitě to zvládneš, ještě je naděje! Ještě jsme nezkusili..."
"Všechno, Jáchyme. Zkusili jsme všechno." V hlase má ostrou hranu.
Odvrátí se od ní, nechce to slyšet. Má pravdu, samozřejmě. Zkusili všechno. Nepomůže jí, nemůže. Chce věřit.
Když místo ní další den najde jen dopis s vysvětlením, zhroutí se mu svět. Protože vsadila na smrt.

Temno. Nejdříve se mu vrátí hmat. Uvědomí si sám sebe. Vodu okolo.
Pak přijdou zvuky. Tlumené, nerozpoznatelné.
Hup-hhho. Hup-chho. Hyp-hhho.
"...uši, ...uši, ...uši..."
Uši? Ano, uši. Jen kdyby fungovaly správně. Co to jen?
"...ťo, ...ťo, ...ťo!"
Každé ucho vnímá jiný zvuk, z každého jen půlku. Zatřepe hlavou. V uších zašplouchá.
Je to hlas?
Hup-hhho. Hup-chho. Hyp-hhho.
Jsou to... Vzlyky, ano, vzlyky. A slova.
Ten hlas zná, to je přece Karl! Ale kde? Kde, sakra? Znovu zatřepe hlavou, oči zatím stále slepé. V uších praskne. Pootočí hlavu.
"Česťo, Česťo, Česťo!" Ano, tam. Nalevo, blízko. Otevře oči. Karl.
"Já nechci tvou duši..."

Nepodlehnu. Tvoje touha ničit a brát životy nikdy nemůže být silnější, než láska a přátelství a touha ochránit to, co je mi na tomhle světě drahé. Jsi ve mně, ale já nejsem ty.

Nepodlehnu. Strach není silnější než moje touha poskytnout pomocnou ruku a ujištění. Než potřeba napravit spáchané křivdy a obnovit přátelství. Nemůže být.

Nepodlehnu. Neuteču ze břehu, ačkoliv mě pohled na momentálně klidnou hladinu děsí k smrti. Ani nevstoupím do vody a nenaruším to, co se tam právě děje. Bojím se, ale ne o sebe.

Nepodlehnu. Neotočím se a nepůjdu zpět. Pomsta je moje. A je tak blízko...

Česťa si nejlíp rozumí se zemí. Dalo by se říct, že je jeho živel. S vodou takové spojení nikdy neměl, i když je lehčí než ostatní živly. Tady je voda jasně čitelná. Zápas probíhá nejen nad ní, ale i v ní. Nejdříve je rozpálená jako kamna, až ho to nutí, aby se otočil. Ale vytrvá. Musí. Pak je voda náhle ledová, chlad zalézá do kostí. Cítí to, třese se. To Karlova duše bojuje s duší jeho otce, nerovný, nerovný boj. Česťa to ví, ale - Bože - věří v lásku. Víření, bublání, klokot, proudy mu málem podrazí nohy... Vlny. Lup!
A klid.

Srdce se rozbuší. Čes-ťa, Čes-ťa, Čes-ťa. Radostný zvuk, až by ho zalknul. Pak se změní. Za-bít, za-bít, za-bít.
Ne! Nepodlehne. Už 40 dní a 40 nocí nikoho nevzal pod hladinu. Ještě déle nepozřel žádnou duši. Uzavřel se tady, v rybníce pod lesem, právě proto, aby nikomu neublížil. Aby se dokázal vrátit k tomu, jaký byl. Pak přišli lidé. Ti první ani nevěděli, že tu je. Pomohl. Pak se to rozkřiklo, tak přišli další. S každou duší si připadal jako větší netvor. Pak se zařekl, že už nikoho nezabije.
Ale ta touha!
Ne. Nezabil Česťu na podzim, nezabije ho ani teď.

Dneska si povíme, jak je to se zdravou stravou u dětí. Nebo alespoň u toho mého. A taky o tom, proč jsem vlastně ta zlomatka.
Nevím, jestli to bylo porodem, nebo blbou hlavou, či tělem, ale to nejzdravější u nás neprošlo. Kojení se změnilo v pekelný boj a prsy po prvních třech měsících v mračíka a smajlíka - na jedno se dítě mračilo, druhému se smálo. Takže je A. od čtvrtého měsíce kompletně na umělém mléce.
Od ukončeného čtvrtého měsíce pak přišly příkrmy. A to je teprve jízda. Často marně přemýšlím, od čeho všeho jsou ty neumytelné fleky. Podlaze rozhodně nesvědčí.

Pod hladinou není žádný domek. Ani přístřešek. Jen bahno, ryby, kořeny. Karlovi to stačí, není tu doma. Je tu ve vězení, kam se dobrovolně uzamknul. Nenávidí to. Nenávidí, co dělá. Ulevuje od bolesti a přitom ne. Lidé, kteří vstoupí, jsou zlomení. Nemocní. Odráží se to i na duších. Pokřivených, vyprahlých. I kdyby měl zemřít hlady, nepozře je. Nejen z milosrdenství.
A náhle... Bolest? Ano, přítomná. Jinak by sem voda toho člověka nepustila. Ale nemoc? Ne. Nemoc ne. Tělo i duše jsou zdravé.
Hlad. Hrozný, všeprostupující hlad. Zabít, pozřít, utišit tu příšeru! Natáhnout se a...
Ale vždyť tuhle duši zná...
Panebože!

Pořiď si dítě, říkali. Pak teprve pochopíš smysl života, říkali. Pochopila jsem, zač je toho loket, jak se tak říká.
V mém světě momentálně neexistují: čisté vlasy, čisté oblečení, čistý obličej, čistá podlaha, čisté pleny. Na druhou stranu mám tak čisté ruce, že krvácejí.
Děti jsou strašně krásné. Maličké, neškodné... Dokud jen leží v postýlce. A propos, postýlka. Kterej *cenzura* (manžel) vymyslel, že má mít A. houpací postýlku? A komu to teď nejvíc vadí, protože mu nedošlo, že dítě nepozná směr?
Děti jsou super. Pokud mají tři kila, s nimiž se narodí, a vy nemáte de Quervaina na obou zápěstích.

Chvíli jim to zabralo, ale nakonec vzkaz přečetli. Česťovi se v očích objevil tvrdý pohled.
"Ne. To ti nedovolím." Zašeptala Veronika a vykročila k němu.
"Verunko, některé věci prostě za to riziko stojí."
"Ale..."
"Ale nic. Otoč se, prosím."
Poslechla. Šustění látky, šumění deště a trávy. Žbluňk.
Otočila se zpět, voda z nebes i z rybníka bičovala Česťova nahá záda. V hloubi duše doufala, že ví, co dělá.
Magie ve vodě se zbláznila. Víry, vlny. A mezi nimi Česťa, nahý jak ho pán Bůh stvořil. Obnažený na kost. Nejen na těle. Bolest, jediná možná vstupenka pod hladinu. Klíč nebo smrt?

Adov. vToyd akvdoodža adov vvosdtauvpoudjaevšo dva vtoydtaov adov ovdoadvyo, dmaěvjo dsaev ondaa vpoodzaovroud. Adov.
aJvsoid avvíotdáanv, ochdcsevšo-dlaiv adov osdia vooddpaovčoidnaovuotdia, vdoedchauv opdoapvaoddnaovudtaiv oad anvoohdáamv adov osdvaývmo dualveovdiatvio. Adov.
dJasvio adov dvaívtoádna, vtorpaívšo-dlaiv obdoalveosdtaív ondeasvmoídranvooud adov, akvtoedraovuo djaivžo dnaivkodoa vnoadparvaovdiatvio adov dnaevdoodkaávžoed.
Adov. aChvcoedša-vloid aovdo adov dnaív ooddapvoomdoacvio, dpaavko dvasvtoudpa adov vao doa vpoodmaovco dzaavvoodlaevjo adov.
dVaovdoad asvaomdaa adov vpoodsaovuoddía, vjosdia-vloid adov ahvooddeanv. oPdaakv obdoalveosdtaiv adov ozdbaavvoedna vbouddaevšo. dNaavvžddayv. Adov.
oMdíanvíošd-alvio adov dzapvůosdoabviotdia adov vúojdmayv ovdoadvěo, djaevjoídma voobdyavvaotdealvůomd adov ačvio dsatvroádžacvio, dNaEvJoSdIa adov vVoÍdTaÁvNo!
dVasvtooduapvíošd-alvio dia adov vpořdeasvtood advoo adov dvaovdoyd, aovsoudda adov vsovdůajv otdíamv ozdpaevčoedtaívšo.
Adov. dBayvlosd adov avvaordoavváond! Adov.

Pár kroků mezi stromy, louka...
"Verunko?"
"Česťo, díky Bohu! Co jste to zase vyváděli? Jste jak malí!" Obejme ho, div mu nezláme žebra.
"Ale neškodní." Obejme ji stejně silně.
"Neškodní? Neškodní?! Víš vůbec, co všechno jsem poslední týdny kryla?" Odstoupí, nevěřícně vrtí hlavou.
"Víš, co všechno Karl udělal?"
"Vím dost. A slibuju, že najdu způsob, jak to ukončit. Jen se musím dostat do vody."
"Hladina je pro mě uzavřená, Česťo. Karl se trestá. Nevím, jak se k němu dostat."
"Nějak to jít musí." Sedne si na břeh a přejede rukou po rozbouřené hladině.
Na bouřkou zmáčené trávě se objeví vzkaz.

Hudba byla vždycky velkou součástí našeho života. Velkou. Člověk si ani neuvědomí, jak je hudbou odmalička masírován, dokud není zavřený doma s dítětem a manželem na homeoffice.
Tavaszi szél vizet áraszt, virágom, virágom... zní od manžela a jeho maďarština je strašná.
Du og meg e like som et par dråper vann... jedu já a moje norština není lepší.
Mama, just killed a man... zpíváme oba a není to zlé, jen falešné.
A. je ovšem dítě s názorem a nebojí se použít všech prostředků (především nemelodických) k jeho prosazení. Takže už tři týdny zpíváme Já jsem chňapík maličký krokodýl...
Mně jebne.

Bouře ho zastihne kousek před Voltuší. Příhodné. Nechtěl sem jít, bylo to moc blízko místa, kde porazili Hermana. Kde zaryli huby do země a všechno, co víc než půl století budovali, se změnilo. Jenže tu není jiná možnost, že ne? Protože všechno, všecičko, co je mu na světě drahé, je právě tady. Uprostřed lesů. Verunka. Karl. Jediní dva lidé, kteří mu na světě zbyli. Ano, lidé. Ať už se z Karla stalo cokoli, pořád je jen člověk. Lidé dělají chyby, nejsou neomylní, potřebují odpuštění.
I kdyby v sobě měl tisíc vražedných duší, je to jeho nejlepší přítel. A navždycky bude.

V Brdech přichází bouře stejně rychle jako ve vysokých horách. V jednu chvíli praží slunce a v další crčí z černých mraků proudy vody.
Hladina, kterou už pozoruje třetí den, se rozbouří. Není kam se schovat, tak nad sebou jen vztyčí kouzlo.
Viděla vodu chovat se všelijak, ale tohle je jiné. Stromy ševelí, žáby skřehotají o sto šest a voda zpívá. Upí, sténá.
A mezi všemi těmi zvuky se nese melodie vzlyků. Čisté utrpení. Symfonie bolesti, žalu a zoufalství. A lásky. Nekonečné, stoleté a ztracené lásky.
Veronika by si moc přála pomoct, ale hladina je uzavřená. A pod ní vězení.

Těhotenské břicho je zvláštní věc. Skoro každej si chce šáhnout, což tak úplně nechápu a strašně, ale strašně nesnáším. Když jste to tam nedali, tak na to nesahejte! Zajímavé na tomhle fenoménu je, že si na vás sahají i cizí lidi. Občas úplně nečekaně a tím pádem zákeřně. To si žádá zákeřnost na oplátku. Ještě zajímavější je to, že manžela plácají po zádech, ale nikdo nejde a nesahá mu na nádobíčko. Jak říkal, taky ho nosil. Ale nikdo mu je neprohrábne.
Hlavně je těhotenské břicho reklama na vztah. Na rodinu.
A v mém případě i na utopence a kila smažáku.